Role vzdělávání v přípravě na stárnutí a prodlužování lidského života – 1. část
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Role vzdělávání v přípravě na stárnutí a prodlužování lidského života – 1. část
3,3 (3 hodnocení)
Článek pojednává ve třech dílech o důležité roli vzdělávání v přípravě na stárnutí a prodlužování lidského života. Je součástí příspěvků k úkolu „Podpora Národního akčního plánu podporujícího pozitivní stárnutí pro období let 2013 až 2017 ve vzdělávání na základních a středních školách v České republice“.
Naše společnost je svědkem v lidské historii bezprecedentních demografických změn a prodlužování střední délky života. Tyto změny v interakci s dalšími globálními změnami vytváří tlak na změnu vnímání stáří a stárnutí a reformu jednotlivých politik a institucí. Na demografické změny nemusí reagovat jen sociální, penzijní a zdravotní systémy a trh práce, ale také vzdělávací systém a vzdělávání v nejširším slova smyslu. Systém vzdělávání má vliv nejen na naše zdraví a zaměstnatelnost, ale i na kompetence a schopnost aktivně žít ve společnosti.
Příprava na vlastní stáří a život v dlouhověké společnosti přináší řadu témat pro vzdělávání žáků základních a středních škol, ať už jde o oblast mezilidských a mezigeneračních vztahů a tolerance, stereotypů a mýtů o stáří, zdravotní a finanční gramotnost, nebo schopnost reagovat na rizikové společenské jevy. Předkládaný článek se zamýšlí nad základními tématy, které by vzdělávání mělo reflektovat tak, aby poskytlo přípravu na život, stárnutí a stáří v moderní a měnící se společnosti. Autor přitom vychází z mezinárodních zkušeností a jejich možného využití v prostředí České republiky.
Úvodní část třídílného seriálu se zaměřuje na charakteristiku demografických změn a jejich význam pro společnost a život člověka.
Úvod
Stárnutí populace a prodlužování střední délky života je globální trend, který probíhá nejprogresivněji v nejvyspělejších zemích světa, mezi které se řadí i Česká republika. S rostoucím podílem seniorů dochází k reformám trhu práce s cílem prodloužení kariéry a ekonomické aktivity. Na významu nabývá role samospráv a jejich přínos pro kvalitu života. Příkladem iniciativy zaměřené na samosprávu měst je např. projekt Světové zdravotnické organizace Obec přátelská seniorům (viz reference v příloze).
Mění se také charakter života ve stáří. Mění se požadavky na každého z nás. Jednotlivé etapy života se prodlužují. Průměrný věk vstupu na trh práce, založení rodiny i odchodu z trhu práce se zvyšuje. Mění se tak proporce a hranice mezi jednotlivými životními fázemi, perspektiva délky života a nároky na jednotlivce. Jednou z klíčových oblastí, která by měla na ekonomické, sociální, mezigenerační i existenciální otázky lidského stáří reagovat, je vzdělávání. Předkládaný text je příspěvkem k diskusi o koncepci vzdělávání v reakci na demografické a společenské změny, příležitosti a nároky, které z nich vyplývají pro jedince a společnost.
Demografická „tichá revoluce“ přináší bezprecedentní změny
Demografické stárnutí je součástí „demografické revoluce“ (Pavlík, Kalibová, 1993). Tu lze charakterizovat přechodem od extensivního charakteru demografické reprodukce, kdy se hodně dětí rodí a v průměru se nedožívají vysokého věku, k reprodukci intenzívní, kdy se málo dětí rodí a téměř všechny se dožívají věku dospělosti a v průměru dlouhého života (Pavlík, Kalibová, 1993).
Demografické stárnutí je proces změny relativních proporcí věkových skupin a jejich podílu v populaci. Označuje růst podílu starších osob v populaci. Nemusí tedy nutně vždy během demografického stárnutí docházet k absolutnímu růstu počtu seniorů. Závisí na velikosti jednotlivých věkových kohort (generací). Obecně je však stárnutí populace doprovázeno výrazným růstem počtu seniorů. Ve vyspělých zemích pak dochází k nejdynamičtějšímu nárůstu osob v nejvyšších věkových kategoriích ve věku 80 a více let.
Demografické stárnutí je proces historický a neopakovatelný. Má svůj počátek a konec. Má i specifický průběh v různých obdobích a částech světa. Liší se nejen tempem, ale souběhem poklesu porodnosti a úmrtnosti, tedy procesů, které přispívají ke stárnutí populace. V některých zemích klesala úmrtnost dříve a porodnost zůstávala vysoká, docházelo tak k rychlému přirozenému přírůstku populace (tzv. anglický typ). Poté se oba procesy demografické reprodukce (porodnost a úmrtnost) vyrovnaly a přírůstek se snížil. Demografické stárnutí je proces strukturální a je nutné ho odlišovat od stárnutí jedince. Individuální stárnutí je proces ireverzibilní, nezvratný. Populace může za jistých okolností demograficky mládnout, například v důsledku migrace mladých lidí nebo nárůstu úmrtnosti či porodnosti.
K dynamickému stárnutí populace v 90. letech minulého století významně přispěl rychlý pokles porodnosti. V tomto období také nejrychleji rostla střední délka života, označovaná jako naděje dožití při narození, tj. ukazatel udávající průměrný počet let, který právě narozené dítě prožije za předpokladu zachování úrovně úmrtnosti v daném roce. Tento ukazatel vypovídá o současné úrovni úmrtnosti, nikoliv o budoucí. O stárnutí populace v důsledku poklesu porodnosti se hovoří také jako o stárnutí zdola věkové pyramidy, zatímco v případě stárnutí v důsledku poklesu úmrtnosti jako o stárnutí shora věkové pyramidy. Vzhledem k tomu, že porodnost ve vyspělých zemích poklesla na historicky extrémně nízké úrovně, další zdroj stárnutí spočívá zejména v dalším prodlužování střední délky života, tj. v poklesu úmrtnosti, zejména ve vyšších věkových kategoriích.
V 90. letech minulého století rostla střední délka života nejrychleji, zejména u mužů.Období po roce 1990 lze považovat za tzv. kardiovaskulární revoluci, typickou zejména redukcí úmrtnosti na nemoci oběhové soustavy (MZ, 2014)[1]. Navzdory tomuto růstu naděje dožití při narození ČR dosud nedosahuje průměrné hodnoty ukazatele v EU ani pro muže ani pro ženy. V obou případech je střední délka života v ČR zhruba o jeden rok kratší (údaj pro rok 2012, Eurostat). Ze zemí, které vstoupily do EU po roce 2004, jsou však na tom lépe pouze středomořské státy Kypr, Slovinsko a Malta (ÚZIS, 2013). S růstem střední délky života se prodlužuje také průměrná doba pobírání starobního důchodu. V roce 2012 činila 19 let pro muže a 27 let pro ženy (celkem 23 let).
Přestože se střední délka života prodlužuje, šance na delší život se výrazně liší mezi jednotlivými zeměmi a částmi Evropy, ale také podle toho, v kterém regionu v dané zemi člověk žije a zejména podle výše jeho vzdělání.Česká republika je přitom podle OECD zemí s nejvyššími rozdíly ve střední délce života podle vzdělání. Vztah mezi vzděláním a střední délkou života je výrazně silnější u mužů než u žen. Rozdíly jsou obecně nejvyšší v zemích střední Evropy (OECD, 2012). Vyšší úroveň vzdělání je podle OECD (2012) spojena také s vyšší volební účastí zejména u mladších věkových kategorií 25–34 let, vyšším sociálním zapojením a vyšší spokojeností v životě. V rámci České republiky byla střední délka života mužů v letech 2011–2012 v Praze o 4 roky vyšší než v Ústeckém kraji.
Hlavní výzvy, úkoly a témata pro vzdělávací systém a společnost
S příchodem dlouhověké společnosti („longevity society“) nedochází jen ke „kvantitativním“ změnám v podobě prodlužování fází života, které se „natahují jako měch akordeonu“, ale současně dochází ke změnám kvalitativním a strukturálním. Lineární model vzdělávání, práce a důchodu přestává platit a hranice mezi jednotlivými fázemi životního cyklu se stávají flexibilnějšími. S růstem průměrné délky života se počátek stáří a snížené soběstačnosti posouvá do vyššího věku, stejně jako se zvyšuje průměrný věk vstupu do manželství, zaměstnání, při narození prvního dítěte nebo průměrná doba vzdělávání. S prodlužováním života se posouvá i naše subjektivní vnímání věku počátku stáří. Jeho hranici klademe do stále vyššího věku. Subjektivní vnímání tak reflektuje demografické a společenské změny. Roste také heterogenita seniorské populace, tedy rozdíly ve zdraví, životním stylu, míře disability nebo ekonomické situace. Instituce a společnost strukturovaná podle chronologického věku ztrácejí legitimitu a samotný věk je výrazně relativizován. Jeho role jako kritéria potřeb, nároků či osobních ambicí ztrácí opodstatnění. Hovoří se proto o „bezvěké“ společnosti („ageless society“).
Mezinárodní instituce jako Organizace spojených národů, Světová zdravotnická organizace, Evropská komise, Rada Evropy, Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj atd. věnují pozornost demografickým změnám a formulují doporučení v pro různé oblasti života a politiky, včetně bydlení, zdraví, zaměstnanosti, vzdělávání, důchodového systému atd. Tato doporučení kladou důraz na prodloužení aktivitního života a zvýšení jeho kvality podle motta „přidat život létům“, jak v ekonomickém tak společenském smyslu. Cílem těchto změn je prodloužení produktivního života, prodloužení práceschopnosti i zaměstnatelnosti proporčně k zvyšující se naději dožití, plnoprávné společenské zapojení, prodloužení a zachování zdraví do vysokého věku.
Mezi hlavní politické dokumenty na celosvětové úrovni patří například Mezinárodní akční plán pro problematiku stárnutí přijatý na Valném shromáždění OSN v Madridu v roce 2002, dvacet let po prvním celosvětovém plánu pro stárnutí (rok 1982 ve Vídni). Dalším dokumentem jsou Principy OSN pro seniory, definující základní lidská práva seniorů. Od té doby byla přijata řada dokumentů a studií mezinárodních organizací. Přehled relevantních dokumentů a strategií uvádí např. Čevela, Kalvach, Čeledová (2012), viz doporučené reference v příloze.
Globální mezinárodní plány kladou důraz na tematickou úplnost a všeobecnou uplatnitelnost. Přelomovým dokumentem Světové zdravotnické organizace (WHO) byla např. publikace „Aktivní stárnutí: Rámec pro politiku“ („Active Ageing: A Policy Framework“) nebo iniciativa Města přátelská seniorům („age-friendly cities“), později prostředí přátelské seniorů („age-friendly environments“). Jednotlivé služby a instituce můžeme hodnotit z hlediska jejich vstřícnosti a věkové inkluzivnosti. Jedná se o klíčové veřejné služby, zejména dopravu, bydlení, zdravotní a další služby, včetně vzdělávání, informovanosti a osobní participace na životě v obci. Důležitým požadavkem v kontextu dlouhověké společnosti je co nejdříve připravit žáky a studenty na nezbytnost celoživotního učení a vzdělávání, které je předpokladem osobního růstu, ale i konkurenceschopnosti na trhu práce, udržení kvalifikace a zaměstnatelnosti. Jedná se např. o tyto dovednosti: naučit se práci s informacemi, „naučit se učit“, položení základů pozitivní motivace k celoživotnímu učení a vzdělávání a ocenění jeho významu pro jednotlivé oblasti života.
Vzdělávání hraje klíčovou roli pro adaptaci na změny prostředí, získání občanských a osobních kompetencí, flexibility na trhu práce a účast na dalším vzdělávání v průběhu života. Prodlužující se střední délka života také znamená, že přínosy vzdělávání využíváme po delší dobu v rámci pracovního nebo mimopracovního života.
Mezi hlavní témata, na která by měl vzdělávací systém a celá společnost reagovat, patří:
heterogenita a individualita stárnutí a stáří – porozumění různorodosti stárnutí a seniorů v oblasti zdravotní, psychologické, ekonomické a sociální a dalších oblastech;
mnohorozměrnost, vztahovost a nedělitelnost stárnutí a stáří – porozumění člověku a stáří v kontextu lidského života a mezilidských vztahů, v jednotě biopsychosociální, existenciální a spirituální, a v kontinuitě osobnosti a člověka, jeho historie a životního příběhu;
příprava na aktivní roli v ovlivňování kvality života dlouhověké společnosti – tento požadavek vychází ze skutečnosti, že každý se setkává se stářím v osobním nebo profesním životě, a bude se spolupodílet na vytváření prostředí pro stárnutí a kvalitu života seniorů, tj. bude přímo nebo nepřímo ovlivňovat služby, prostředí (architekturu a design, bydlení, veřejný prostor, fyzické prostředí nebo kulturní program a obsahovou náplň či politiku své instituce apod.)
příprava na vlastní stárnutí a stáří – klíčovým aspektem je pochopení životní perspektivy, dlouhodobého dopadu rozhodnutí a změn, rozdílných nároků a úkolů v jednotlivých etapách života a načasování psychologických, pracovních a zdravotních změn včetně jejich charakteru;
občanská vybavenost pro celý život – posílení významu počátečního vzdělávání v oblasti zdravotní, finanční a jiné, posílení sociálních či občanských kompetencí – vzhledem k tomu, že některé dovednosti a kompetence získané v časné fázi života jsou nejen dlouhodobé, ale dokonce celoživotní, jedná se o kritickou funkci vzdělávání;
mezigenerační soudržnost, respekt a tolerance – vytváření vstřícného společenského a právního prostředí, ochrany lidské důstojnosti a lidských práv, umožňující vychovávat k mezigenerační provázanosti, porozumění a identifikaci stereotypů a mýtů spojených se stárnutím, stářím a projevů věkové diskriminace v jednotlivých oblastech života.
Průměrná délka vzdělávání se sice prodlužuje, ale současně v důsledku inovací, technologických změn a rostoucí globální konkurence rychleji zastarává. Celoživotní učení a vzdělávání se tak stává klíčovou součástí a požadavkem našeho života.Obsah i forma vzdělávání potřebují tyto paradigmatické změny reflektovat.Je to i otázka věkových a generačních bariér ve vzdělávání a rozšíření komunitní role vzdělávání a vzdělávacích institucí, jejich role v komunitních, kulturních a volnočasových aktivitách bez věkových a generačních bariér. Zásadní je rovněž význam vzdělávání v oblasti finanční gramotnosti, finančního zabezpečení ve stáří, finančního plánování a chování v průběhu života (viz další části).
Závěr
Problematika stárnutí jedince a populace je široká a interdisciplinární. Umožňuje i vyžaduje prolínání poznatků mnoha disciplín. Neexistuje přitom jeden objektivní obraz stárnutí a stáří. Existuje tolik pohledů a podob, kolik existuje subjektivních osobních zkušeností. Pravda a nepravda se vytváří v nekončícím dialogu mezi jedincem a jeho okolím a společností, mezi tradicemi a inovátorstvím a mezi jednotlivými generacemi. Stáří je proměnlivý „sociální konstrukt“, do značné míry také konstrukt mediální. Naše představy o stárnutí a stáří, zdraví a nezdraví, přirozeném a nepřirozeném stáří a stárnutí se proto vytvářejí v rámci působení společnosti a médií. Důležité je umět vše kriticky reflektovat a ovlivňovat.
Téma stárnutí a stáří má značný hodnotový a humanitní podtext. Otázky z této oblasti jsou podobné, jaké si klade filozofie a etika. Odpověď na mnohé otázky musí hledat každý sám i v dialogu s druhými a v konfrontaci s vlastními životními zkušenostmi. Co platí pro jednoho, nemusí platit pro druhého.
[1] Zpráva o zdraví obyvatel ČR. Ministerstvo zdravotnictví, 2014
