Globalizace a regionalizace světového hospodářství
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Globalizace a regionalizace světového hospodářství
2,8 (5 hodnocení)
Cílem příspěvku je postihnout rozporuplnost paralelně probíhajících procesů globalizace a regionalizace v multikulturním světě s důrazem na rozbor sociálně ekonomických aspektů těchto procesů.
Globalizace a regionalizace světového hospodářství
Světová ekonomika prodělává v současné době významné změny. Je ovlivněna novými jevy, které se vzájemně doplňují a podmiňují, ale mají také rozporuplné projevy. S procesem globalizace v ní paralelně působí tendence k regionalizaci. Na rozdíl od globalizace, která vede k univerzalizaci světové ekonomiky, má regionalizace za následek rozklad světové ekonomiky na menší hospodářské celky. Výsledkem regionalizace je zformování multiregionální struktury světové ekonomiky.
Regionalizace světového hospodářství
Regionalizace se ve světovém hospodářství výrazně prosazuje od poloviny 50. let 20. století a projevuje se jako jeho územní fragmentace. Pojem regionalizace se začal používat v souvislosti s rozvojem mezinárodních ekonomických integračních procesů a vznikem mezinárodních ekonomických integračních seskupení. Regionalizace představuje pohyb dvou a více národních ekonomik směrem k větší vzájemné integraci. Základem tohoto pohybu je státní politika zaměřená na snižování bariér pro pohyb zboží, služeb, kapitálu a pracovních sil. Integrace pak z globálního hlediska vede k propojování a k růstu soudržnosti jednotlivých částí světové ekonomiky. Z regionálního hlediska přispívá k vytváření těsnějších vazeb mezi několika národními ekonomikami. V této souvislosti také vznikl pojem regionální mezinárodní ekonomická integrace.1 Výsledkem regionalizace je vznik regionů, představujících územní celky se specifickými ekonomickými, politickými a kulturními rysy.
Regionalizace má řadu pozitivních stránek, ale nese s sebou i jistá rizika.
liberalizace obchodu a zmenšení rozdílů cen výrobních faktorů;
diverzifikace a ekonomická specializace integrujících se zemí;
otevírání ekonomiky globalizaci.
Za rizika regionalizace lze považovat:
nebezpečí vzniku obchodních válek mezi regiony;
možnost silných ekonomik vnucovat slabším svou vůli.2
Současná světová ekonomika představuje složitý, vnitřně rozporuplný a heterogenní komplex národních ekonomik, který se skládá z celé řady segmentů. Ty jsou propojeny složitou sítí mezinárodních ekonomických vztahů založených zejména na mezinárodním pohybu zboží, služeb, kapitálu, pracovních sil a informací.
Ve druhé polovině 20. století se v rámci světové ekonomiky zformovala tři hlavní hospodářská centra, tři makroregiony - evropský, severoamerický a asijsko-pacifický. Ve všech třech makroregionech v současné době nabývají na intenzitě integrační procesy, které vedou ke vzniku silných regionálních mezinárodních ekonomických integračních seskupení. Jednotlivá centra zvolila odlišné formy integrace. Ty vycházely z rozdílných podmínek a respektovaly dlouhodobé potřeby ekonomického a sociálního rozvoje členských zemí.
V evropském makroregionu probíhají dnes paralelně tři, vzájemně se ovlivňující integrační procesy. Především je to západoevropský integrační proces v rámci Evropské unie (EU), který zahrnuje fungování jednotného vnitřního trhu a měnové unie a směřuje k vytvoření hospodářské a politické unie. Další dva představují transformaci zemí střední a východní Evropy na tržní ekonomiky a jejich západoevropskou reintegraci a dále pak jejich vlastní regionální ekonomickou integraci.
V severoamerickém subregionu vrcholí tendence směřující ke vzniku regionální ekonomická integrace v 80. a zejména v 90. letech 20. století. Dnes má podobu dvoustranné kanadsko-americké zóny volného obchodu a trojstranné kanadsko-americko-mexické ekonomické integrace v rámci Severoamerické zóny volného obchodu (NAFTA), jejímž cílem je vybudovat pásmo volného obchodu.
Asijsko-tichomořský region již dlouhodobě upoutává pozornost, a to jak svým vzestupným ekonomickým vývojem, tak také problémy, které do tohoto trendu vnesl specifický vývoj v Japonsku v 90. letech a asijská krize v roce 1997. Zvláštností je i regionální ekonomické seskupení vyspělých a méně vyspělých zemí v podobě Asijsko-tichomořské spolupráce (APEC), které směřuje k vytvoření zóny volného obchodu.
Další vývoj se dá odhadovat jen velmi obtížně. Převáží-li tendence k liberalizaci mezinárodních ekonomických vztahů, dojde k postupnému rozvoji mezinárodního pohybu zboží, služeb, pracovních sil a kapitálu mezi jednotlivými makroregiony a ty postupně splynou v jeden ekonomický celek, v globální ekonomiku. Je ale stejně pravděpodobné, že mezi jednotlivými regionálními ekonomickými bloky dojde k postupnému zostření konkurence, ta pak povede ke vzniku tvrdých obchodních válek, převáží protekcionalismus, a to vše se projeví v narůstající izolaci uvedených makroregionů. O tom, jakým směrem se bude orientovat budoucí vývoj, probíhá neuzavřená diskuse mezi odborníky.3 Stejně tak neexistuje shoda v tom, zda pozitivní důsledky pro vývoj světové ekonomiky plynou spíše z globální, celosvětové integrace, nebo z většinou propagované regionální integrace.4
Globalizace světového hospodářství a její sociálně ekonomické důsledky
O globalizaci světového hospodářství se začíná hovořit od poloviny 80. let 20. století. "Globalizací rozumíme komplexní transformaci tržních vztahů (ale i jiných společenských vztahů) v celosvětovém měřítku, která se zhmotňuje v množství změn, a to jak v ekonomické, tak i mimoekonomické sféře."5 Globalizace mění svět a světovou ekonomiku směrem k větší provázanosti jednotlivých ekonomických subjektů, jejich vazby nejenom posiluje, ale také kvalitativně mění, popřípadě vytváří jejich zcela nové formy. "Z hlediska vývoje vztahů by se možná tento vztah dal charakterizovat jako další stupeň mezinárodní ekonomické integrace, kdy přestává platit schéma systému postaveného na ekonomických jednotkách jednotlivých států či jejich seskupení a ze světového hospodářství se stává jediný složitě provázaný celek."6
Globalizace byla vyvolána komplexem technologických, společenských a kulturních změn a ty pak značně zmenšily vzdálenosti mezi jednotlivými zeměmi. "Zlepšení dopravních a komunikačních technologií snížilo náklady přepravy zboží, peněz, osob a informací. Tradiční vládní politiky omezující přeshraniční transakce byly zmírněny, nebo odstraněny, v důsledku čehož došlo k růstu mezinárodního obchodu a přímých zahraničních investic."7
Globalizace světového hospodářství se prosazuje jako jisté pokračování internacionalizace světového hospodářství. Představuje však zcela nový fenomén jiné kvality a intenzity. "Jedná se o proces, který zvyšuje závislost trhů a výroby různých zemí díky dynamice obchodu se zbožím a službami, pohybem kapitálu a technologií. Probíhá transformace, ve které vznikají nové formy hospodářství, mizí národní podniky a technologie i národní hospodářství."8 Globalizace znamená, že trhy, investice a mezinárodní vztahy jsou stále méně určovány národními hranicemi, a to díky transnacionálním korporacím, přímým zahraničním investicím, společným podnikům, výzkumu, vývoji a technologickým licencím.
Národní státy do značné míry ztrácejí svou autonomní rozhodovací moc a schopnost sledovat své vlastní cíle. Jestliže se dvacáté století vyznačovalo existencí silných států a silných státních institucí, které byly schopny kontrolovat politický a ekonomický vývoj na svém území, pak pro přelom tisíciletí je příznačné, že se hranice mezi státy, díky rostoucí komunikaci, mobilitě, vzájemnému obchodnímu a finančnímu propojení, stávají relativními. "Za této situace stát i státní orgány ztrácejí možnosti i schopnost regulovat společenské a ekonomické dění, neboť toto dění přesahuje jejich hranice."9
Hlavními projevy globalizace jsou:
soustřeďování přímých zahraničních investic a nadvláda financí nad výrobou;
rostoucí úloha vědění;
rostoucí význam a počet transnacionálních korporací;
vznik skupiny mezinárodních obchodníků;
rozvoj nadnárodní hospodářské diplomacie;
klesající význam národních států v tradičních oblastech;
zvyšující se závislost státu na zahraničním obchodě a přímých zahraničních investicích.10
Přes rozdílné názory na globalizaci se odborníci shodují v tom, že se jedná převážně o ekonomický jev. Otevírá nové trhy a díky dokonalejší dopravě se zrychluje pohyb zboží po celé planetě. Nové komunikační a informační technologie zprostředkují rychlý přesun peněz. Toky zboží a peněz vytvářejí jeden velký globalizovaný trh. Uspět na něm znamená budovat transnacionální společnosti, které dokáží využít možnosti tohoto trhu. To vše vede ke vzniku nových pracovních příležitostí a růstu životní úrovně. Na druhé straně však dochází snadněji k rychlým a nečekaným výkyvům ve vývoji světového hospodářství a ke vzniku takzvaných globálních krizí.11 Ekonomická globalizace má rovněž své stinné stránky, a to zejména v sociální oblasti. Z ekonomické prosperity nemají užitek všichni, a proto vede k sociální polarizaci ve společnosti. Ekonomický růst, který táhnou z velké části nadnárodní společnosti, zatěžuje nejen sociální systém, ale také životní prostředí.12
Není pochyb, že globalizace v současném světě probíhá jakožto proces, který nelze zastavit. V odborné literatuře se však diskutuje o jejích příčinách, projevech a důsledcích. Můžeme se setkat se širokou škálou názorů, od jednoznačného vyzdvihování globalizace až po její odmítání opřené o různé katastrofické vize. Globalizace je jev velmi složitý a rozporuplný a stejně složité a rozporuplné jsou její projevy a sociálně ekonomické a politické důsledky. Jiné jsou projevy globalizace ve vyspělých zemích "bohatého severu", které tento proces do značné míry formují, jiné pak v zemích "chudého jihu", které jsou nuceny tento proces přijmout, protože jinak by se vystavovaly riziku mezinárodní izolace, se všemi jejími důsledky.13 (Některé oblasti či státy se tomuto třídění vymykají, pro svůj ekonomický a růstový potenciál zaujímají ve světové ekonomice zvláštní postavení - např. Rusko a Čína.)
Závěrem můžeme vyjmenovat nejdůležitější důsledky globalizace, tak jak jsou prezentovány v odborné literatuře.
Mezi pozitivní důsledky globalizace patří:
světový obchod roste v důsledku liberalizace rychleji než světové hospodářství, roste nabídka a kvalita zboží a služeb, klesají výrobní a prodejní ceny;
liberalizace obchodu vede k internacionalizaci podnikání, a to stimuluje ekonomický růst a vede ke vzniku nových pracovních příležitostí;
internacionalizace podnikání zostřuje konkurenci v globálním měřítku, a ta vede k růstu životní úrovně jednotlivých zemí;
informační technologie umožňují šetřit čas a náklady a vedou ke vzniku nových možností komunikace a rychlému šíření nových informací a vědeckého pokroku.
Globalizace světového hospodářství je spojena s řadou rizik:
světová ekonomika se stává náchylnější k náhlým kolapsům, ke vzniku tzv. globálních krizí;
globální ekonomika může výrazně ovlivnit distribuci bohatství mezi zeměmi, vyvolat růst globální nerovnováhy (řada prognóz tvrdí, že v důsledku globalizace se zpomalí růst nejchudších zemí, rozdíly mezi "bohatým severem" a "chudým jihem" jsou obrovské a mohou se dále prohlubovat);
hrozbou se stane rostoucí nezaměstnanost, s rostoucí konkurencí bude docházet k likvidaci neefektivních výrob a poroste mezera mezi likvidací pracovních míst a jejich vytvářením, nezaměstnanost poroste také díky odlivu kapitálu ze zemí s drahou pracovní sílou do zemí s levnější pracovní sílou;
globalizace může zvýšit sociální rozdíly, vyvolat silné vnitřní pnutí ve společnosti a vést k sociální explozi;
zvyšuje se ekonomický a politický vliv nadnárodních společností;
Zatím se nepodařilo najít účinné nástroje na zvládnutí negativních důsledků globalizace, nepodařilo se navrhnout komplexní řešení, na němž by se byly ochotny podílet rozmanité subjekty světové ekonomiky a politiky.
Případná možná řešení negativních důsledků globalizace jsou většinou spojená s jistým omezením tržních svobod, což je ovšem také v protikladu se samotnou globalizací. Jedná se zejména o tato opatření:
regulace některých aktivit transnacionálních společností;
omezení spekulativních toků kapitálu;
zdanění kapitálových převodů a výnosy použít na pomoc chudých zemí;
reorganizace mezinárodních institucí (např. Mezinárodního měnového fondu a Světové banky);
Na platformě mezinárodních jednání za účasti představitelů evropských států, Japonska a USA hájí regulační opatření většinou zástupci Evropy a Japonska. Reprezentanti Spojených států jsou většinou zastánci liberalismu. Je to logické, protože liberalismus je za podmínek, kdy spolu soupeří nestejně silní partneři, v podstatě protekcionismem silnějšího.
Závěr
Globalizace a regionalizace světového hospodářství probíhá ve velmi těsné spojitosti. Jedná se o procesy, které jsou komplementární, ale současně rozporuplné. Na rozdíl od globalizace, která vede k univerzalizaci světové ekonomiky, má regionalizace za následek rozklad světové ekonomiky na menší hospodářské celky. Oba procesy vykazují velmi složité a protikladné sociálně ekonomické důsledky.
S prohlubující se regionalizací a postupující globalizací světového hospodářství vzniká potřeba výchovy k hledání identity v rámci regionálních kulturně historických hranic a v rámci evropského regionu potřeba výchovy k evropanství, ale také potřeba multikulturní výchovy. Multikulturní výchova a výchova k evropanství se vzájemně doplňují. V případě úzkého, jednostranného a zjednodušeného pojetí výchovy k evropanství však mohou působit protikladně a rozporuplně, a to v případě, že je výchova k evropanství chápána příliš úzce a jednostranně.
1 Cihelková, E. a kol.: Světová ekonomika: Nové jevy i perspektivy. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 75. 2 Cihelková, E. a kol.: Světová ekonomika: Nové jevy i perspektivy. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 78 - 79. 3 Cihelková, E. a kol.: Světová ekonomika: Regiony a integrace. Praha: Grada, 2002, s. 17 - 19. 4 Cihelková, E. a kol.: Světová ekonomika: Nové jevy i perspektivy. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 77. 5 Jeníček, V.: Globalizace světového hospodářství. Praha: C. H. Beck, 2002, s. VII. 6 Jeníček, V.: Globalizace světového hospodářství. Praha: C. H. Beck, 2002, s. 2. 7 Jeníček, V.: Globalizace světového hospodářství. Praha: C. H. Beck, 2002, s. 137. 8 Jeníček, V.: Globalizace světového hospodářství. Praha: C. H. Beck, 2002, s. 10. 9 Smutná, A.: Česká ekonomika a její zapojení do globalizačních a integračních procesů. In: Ekonomická transformace jednotlivce v procesu transformace ekonomiky. UK FF, Praha: MJF, 2003, s. 168. 10 Robertson, R.: Globalisation. London: Saga, 1992, s. 76. 11 Jeníček, V.: Globalizace světového hospodářství. Praha: C. H. Beck, 2002, s. 141. 12 Jeníček, V.: Globalizace světového hospodářství. Praha: C. H. Beck, 2002, s. 142. 13 Jeníček, V.: Globalizace světového hospodářství. Praha: C. H. Beck, 2002, s. VII. 14 Cihelková, E. a kol.: Světová ekonomika: Nové jevy i perspektivy. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 27; Jeníček, V.: Globalizace světového hospodářství. Praha: C. H. Beck, 2002, s. 142. 15 Jeníček, V.: Globalizace světového hospodářství. Praha: C. H. Beck, 2002, s. 143.
