Role pedagoga v multidisciplinárním týmu pomáhajících profesionálů

Jaká je realita?

Ve své profesní praxi lektora a supervizora se setkávám především se sociálními pracovníky a pracovníky v sociálních službách, ale postupně k nim přibývají i pedagogové základních škol. Opakovaně jsem se jakožto lektorka setkala se skupinami pedagogů (v rámci vzdělávacího programu „Preventisté, nebuďte v tom sami“ pro cílovou skupinu výchovných poradců, metodiků prevence i ostatních pedagogů), které projevily zájem o rozvoj svých kompetencí v prevenci sociálně-patologických jevů v kontextu sociálně-právní ochrany dětí. Jednalo se o témata součinnosti školských orgánů, orgánů sociálně-právní ochrany dětí a orgánů činných v trestním řízení. V průběhu zmiňovaných vzdělávacích programů jsem využívala k předávání informací pedagogům svých několikaletých profesních zkušeností sociální pracovnice orgánu sociálně právní ochrany dětí (OSPOD). Při otevřených diskusích na téma spolupráce OSPOD a pedagogů jsem si začala uvědomovat rozdílnost úrovně spolupráce těchto pomáhajících profesionálů. Obecně se od těchto profesionálů očekává především vzájemná součinnost v zájmu ohroženého dítěte. Realita je však taková, že je možné se na místní úrovni setkat s různorodými vztahy mezi pedagogy a sociálními pracovníky od funkční spolupráce, přes vztahy soupeření (kdo z aktérů má pravdu a kdo nikoliv), pasivity (kdy jedna či druhá strana přehlíží ohrožení dítěte a nekoná v rámci svých kompetencí) až po obětování se, kdy například pedagog přebírá kompetence nečinného sociálního pracovníka. Opakovaně jsem se setkala s tím, že pedagog v zájmu řešení situace ohroženého dítěte vstoupil do dvojrole pedagog-sociální pracovník. V daném případě je možné ocenit aktivitu pedagoga, ale současně je nutné zmínit, že se pedagog vystavuje možnému konfliktu rolí. Například v situaci zanedbávaného dítěte, kdy nejsou ze strany rodičů dostatečně uspokojovány potřeby dítěte od těch základních, bezpečí, sociálních až po seberozvojové, se snaží pedagog přimět zanedbávající rodiče ke spolupráci se školou v plnění školních povinností, což je zajisté legitimní. Mnohdy však může docházet k situacím, kdy se pedagog snaží řešit sociálně-ekonomické problémy rodiny (závislosti, finanční zadluženost, trestnou činnost aj.), které jsou již jednoznačně v kompetenci sociálních pracovníků. Oddělování rolí pedagog – sociální pracovník je podle mne v zájmu kvalitní intervence nezbytné.