Děti bez jména a bez tváře

“Možná by bylo nejlepší, kdybychom místo jménem děti označovali hexadecimálním kódem a kdyby nosily na hlavě masky vždy, opustí-li bezpečí svého domova”. Takto sarkasticky začíná příspěvek v blogu nazvaném Digitální portfolio Julie A. Cunningham z 20. září tohoto roku. Julie je koordinátorkou ICT v Berthoud Elementary School v americkém Coloradu. Její názory rezonují s mými, a tak si dovolím vás s obsahem článku blíže seznámit.

Přesvědčení, že mají-li být děti chráněny před riziky internetu, nesmí být na webu školy zobrazovány jejich fotky či jména, se úspěšně šíří celým světem. Rodiče nemají jasnou představu a jsou často vystrašeni. Média je v tom svými katastrofickými zprávami o zvrhlících číhajících na každém kroku jen podporují. Julie ale připomíná, že děti zcela běžně vystavujeme daleko většímu nebezpečí jinak. Zde jsou tři příklady.

• Scénář č. 1: Honzík je členem fotbalového družstva. Každou sobotu dopoledne mají zápas v rámci okresní ligy 7. a 8. tříd. Místo konání zápasů je běžně publikováno v místních novinách a na vývěsce klubu. Své příjmení má velkými písmeny uvedené na dresu. Celá rodina stojí při zápasech za postranní čárou a povzbuzuje - “Honzo, do toho!” Na tašce má jméno a logo své školy. A mimochodem Honzík je velmi pohledné dítě!
• Scénář č. 2: Matka jde se Sárou do obchodu nakupovat jídlo. Přitom se jí ptá, co chce koupit na zítra, kdy bude sama doma, a varuje jí, aby si dala velký pozor na mikrovlnku. Vtom jí zazvoní telefon. Volá kamarádka. Matka jí vysvětluje, že nemůže pomáhat s dobročinnou akcí v místní škole (kterou samozřejmě identifikuje jménem), protože připravuje páteční oslavu Sářiných narozenin („jejda, už desátých!“).
• Scénář č. 3: Místní noviny zveřejní reportáž o zvláštních aktivitách školy. V ní se objeví jména i fotky žáků. Jelikož jsou velmi pokrokoví, obsah publikují též na webu. Zpráva je natolik zajímavá, že ji později převezmou i další významné celostátní zpravodajské servery.

Je na místě se ptát, před čím děti vlastně chráníme? Je snad naším cílem zajistit, aby si myslely, že jejich přítomnost na internetu má být anonymní? Ve skutečnosti jde přece hlavně o to, aby byly chráněny sami před sebou. Naším úkolem je pomáhat jim pochopit všechny důsledky, které online aktivity přinášejí. Přece z nich nechceme vychovat anonymní uživatele. Anonymita vede k nedostatku zodpovědnosti u dětí i u dospělých.

Chtějí-li rodiče ochránit své děti, měli by si dávat mnohem větší pozor na to, co se děje kolem nich v místech, kde se pohybují. Je velmi málo pravděpodobné, že si někdo, kdo viděl fotku na webu, koupí letenku a poletí tisíce mil, aby se k předmětu svého zájmu mohl přiblížit. Riziko, že se nějaký místní zvrhlík pohybuje kolem školy a pozoruje děti, je mnohem reálnější. Adresy škol a počty dětí do nich chodících jsou zcela volně každému k dispozici. Celá řada dětí navíc chodí domů pravidelně sama bez doprovodu. Proto jsou sexuální delikventi v USA registrováni a existuje taková služba jako Family Watchdog

Deti bez tvare

Sarkasmem jsme začali, tak s ním můžeme i skončit. Co myslíte, které děti udělají spíše nějakou fatální chybu v oblasti internetové bezpečnosti? Ty, které od všech nástrah dokonale odstíníme (a doma třeba máme online počítač i s web-kamerou), nebo ty, jež podobný učitel jako Julie A. Cunningham dovede k chápání rizik a k osobní zodpovědnosti za své činy?

Přesvědčit o správnosti tohoto přístupu rodiče je bohužel též úkol pro učitele!

zdroj:

Julie A. Cunningham - Nameless, Faceless Children (Blogs & Internet Safety), Julie Cunningham's Digital Portfolio, September 20, 2010