Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Několik poznámek k ekonomickým aspektům násilí
Stať se zabývá ekonomickými aspekty násilí. Je v ní konstatováno, že násilí není bezprostředně předmětem zkoumání ekonomické teorie, a to přes to, že i ekonom je konfrontován s projevy násilí. Právě tam, kde začne uvažovat o ekonomických problémech v širších souvislostech a vstoupí na pomezí ostatních společenských věd, vzniká prostor, kde může začít i on uvažovat o násilí a jeho ekonomických aspektech.
Z pohledu ekonoma musím konstatovat, že násilí není ekonomickou kategorií. Ekonomická teorie s tímto pojmem nepracuje, nerozebírá jej, ani k němu nezaujímá svá stanoviska. Přesto se mohu z pozice této disciplíny k násilí vyjádřit a učinit k němu několik poznámek. Budou se týkat ekonomických nástrojů násilí, trhu a jeho regulačních principů a globalizace světové ekonomiky.
Ekonomické nástroje násilí
Při prosazování ekonomických, politických a mocenských zájmů jsou velmi často používány různé ekonomické nástroje. Sankce ekonomické povahy jsou a v historii byly nezřídka zneužívány k manipulaci, represi a v krajním případě i k likvidaci protivníka. Užití ekonomických nástrojů směřovalo jak k prosazování zájmů osobních, tak také skupinových, a to jak na poli národním, tak mezinárodním. Relativně vysoká frekvence zneužívání represivních ekonomických nástrojů je a bude dána jejich poměrně vysokou účinností, ale především tím, že působí ve srovnání s nástroji přímého fyzického násilí v poněkud skryté, zastřené a nezřetelné podobě a jejich působnost je dlouhodobá.
Vytvoření určitých diskriminačních ekonomických podmínek a četných omezujících opatření vede, stejně jako v případě užití fyzických forem násilí, k podmanění, k omezení možnosti realizace, k potlačení svobodného rozvoje a v krajním případě až ke znemožnění uspokojování základních životních potřeb člověka. Takovým formám násilí, které jsou založeny na užití ekonomických nástrojů, se dá čelit jen s velkými obtížemi.
Trh a jeho regulační principy
Tržní ekonomika je ekonomikou, která je regulovaná procesy odehrávajícími se na trhu. Trh rozhoduje o tom, co se bude vyrábět, jak se bude vyrábět a pro koho se bude vyrábět. Trh je ekonomy všeobecně považován za nejdokonalejší z dosud poznaných regulátorů ekonomiky, protože dokáže nejlépe odpovědět na uvedené základní ekonomické otázky.
Má však v sobě zabudovány velmi tvrdě působící mechanismy. Na trhu, kde panuje soutěž, není mnoho prostoru pro toleranci, vzájemné pochopení a vstřícnost. Konkurence, ve které se střetávají zájmy různých ekonomických subjektů, je sice na jedné straně stimulem k dosažení vyšší prosperity a ekonomického rozvoje, ale také na druhé straně vede k likvidaci slabšího, méně schopného, meně přizpůsobivého novým požadavkům, tedy toho, který v tržní soutěži neobstojí. V tomto směru trh nemá s nikým slitování.
Trh je prostým nástrojem směny zboží mezi ekonomickými subjekty. Je to místo, kde se setkává kupující a prodávající a kde se utváří cena zboží. Není ničím víc, ani ničím méně. Nemá a nemůže mít morálku. "Nerozlišuje potřeby ušlechtilé a neušlechtilé. Prostě zprostředkuje směnu vyrobeného zboží a služeb. Zajistí, aby se vzácné statky dostaly k těm, kdo za ně zaplatí. Stejně dobře zprostředkuje směnu základních potravin, nemovitostí, ale i drog a zbraní. Prodá vše, v čem mu zákon nezabrání."2
Trh nezná slitování s chudými, sociálně slabými a zdravotně handicapovanými. Nemá žádné sociální cítění a nedá nikomu nic zadarmo. Nerozlišuje, kdo potřebuje daný statek více a kdo méně. Předá jej tomu, kdo za něj zaplatí. Sociální nerovnosti spíše prohlubuje, než stírá.
Trh si nedokáže poradit s externalitami. Externality jsou efekty výroby, které neprocházejí trhem. Proto je trh nemůže ocenit, ani alokovat. Typickým příkladem záporné externality jsou škody na životním prostředí. Náklady na jejich odstranění nevcházejí do nákladů výroby, ani do ceny zboží.3 Životní prostředí, které nemá vlastníka, nemůže být zbožím, a proto nemá ani cenu. Z tohoto důvodu trh nechá bez povšimnutí podniky, které svými odpady poškozují půdu, vzduch nebo vodu.
Všechny uvedené nedostatky trhu jsou označovány jako tržní selhání.4 Ty vlastnosti trhu, které jsou vnímány jako nespravedlnost, sociální tvrdost, selhání v oblasti ochrany životního prostředí apod., vedou ke snahám jej regulovat, usměrnit jeho chod, oslabit jeho negativní stránky. Vynucují si zásahy státu, které pomáhají tržní selhání korigovat a eliminovat. Státní zásahy mají dvojí podobu. Jednak spočívají v kultivaci trhu a jeho sevření do legislativního rámce, který vymezuje vnější podmínky pro jeho plynulé fungování. Druhou možnost představují přímé státní zásahy do chodu tržní ekonomiky ovlivňující a usměrňující její vnitřní chod.5
Státní zásahy do ekonomiky představují systém antimonopolních opatření, jimiž státní orgány odstraňují překážky konkurence a tím vytvářejí podmínky pro fungování trhu. Stát reguluje negativní externality, stanovuje limity znečištění životního prostředí a vymáhá poplatky za jejich překročení. Státní orgány určují produkci veřejných statků, se kterými nedokáže trh nakládat. Státní orgány a instituce přerozdělují důchody, čímž zmírňují sociální nerovnost, kterou produkuje a prohlubuje trh. Stát vytváří záchranou sociální síť pro ty občany, kteří se ocitnou v sociálně složité situaci a pro které by trh nedokázal najít eticky přijatelné řešení.6 Cílem státních zásahů do ekonomiky je podporovat efektivnost, spravedlnost a stabilitu.
Ekonomové se snaží najít odpovídající řešení předcházející tržnímu selhání, či napravující jeho negativní dopady. Ve všech soudobých ekonomikách se prosazují snahy kompenzovat nedokonalé fungování trhu státními zásahy do ekonomiky. "Přesný poměr sil mezi státní regulací a úlohou trhu je výsledkem kompromisu mezi ekonomickými a politickými silami dané země."7 Opírá se o určitá teoretická východiska a vychází z konkrétních podmínek, ve kterých se daná ekonomika nachází. "Jestliže 70. a 80. léta dvacátého století byla poznamenána četnými kritikami ze strany liberálů proti činnosti státu v ekonomice, pak je od počátku 90. let znovu kladen důraz na odpovědnost státu, pokud jde o solidaritu, infrastrukturu a hospodářské perspektivy. Nicméně někteří ekonomové pokračují v trendu 80. let a hovoří o krizi sociálního státu."8
Trh, který nemá morálku ani sociální cítění, je uznáván většinou ekonomů jako dosud nejdokonalejší z poznaných regulátorů ekonomiky, a to napříč jednotlivými ekonomickými školami a proudy ekonomického myšlení. Tvrdá hospodářská soutěž s ostrým a nesmlouvavým bojem mezi ekonomickými subjekty není zejména liberálními ekonomy považována za cosi nepřirozeného, ale naopak za jev žádoucí, pozitivní a nezbytný. Z uvedených důvodů pak není nikterak překvapivé, že v ekonomické teorii nebyl až dosud vytvořen prostor pro kategorii s tak silným etickým a morálním nábojem, jako je násilí.
Globalizace světového hospodářství
O globalizaci světového hospodářství se začíná hovořit od poloviny 80. let dvacátého století. "Globalizací rozumíme komplexní transformaci tržních vztahů (ale i jiných společenských vztahů) v celosvětovém měřítku, která se zhmotňuje v množství změn, a to jak v ekonomické, tak i mimoekonomické sféře."9 Globalizace mění svět a světovou ekonomiku směrem k větší provázanosti jednotlivých ekonomických subjektů, jejich vazby nejenom posiluje, ale také kvalitativně mění, popřípadě vytváří jejich zcela nové formy. "Z hlediska vývoje vztahů by se možná tento vztah dal charakterizovat jako další stupeň mezinárodní ekonomické integrace, kdy přestává platit schéma systému postaveného na ekonomických jednotkách jednotlivých států či jejich seskupení a ze světového hospodářství se stává jediný složitě provázaný celek."10
Globalizace byla vyvolána komplexem technologických, společenských a kulturních změn, které pak značně zmenšily vzdálenosti mezi jednotlivými zeměmi. "Zlepšení dopravních a komunikačních technologií snížilo náklady přepravy zboží, peněz, osob a informací. Tradiční vládní politiky omezující přeshraniční transakce byly zmírněny, nebo odstraněny, v důsledku čehož došlo k růstu mezinárodního obchodu a přímých zahraničních investic."11
Globalizace světového hospodářství se prosazuje jako jisté pokračování internacionalizace světového hospodářství. Představuje však zcela nový fenomén jiné kvality a intenzity. "Jedná se o proces, který zvyšuje závislost trhů a výroby různých zemí diky dynamice obchodu se zbožím a službami, pohybem kapitálu a technologií. Probíhá transformace, ve které vznikají nové formy hospodářství, mizí národní podniky a technologie i národní hospodářství."12 Globalizace znamená, že trhy, investice a mezinárodní vztahy jsou stále méně určovány národními hranicemi, a to díky transnacionálním korporacím, přímým zahraničním investicím, společným podnikům, výzkumu, vývoji a technologickým licencím.
Přes rozdílné názory na globalizaci se odborníci shodují v tom, že se jedná převážně o ekonomický jev. Otevírá nové trhy a díky dokonalejší dopravě se zrychluje pohyb zboží po celé planetě. Nové komunikační a informační technologie zprostředkují rychlý přesun peněz. Toky zboží a peněz vytvářejí jeden velký globalizovaný trh. Na tomto globalizovaném trhu se rovněž objevují všechny výše uvedené znaky tržního hospodářství. Tržní selhání se projevuje podstatně zřetelněji a v ještě ostřejší podobě, protože na rozdíl od národních trhů se státní zásahy do globalizované ekonomiky prosazují poměrně obtížně a vyznačují se také relativně nízkou účinností.
Spolu s globalizací světového hospodářství národní státy do značné míry ztrácejí svou autonomní rozhodovací moc, schopnost sledovat své vlastní cíle, a tedy také korigovat a eliminovat tržní selhání. Jestliže se dvacáté století vyznačovalo existencí silných států a silných státních institucí, které byly schopny kontrolovat politický a ekonomický vývoj na svém území, pak pro přelom tisíciletí je příznačné, že se hranice mezi státy, díky rostoucí komunikaci, mobilitě, vzájemnému obchodnímu a finančnímu propojení, stávají relativními. "Za této situace stát i státní orgány ztrácejí možnost i schopnost regulovat společenské a ekonomické dění, neboť toto dění přesahuje jejich hranice."13
Díky globalizaci se zostřuje konkurence, a to v celosvětovém měřítku. V této souvislosti se hovoří o mega- či hyperkonkurenci, která obnažuje slabiny jednotlivých podniků, odvětví i zemí a smete vše, co před ní neobstojí. V některých zemích se stává významným stimulem ekonomického růstu a zvyšování životní úrovně, ale v jiných je příčinou zpomalení hospodářského vývoje. Globalizace nevytváří stejné příležitosti pro všechny země. Jejich ekonomická síla a výkonnost se liší, a proto také mají rozdílné šance prosadit se v tvrdé celosvětové konkurenci. V důsledku toho se dále prohlubují rozdíly mezi bohatými a chudými zeměmi, mezi jednotlivými regiony a segmenty světového hospodářství a zvyšuje se nebezpečí růstu globální nerovnováhy14. Vzniká hrozba, že silné ekonomiky a jejich bloky budou vnucovat svou vůli těm slabším a využijí k tomu s velkou pravděpodobností také účinné ekonomické nástroje.
Není pochyb o tom, že globalizaci současného světa nelze zastavit. V odborné literatuře se však diskutuje o jejích příčinách, projevech a důsledcích. Můžeme se setkat se širokou škálou názorů, od jednoznačného vyzdvihování globalizace, až po její odmítání opřené o různé katastrofické vize. Globalizace je jev velmi složitý a rozporuplný a stejně složité a rozporuplné jsou její projevy a sociálně ekonomické a politické důsledky. Jinak se projevuje ve vyspělých zemích "bohatého severu", které tento proces do značné míry formují, jinak v zemích "chudého jihu", které jsou nuceny tento proces přijmout, protože jinak by se vystavovaly riziku mezinárodní izolace, se všemi jejími důsledky.15
Spolu s globalizací světového hospodářství a rozvojem nových komunikačních a informačních technologií a transportních možností byly vytvořeny nejen lepší podmínky pro šíření pokroku, nových poznatků a moderních technologií, ale také pro šíření násilí, civilizačních problémů, terorismu a kriminality. Díky pružně fungujícímu globálnímu trhu byly usnadněny také takové transakce, jako je praní špinavých peněz, nelegální obchod s drogami, zbraněmi a lidmi.
Dosud se nepodařilo najít účinné nástroje na zvládnutí negativních důsledků globalizace, nepodařilo se navrhnout komplexní řešení, na němž by se byly ochotny podílet rozmanité subjekty světové ekonomiky a politiky. Většina návrhů byla pojena s určitým omezením tržních svobod, a to je v protikladu se samotnou globalizací. (Jednalo se například o regulaci některých aktivit transnacionálních společností, omezení spekulativních toků kapitálu, reorganizaci mezinárodních institucí a zpřísnění pravidel ochrany životního prostředí.)16
Závěr
Závěrem je možno konstatovat, že násilí není bezprostředně předmětem zkoumání ekonomické teorie, a to i přes to, že také ekonom je konfrontován s projevy násilí. Výše uvedené poznámky o ekonomických aspektech násilí mohou otevřít prostor pro diskusi na poli, kterému se ekonomická věda až dosud vyhýbala.
Ekonomie se zaměřuje na rozbor celé řady složitých problémů, pro které je velmi obtížné najít jednoduchá řešení. Na závažné společenské otázky hledají spolu s ekonomií odpověď také ostatní společenské vědy. Při hodnocení navrhovaných řešení je pak možné uplatnit různá kritéria. Ekonomické (ziskové) kritérium hodnocení je konfrontováno například s kritériem etickým, sociálním, politickým a ekologickým. Právě tam, kde začne ekonom uvažovat o ekonomických problémech v širších souvislostech a vstoupí na pomezí ostatních společenských věd, vzniká prostor, kde může i on začít uvažovat o násilí a jeho ekonomických aspektech.
1 Mertlík, P. - Rusmichová, L. - Soukup, J.: Úvod do obecné ekonomie. Praha: VŠE, 1990, s. 24, ISBN 80-7079-372-4. 2 Klvačová, E.: Stát, trh a občan. Ekonom, 1993, č. 32, s. 17, ISSN 1210-07-14. 3 Mertlík, P. - Rusmichová, L. - Soukup, J.: Úvod do obecné ekonomie. Praha: VŠE 1990, s. 24, ISBN 80-7079-372-4. 4 Vlček, J. a kol.: Ekonomie a ekonomika. Praha: ASPI, 2003, s. 107, ISBN 80-86395-46-4. 5 Klvačová, E.: Stát, trh a občan. Ekonom, 1993, č. 32, s. 17, ISSN 1210-07-14. 6 Vlček, J. a kol.: Ekonomie pro neekonomy. Praha: Codex Bohemia, 1998, s. 83, ISBN 80-85963-66-3. 7 Vlček, J. a kol.: Ekonomie pro neekonomy. Praha: Codex Bohemia, 1998, s. 84, ISBN 80-85963-66-3. 8 Vlček, J. a kol.: Ekonomie a ekonomika. Praha: ASPI, 2003, s. 394, ISBN 80-86395-46-4. 9 Jeníček, V.: Globalizace světového hospodářství. Praha: C. H. Beck, 2002, s. VII. 10 Jeníček, V.: Globalizace světového hospodářství. Praha: C. H. Beck, 2002, s. 2. 11 Jeníček, V.: Globalizace světového hospodářství. Praha: C. H. Beck, 2002, s. 137. 12 Jeníček, V.: Globalizace světového hospodářství. Praha: C. H. Beck, 2002, s. 10. 13 Smutná, A.: Česká ekonomika a její zapojení do globalizačních a integračních procesů. In: Ekonomická transformace jednotlivce v procesu transformace ekonomiky. UK FF Praha: MJF 2003, s. 168. 14 Cihelková, E. a kol.: Světová ekonomika: Nové jevy i perspektivy. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 27; Jeníček, V.: Globalizace světového hospodářství. Praha: C. H. Beck, 2002, s. 142. 15 Jeníček, V.: Globalizace světového hospodářství. Praha: C. H. Beck, 2002, s. VII. 16 Jeníček, V.: Globalizace světového hospodářství. Praha: C. H. Beck, 2002, s. 143.
