Je třeba hlídat děti online?

V posledním desetiletí rozšíření počítačů a především internetu do domácností dalo vzniknout novému sociálnímu online prostředí, jako jsou různá fóra, chaty, blogy, sociální sítě typu Facebook apod. Naše děti zde stejně jako v reálu tvoří různé zájmové skupiny a navzájem se ovlivňují svými názory. Přirozeně se snaží vyhýbat místům, kde se vyskytují ve společnosti dospělých. Jenže v reálném prostředí máme pocit větší kontroly než online. Jedním z důvodů je to, že děti jsou v online prostředí rezidenty, zatímco my často jen návštěvníky (podle Whita). Dalším faktorem je však též to, že online prostředí zahrnuje celý svět, a tak je značně rozsáhlejší a navíc dostupné 24 hodin denně.

Stejně jako ve skutečnosti, i v online prostředí dochází k četným interakcím a vzájemnému ovlivňování uživatelů. Může jít pouze o neškodné debaty, ale může se také jednat o šikanu (v online prostředí označovanou jako kyberšikana), která může vést až k sebevraždám. Ze světa jsou známy případy, kdy aktivity, mající svůj původ online, nesly zřejmé známky přípravy násilných akcí, třeba právě ve škole. V podobných případech se již jedná o podněty, které je dobré zachytit a analyzovat dříve, než se něco stane. Někdy nemusí být v reálném světě ani žádné problémy patrné, například kyberšikana po sobě nezanechává modřiny, protože se jedná o nátlak čistě psychický.

Kdo je odpovědný?

Rodiče by měli vědět, co jejich děti dělají. Budeme-li předpokládat, že jim přísluší i dohled v online prostředích, dáváme jim nelehký úkol. Jednou z možností je zabezpečení domácího internetu před přístupem na nebezpečné stránky, což už samo o sobě představuje úkol pro zručnější počítačově gramotné jedince. Ale co s přístupem na internet, který neovlivníme, jako třeba free WiFi? Tak jako tak se ale pořád jedná pouze o restrikce.

Můžeme se snažit děti na sociálních sítích sledovat, a třeba i patřit k jejich přátelům na Facebooku. Jenže to jim asi vyhovovat nebude. Velmi hezky to vyjádřila např. Rachel Swan (v článku s podtitulem Šmírujeme žáky, aby se přestali šmírovat navzájem), když popisovala stěhování mladistvých tam, kde dospělí nejsou: „Od té doby, co se Facebookstal místem, kde si starší lidé ukazují své fotografie zamlada nebo se vychloubají svými kulinářskými výtvory, mladiství se přesouvají jinam -  na Instagram,Twitter nebo na Vine ...“ [1].

Najímání komerčních služeb

V Jižní Kalifornii na Glendale Unified Schools District se rozhodli jít cestou kontroly veřejných příspěvků na sociálních sítích svých žáků. K tomuto účelu najali soukromou firmu Geo Listening, která má na sociálních sítích sledovat všechny zveřejněné příspěvky. Firma bude hledat klíčová slova a v případě zjištění rizikového chování vyrozumí učitele. Obvod za to platí cca $40 000 ročně.

Podle Daniela Dočekala (viz Školy v Kalifornii najímají společnost na sledování dětí na sociálních sítích) „se v loňském pilotním provozu tímto způsobem prý podařilo zabránit sebevraždě, ale prý se to osvědčilo také v případech sebepoškozování, vandalismu a šikany.“ [2]

Narušení soukromí

Emily Siner v článku Proč šmírování našich dětí nemusí k odstranění šikany vést připomíná, že vůči cílené analýze online činnosti dětí prostřednictvím specializovaných komerčních služeb existuje značná kritika. Podle ní „se jedná o zásah do soukromí a může to mít nepříjemný dopad na svobodu projevu“. [3] Dalším rizikem pak je ještě potenciální možnost zneužití dat, jelikož mohou být dlouhodobě archivována, a co se s nimi později děje, nikdo nekontroluje. Kdo ví, zda je jednou nebude chtít komerční subjekt, který je vlastní, zpeněžit?

Podle stránek Privacy Policy firmy Geo Listening firma provádí sledování pouze veřejně dostupných (public) příspěvků, takže se jedná o sběr dat dostupných celému světu. Součástí ukládaných záznamů může být jméno, datum a čas, geografické umístění a plný obsah příspěvku. Nejedná se o monitoring soukromých stránek, SMS, MMS, emailů, telefonických volání, hlasových zpráv ani jiného soukromého obsahu. Z toho vyplývá, že se vlastně jedná o totéž, co jednou bude pravděpodobně dělat i potenciální zaměstnavatel. Zdůvodnit takové opatření proto lze i tak, že je to vlastně trénink nutící žáky k zodpovědnému chování. Jim Steyer, CEO z Common Sense Media k tomu dodává: „Naučme studenty používat digitální technologie bezpečně a zodpovědně.“ Žádá školy, aby tuto tématiku zařadily již do prvních ročníků, ale přesto je přesvědčen, že „učit děti pochopení je lepší než špehování“. [3]

Útěk před dospělými

Je skutečností, že děti nechtějí být kontrolovány, a proto se snaží najít místa, kde nejsou pod dohledem dospělých. Čím více je budeme hlídat, tím více se budou snažit skrýt a utíkat do ilegality, alespoň v online prostředí. Dnešní technologie jim nabízejí velké množství v mnoha případech ne příliš důvěryhodných prostředků k tomu, aby se mohly připojovat přes cizokrajné proxy servery, využívat virtuální privátní sítě nebo prostě své zprávy šifrovat.

Najímání firem a jiných „online policistů“ ke sledování může proto vést jen k prohlubování odcizení mezi dětmi a dospělými a u zkušených uživatelů navíc nemá žádný efekt.

Klíčová je důvěra

Je mnohem účinnější namísto neustálého sledování a kontrolování vybudovat mezi námi a dětmi důvěru. Podle Matta Levinsona by se měly školy snažit vybudovat s rodiči vztah hledáním společné řeči, shody při využívání sociálních médií, nastavením vhodných intervenčních kroků, je-li třeba zasahovat, a zavedením proaktivního kurikula jdoucího nad rámec čistě školních činností. Opět připomíná nutnost budování informační gramotnosti žáků [4]. Jako příklad ideálního výsledku uvádí citaci ze zprávy Roberta Dillona z jeho nedávné návštěvy v New Milford High School:

„Mým nejsilnějším zážitkem ze dne neformálně stráveného na New Milfor byl obrovský pocit důvěry, která panuje v celé budově. Ředitel důvěřuje učitelům. Celý učitelský sbor věří, že jim ředitel pomáhá. Žáci důvěřují učitelům. Učitelé důvěřují žákům. Zaměstnanci důvěřují vedení. Důvěra, důvěra a zase důvěra. Byla k vidění všude.“ [5]

Vybudujme si s našimi dětmi důvěrný vztah, a dokud nás nezklamou, věřme jim. Naučme je, jak se v online prostoru chovat. Sdílejme s nimi jejich problémy, ale dejme jim prostor, aby mohly prokázat, že si důvěru zaslouží a jsou připravené nést za své činy zodpovědnost (viz Děti bez jména a bez tváře). Nenuťme je přehnanou kontrolou k útěku do online ilegality!

Literatura a použité zdroje

SWAN, Rachel. Spy Kids: We're Snooping on Students to Stop Them From Snooping on Each Other [online]. 2014. [cit. 2014-02-10]. Dostupné z: http://www.sfweekly.com/2014-01-01/news/spy-kids-cyberbullying-digital-privacy-albany-high-school/.

DOČEKAL, Daniel. Školy v Kalifornii najímají společnost na sledování dětí na sociálních sítích [online]. 2013. [cit. 2014-02-10]. Dostupné z: http://www.lupa.cz/clanky/skoly-v-kalifornii-najimaji-spolecnost-na-sledovani-deti-na-socialnich-sitich/.

SINER, Emily. Why Spying On Our Kids To Solve Cyberbullying Might Not Work [online]. 2013. [cit. 2014-02-10]. Dostupné z: http://www.npr.org/blogs/alltechconsidered/2013/09/16/223185991/why-spying-on-our-kids-to-solve-cyberbullying-might-not-work.

LEVINSON, Matt. The Digital Lives of Teens: The Key Word is Trust [online]. 2013. [cit. 2014-02-10]. Dostupné z: http://www.edutopia.org/blog/digital-teens-key-word-trust-matt-levinson.

DILLON, Robert. New Milford Uncovered [online]. 2013. [cit. 2014-02-10]. Dostupné z: http://aprincipalspeaking.blogspot.cz/2013/10/new-milford-uncovered.html.