Možnosti a meze dialogu v ekonomii a výchova k ekonomickému myšlení
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Možnosti a meze dialogu v ekonomii a výchova k ekonomickému myšlení
Při výchově k ekonomickému myšlení a rozhodování se setkáváme s celou řadou protichůdných stanovisek a postojů k řešení jednotlivých ekonomických problémů. Vzniká otázka, jak se v široké škále různorodých názorů orientovat a zda probíhá mezi ekonomy v odborných kruzích takový dialog, který vytváří předpoklady pro nalezení určitého kompromisu. Tento příspěvek vymezuje specifické rysy dialogu v ekonomii. Charakterizuje jeho možnosti a meze, a to jak na úrovni obecné ekonomické teorie, tak v rovině hospodářské politiky – s rozlišením hospodářské politiky jako teorie a hospodářské politiky jako praktické činnosti.
Při výchově k ekonomickému myšlení a rozhodování se setkáváme s celou řadou protichůdných názorů, stanovisek a postojů k jednotlivým ekonomickým problémům. Zpravidla se ani jednotliví ekonomové neshodnou na tom, jaký postup vede k úspěšnému řešení. Vzniká pak otázka, jak se v široké škále různorodých názorů orientovat a zda probíhá mezi ekonomy v odborných kruzích takový dialog, který vytváří předpoklady pro nalezení kompromisu. Následující příspěvek má pomoci na výše uvedenou otázku odpovědět tím, že ukazuje na možnosti a meze dialogu v ekonomii.
Jestliže pod pojmem dialog chápeme rozhovor dvou osob, nebo názorově se lišících skupin lidí, který směřuje k výměně názorů, postojů a stanovisek k určitému předem vymezenému problému vedoucí ke vzájemnému myšlenkovému obohacení či k hledání kompromisních řešení, pak mezi ekonomy tento dialog vykazuje specifické rysy, kterými se s velkou pravděpodobností liší od dialogu reprezentantů ostatních společenských věd. Jak v oblasti ekonomické teorie, při řešení obecně teoretických ekonomických otázek, tak v rámci hospodářské politiky, orientované na řešení praktických ekonomických problémů, má dialog určitý relativně úzce vymezený rámec. Ten je dán tím, že možnosti dialogu v ekonomii vedoucí k akceptaci odlišných názorů a stanovisek k řešení určitého problému jsou do značné míry omezené.
V oblasti obecné ekonomické teorie jsou zástupci jednotlivých ekonomických škol a směrů ekonomického myšlení natolik přesvědčeni o správnosti svého stanoviska k řešení konkrétních ekonomických problémů, že v dialogu s ostatními ekonomy nejsou ochotni přijímat vnější podněty, ani hledat kompromisní řešení
. V rámci makroekonomické teorie je předmětem nejvážnějšího trvalého názorového sporu úloha státu v tržní ekonomice. „Jak zásadní jsou dnes rozdíly mezi názory makroekonomů, velmi dobře dokumentuje rozdílnost odpovědí na zdánlivě velmi jednoduchou, ale současně zásadní otázku, zda má vláda zasahovat do tržní ekonomiky.“
Stanovisko k této otázce pak vede k tomu, že návrhy na řešení shodných ekonomických problémů ze strany jednotlivých ekonomů jsou často protikladné a odpovědi na stejné otázky se diametrálně odlišují. Dialog směřující ke vzájemné dohodě představitelů protichůdných názorů ústící v určité kompromisní řešení je v takovémto případě velmi problematický, může být veden nekonečně dlouho a v podstatě nepovede k žádnému konkrétnímu výsledku.
Podle toho, jakou úlohu přisuzují ekonomové státu v tržní ekonomice, můžeme v rámci soudobé makroekonomické teorie rozlišit dva hlavní směry ekonomického myšlení, máme na mysli neoklasický a keynesiánský směr ekonomického myšlení.
Neoklasická makroekonomie „vychází z představy, že trhy disponují dostatečnými samoregulačními silami, které jsou schopny navracet tržní ekonomiku bez výraznějších negativních dopadů do rovnováhy. Vývoj tržní ekonomiky na základě samoregulace je považován za optimální a veličiny, které vytváří, jsou mnohdy označovány za „přirozené“ (přirozená míra nezaměstnanosti). Pokud je vývoj tržní ekonomiky ovlivňován státními zásahy, vznikají odchylky skutečných veličin od „přirozených“. Takový vývoj je hodnocen převážně jako negativní, protože státní zásahy mají povahu nestabilizujících šoků, které ve svých důsledcích vychylují tržní ekonomiku z rovnováhy. V oblasti hospodářské politiky je pro tento přístup charakteristické převážně odmítání státních zásahů do ekonomiky. V tom navazuje na tradiční liberalismus 18. a 19. století, či krajní formy neoliberalismu 20. století.“[2]
Druhý směr ekonomického myšlení v soudobé makroekonomii, který navazuje na dílo anglického ekonoma J. M. Keynese ze 30. let dvacátého století, je keynesiánství. „Keynesovci uznávají, že trh alokuje zdroje v zásadě efektivně, a že soudobá společnost dosud nenalezla alternativní systém, který by byl schopen tržní mechanismus nahradit. Zdůrazňují však, že tržní mechanismus v soudobé ekonomice není schopen zajistit plné využívání disponibilních zdrojů, zejména plnou zaměstnanost ekonomicky aktivního obyvatelstva. Tržní ekonomika podle nich obsahuje vnitřní tendence k nestabilnímu, či cyklickému vývoji, obnova rovnováhy při tolerované míře nezaměstnanosti trvá příliš dlouho a je provázena vysokými ekonomickými i mimoekonomickými ztrátami. Pro obnovu rovnováhy a zajištění plného využívání ekonomických zdrojů doporučuje keynesovství státní zásahy do ekonomiky prostřednictvím státního rozpočtu (připouští deficitní financování zaměřené na stimulování agregátní poptávky) a peněžní úvěrové politiky.“[3] V hospodářské politice se tento přístup projevil rostoucí úlohou státu v tržní ekonomice.
Makroekonomické teorie tvoří obecně teoretický základ pro hospodářskou politiku. Hospodářská politika je obecně definována jako „přístup státu k ekonomice své země. Jde o činnost, při níž nositelé hospodářské politiky (zejména vláda, ale nejen ta) používají určitých nástrojů a svěřených pravomocí k tomu, aby ovlivnily ekonomický a sociální vývoj (ekonomiku jako celek nebo její část), přičemž se snaží dosáhnout určitých ekonomických (v širších souvislostech i celospolečenských) cílů.“[4] Jak ze samotného pojmu vyplývá, hospodářská politika představuje vzájemné propojení ekonomiky a politiky.
Na tomto místě je vhodné připomenout dvojí význam pojmu hospodářská politika. Jedná se o chápání hospodářské politiky jako teorie a hospodářské politiky jako praktické ekonomické činnosti. Rozlišení je v našem případě důležité zejména z toho důvodu, že možnosti a meze dialogu se v hospodářské politice chápané jako teorie a v hospodářské politice představované praktickou ekonomickou činností do značné míry liší.
Hospodářská politika jako praktická ekonomická činnost je v praxi realizována vládou, která „v demokratické společnosti musí získat souhlas parlamentu, zavádí nebo ruší určité daně, sestavuje státní rozpočet, jehož objem a struktura působí na ekonomický vývoj země, provádí opatření na podporu drobného a středního podnikání aj. Tato a další hospodářskopolitická opatření jsou zpravidla součástí ekonomického programu vlády, orientovaného na delší (volební) období.“[5] Teoretický základ pro hospodářskou politiku jako praktickou činnost vytváří teorie hospodářské politiky.
Teorie hospodářské politiky reprezentuje hospodářskou politiku jako vědní disciplínu. Analyzuje hospodářskopolitickou situaci „v níž dochází k jevům, s nimiž se praktická hospodářská politika musí vypořádat (např. růst cen, růst nezaměstnanosti, vznik deficitu státního rozpočtu, vznik deficitu platební bilance aj.), předkládá hopodářskopolitickou terapii včetně nástrojů k tomu potřebných. Vzhledem ke složitosti ekonomického života a vzhledem k různorodým zorným úhlům těch, kteří analýzu provádějí, mohou být závěry teorie hospodářské politiky a její případná doporučení velice protichůdná. Teorie hospodářské politiky nedochází vždy k jednoznačným závěrům. Nabízí však alternativy, z nichž nositelé praktické hospodářské politiky vybírají v závislosti na stavu ekonomiky, rozložení politických sil a na převládajících hospodářskopolitických koncepcích.“[6]
Na jiném místě v literatuře najdeme další, ale velmi podobnou definici, která říká, že teorie hospodářské politiky provádí vědeckou analýzu hospodářskopolitické činnosti, „tedy výzkum a vysvětlení jevů praktické hospodářské politiky a optimální určení hospodářskopolitických cílů a instrumentů. Může předvídat budoucí chování nositelů hospodářské politiky a slouží přípravě praktické hospodářské politiky. Nabízí určitá řešení jako možná rozhodnutí, aniž by přebírala za toto rozhodnutí hospodářskopolitickou odpovědnost.“[7]
Hospodářská politika jako teorie vychází z makroekonomických teorií a má s nimi celou řadu styčných bodů. Nevzniká ovšem jen na teoretických základech, ale bere v úvahu i institucionální rámec, tedy širší sociálně ekonomické a politické prostředí, v němž se hospodářskopolitická rozhodnutí uskutečňují. Z tohoto důvodu se teorie hospodářské politiky opírá o celou řadu poznatků přejatých z ostatních společenských věd – sociologie, politologie, práva, hospodářských dějin atd. „Shrnuto a velmi stručně řečeno: hospodářská politika jako teoretická disciplína pojednává o tom, jak se vytyčují hospodářskopolitické cíle, jaké prostředky jsou k jejich dosažení a jak jsou tyto nástroje za různých okolností používány a jakou úlohu hrají nositelé hospodářské politiky.“[8] To vše na obecné úrovni.
Výběr cílů, stejně jako nástrojů používaných v hospodářské politice neprobíhá ve vzduchoprázdnu, závisí na celé řadě institucionálních podmínek a na hospodářskopolitické koncepci, z níž nositelé hospodářské politiky, zejména vláda, vychází. Hospodářskopolitickou koncepci „lze definovat jako teoreticko-orientační rámec pro hospodářskou činnost, jež má většinou specifické filosofické, myšlenkové a ideologické kořeny.“[9] Jedná se o „širší soubor názorů, určitou myšlenkovou konstrukci, obsahující nejen ekonomické, ale i filosofické prvky, jež orientují aktéry hospodářské politiky při výběru cílů a nástrojů. Jejich rozhodování o cílech a nástrojích je pak v souladu s touto koncepcí. Seznámení s hlavními hospodářskopolitickými koncepcemi umožňuje pochopit, proč jistá vláda dělá v jistých situacích to či ono.“[10]
V souladu s vývojem ekonomických teorií byly vytvořeny v dosavadní historii dvě nosné hospodářskopolitické koncepce: liberální a intervencionistická.
„Liberální hospodářskopolitická koncepce předpokládá, že koordinace aktivit prostřednictvím tržního mechanismu řeší všechny hlavní ekonomické otázky (co, jak, pro koho vyrábět). Zásahy státu a jeho hospodářské politiky jsou až na výjimky v tomto systému cizím elementem. Hospodářské politice se v liberální koncepci přisuzuje jen malý prostor.“[11] Úkolem státu je vytvářet vhodné podmínky pro fungování trhu, například chránit soukromé vlastnictví, konkurenci atd. Tato koncepce poskytuje argumenty pro to, aby vláda až na výjimky, do ekonomických procesů nezasahovala
„Intervencionistická hospodářskopolitická koncepce se shoduje s liberálnív tom, že koordinace aktivit prostřednictvím trhu je hlavním mechanismem, ale vedle toho existuje řada sfér, kde tento mechanismus selhává. Tím jsou vymezeny cíle, případně nástroje hospodářské politiky. Prostor pro hospodářskou politiku je na rozdíl od liberální koncepce mnohem širší.“[12] Soustřeďuje argumenty pro to, proč má vláda do ekonomických procesů zasahovat, proč a kde jsou její zásahy nutné. „Společným jmenovatelem intervencionistické argumentace je selhání trhu, i když se tím oprávněnost existence tržního systému v zásadě nezpochybňuje.“[13]
Oběma základním hospodářskopolitickým koncepcím odpovídají dva hlavní a zároveň také konfliktní směry praktické hospodářské politiky: „Intervencionistický (keynesiánský) směr, který čerpá z obecné intervencionistické koncepce hospodářské politiky, a neokonzervativní (moneteristický) směr, který vychází z liberální koncepce.“[14]
Stejně jako hospodářskopolitická teorie, tak zejména hospodářská praxe „jsou poznamenány neustálým dialogem těchto dvou koncepcí, při kterém se vzájemně ovlivňují a více či méně se uplatňují v praktické hospodářské politice. Reálná hospodářská politika tak obvykle používá mechanismy, které mají své místo v různých teoretických koncepcích. Při její charakteristice lze vždy vypozorovat určité dominantní rysy, které se opírají o zvolenou teoretickou koncepci, současně však i řadu rysů, které jsou zvolené koncepci cizí.“[15]Praktická hospodářská politika, která vzniká na základě kompromisů mezi jejími nositeli, nemá nikdy podobu čisté hospodářskopolitické koncepce, více nebo méně se pouze přibližuje i intervencionistickému, či liberálnímu modelu.
Z výše uvedených charakteristik obecných rysů hospodářské politiky je zřejmé, že na poli hospodářské politiky, tedy tam, kde se střetává ekonomická teorie s hospodářskou realitou a kde se prolíná ekonomika s politikou, vzniká podstatně větší prostor pro dialog, který směřuje k určitým výsledkům v podobě kompromisních řešením, než tomu bylo v případě dialogu v oblasti čisté ekonomické teorie.
V případě, že se jedná o dialog v oblasti teorie hospodářské politiky, tedy tam, kde proti sobě vystupují zastánci určité teoretické hospodářskopolitické koncepce (liberální, či intervencionalistické), v rámci níž jsou doporučovány určité konkrétní cíle a nástroje hospodářské politiky v návaznosti na konkrétní makroekonomické teorie, tam zpravidla probíhá dialog mezi ekonomy reprezentujícími názorově odlišná stanoviska jen obtížně a cesta ke kompromisním řešením je velmi problematická.
K otevřenému dialogu v pravém slova smyslu, směřujícímu k hledání kompromisů a vzájemného konsensu, dochází mezi ekonomy až na poli praktické hospodářské politiky. Zde jsou realizovány konkrétní praktické hopsodářskopolitické koncepce, jsou prováděna konkrétní hospodářskopolitická opatření dotýkající se každodenního života lidí, a to nejen s ohledem na teoretická východiska jednotlivých hospodářskopolitických kroků, ale také s ohledem na konkrétní ekonomické, sociální, kulturní, historické, sociální podmínky a na politickou situaci v určité zemi. V rámci praktické hospodářské politiky se pak prosazují takové koncepce hospodářské politiky, které jsou v demokratické společnosti výsledkem dialogu nejen mezi ekonomy, ale mezi všemi subjekty hospodářské politiky.
Tyto modely vznikají na základě kompromisu a konsensu mezi nimi. „Často se stává, že v pluralistickém systému dochází ke střetávání zájmů mezi jednotlivými nositeli hospodářské politiky. V tom případě nezbývá než na základě soutěže názoru, prostřednictvím demokratických pravidel, nalézt kompromisní řešení.“[16]
Jsme si vědomi toho, že při rozboru možností a mezí dialogu v ekonomii jsme z metodologických důvodů poněkud zjednodušili rozdělení hlavních proudů ekonomického myšlení a ze stejného důvodu schematizovali charakteristiku jednotlivých hospodářskopolitických koncepcí. Ekonomické teorie stejně jako hospodářská politika zahrnují celou řadu velmi různorodých koncepcí, názorů a stanovisek, jejichž podrobnější charakteristika překračuje záměry tohoto příspěvku.
Závěrem je možno konstatovat, že dialog vedený mezi ekonomy může být zajímavý, obohacující a může přinést celou řadu podnětů k zamyšlení. Pokud se odehrává v obecně teoretické rovině, nesměřuje zpravidla mezi oponenty k závěrům postaveným na vzájemných kompromisech. Naopak obvykle vede k ještě jasnějšímu a zřetelnějšímu vymezení protikladných názorů. Týká-li se praktických hospodářskopolitických opatření, je zpravidla dialogem, který v demokratické společnosti směřuje k hledání všemi akceptovatelného kompromisu.
[1] KONEČNÝ, Bronislav; Sojka, Milan. Malá encyklopedie moderní ekonomie. Praha : Libri, 1996. ISBN 80-85983-05-2. s. 38.[2] KONEČNÝ, Bronislav; SOJKA, Milan. Malá encyklopedie moderní ekonomie. Praha : Libri, 1996. ISBN 80-85983-05-2. s. 39.[3] KONEČNÝ, Bronislav; SOJKA, Milan. Malá encyklopedie moderní ekonomie. Praha : Libri, 1996. ISBN 80-85983-05-2. s. 40.[4] SLANÝ, Antonín; ŽÁK, Milan. Hospodářská politika. Praha : C. H. Beck, 1999. ISBN 80-7179-237-3. s. 3. [5] URBAN, Luděk a kol. Hospodářská politika. Praha : Victoria Publishing, 1994. ISBN 80-85865-01-7. s. 9.[6] URBAN, Luděk a kol. Hospodářská politika. Praha : Victoria Publishing, 1994. ISBN 80-85865-01-7. s. 9, 10.[7] SLANÝ, Antonín; ŽÁK, Milan. Hospodářská politika. Praha : C. H. Beck, 1999. ISBN 80-7179-237-3. s. 4.[8] URBAN, Luděk a kol. Hospodářská politika. Praha : Victoria Publishing, 1994. ISBN 80-85865-01-7. s. 10, 11. [9] SLANÝ, Antonín; ŽÁK, Milan. Hospodářská politika. Praha : C. H. Beck, 1999. ISBN 80-7179-237-3. s. 36.[10] URBAN, Luděk a kol. Hospodářská politika. Praha : Victoria Publishing, 1994. ISBN 80-85865-01-7. s. 20. [11] URBAN, Luděk a kol. Hospodářská politika. Praha : Victoria Publishing, 1994. ISBN 80-85865-01-7. s. 20.[12] URBAN, Luděk a kol. Hospodářská politika. Praha : Victoria Publishing, 1994. ISBN 80-85865-01-7. s. 21. [13] URBAN, Luděk a kol. Hospodářská politika. Praha : Victoria Publishing, 1994. ISBN 80-85865-01-7. s. 22.[14] SLANÝ, Antonín; ŽÁK, Milan. Hospodářská politika. Praha : C. H. Beck, 1999. ISBN 80-7179-237-3. s. 38. [15] SLANÝ, Antonín; ŽÁK, Milan. Hospodářská politika. Praha : C. H. Beck, 1999. ISBN 80-7179-237-3. s. 38. [16] KONEČNÝ, Bronislav; SOJKA, Milan. Moderní ekonomie. Praha: Economia, 1991. ISBN 80-85378-01-9. s. 9.
Literatura a použité zdroje
HOLMAN, r. Dějiny ekonomického myšlení. Praha: C. H. Beck, 2001. ISBN 80-7179-380-1.
HOLMAN, r. Vývoj ekonomického myšlení. Praha: Liberální institut, 1994. ISBN 80-85787-55-5.
HOLMAN, r. Ekonomie. Praha: C. H. Beck, 1999. ISBN 80-7179-255-1.
HOLMAN, r. Makroekonomie. Praha: C. H. Beck, 2004. ISBN 80-7179-764-2.
HOLMAN, r. Základy ekonomie pro studenty vyšších odborných škol a neekonomických fakult VŠ. Praha: C. H. Beck, 2000. ISBN 80-7179-434-1.
KONEČNÝ, b; SOJKA, m. Malá encyklopedie moderní ekonomie. Praha: Libri, 1996. ISBN 80-85983-05-2.
KONEČNÝ, b; SOJKA, m. Moderní ekonomie. Praha: Economia, 1991. ISBN 80-85378-01-09.
SLANÝ, a. Makroekonomická analýza a hospodářská politika. Praha: C. H. Beck, 2003. ISBN 80-7179-738-3.
SOJKA, M. Dějiny ekonomických teorií. Praha: VŠE, 1991. ISBN 80-7079-937-4.
SOUKUP, j. Úvod do obecné ekonomie. Praha: VŠE, 1990. ISBN 80-7079-372-4.
URBAN, l. Hospodářská politika. Praha: Victoria Publishing, 1994. ISBN 80-85865-01-7.
URBAN, l. Praktická hospodářská politika. Praha: VŠE, 1997. ISBN 80-7079-941-2.
VLČEK, j. Ekonomie a ekonomika. Praha: ASPI, 2003. ISBN 80-86395-46-4.
VLČEK, j. Ekonomie pro neekonomy. Praha: Codex Bohemia, 1998. ISBN 80-85963-66-3.
ŽÁK, m. Učebnice hospodářské politiky II. Praha: VŠE, 1997. ISBN 80-7079-057-1.
ŽÁK, m; NĚMCOVÁ, i. Učebnice hospodářské politiky I. Praha: VŠE, 1995. ISBN 80-7079-438-0.
Článek je odborným pojednáním o možnosti dialogu v ekonomii. Je zde představeno, ve kterých oblastech je možné hledat kompromisy a kde naopak dochází spíše ke konfrontaci. Text je proložen četnými citacemi a odkazy na odbornou literaturu.
