Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Role učitele, limity role, míchání rolí
3,5 (4 hodnocení)
Na roli učitele se můžeme dívat z mnoha úhlů pohledu. Téměř vznešeně vyznívá - Učitel
jako archetyp. Prakticky se můžeme podívat do školského zákona. Můžeme se dívat i na
historickou úlohu učitele a roli učitele v současné škole, roli učitele v moderní době, roli
učitele v dobách, kdy byla zatížena ideologicky. Zajímavá je i role učitele jako role filmová,
najdeme zde typy statečné (Vyšší mravní princip), svérázné (Vratné lahve), autoritativní
(Obecná škola), zoufalé (Obecná škola).
Budu dále často mluvit o učitelkách, a to ze statistických důvodů, než že by se uvedené netýkalo učitelů – mužů. Vrátíme-li se z tohoto pohledu k rolím filmovým, učitelé muži jsou častěji stateční, svérázní, osobití. Učitelky - ženy bývají vyobrazené spíše jako šílené, než osobité a zajímavé (přestože to mnohdy může být totéž). Postava učitelky Daniely Kolářové je přesvědčivá a velmi známá, odráží obraz části veřejnosti na toto povolání, a to přestože já si za dlouhou praxi vybavím takovýchto typů tak málo, že by se dalo spočítat na prstech jedné ruky. Že by genderový stereotyp? Některé filmové postavy tak ovlivňují pohled veřejnosti na dané povolání. Jak se zmíním dále v textu, a k tomuto tématu je ve sborníku dokonce celý příspěvek, spolupráci školy (učitele) a pracovníků OSPOD mnohdy ovlivňuje další filmová postava, a to postava sociální pracovnice paní Zubaté (Kolja). Na vlastním povolání vidíme, že typ učitelky z Obecné školy není převládajícím složením pedagožek v českém školství, ale na profesi jiné se necháme předsudkem ovlivnit snáze.
Pro zjednodušení můžeme říci, že učitel má roli vzdělávací a výchovnou. V roli vzdělávací informuje, podněcuje, předává, motivuje, inspiruje, kontroluje, řídí...v roli výchovné by měl být empatickým, naslouchajícím, podporujícím, ale také kontrolujícím a trestajícím. Na první pohled je jasné, že role učitele je již svým vnitřním obsahem nejen náročná, ale i rozporuplná.
Jakou roli hraje v roli učitele supervize? Může nám pomoci ony rozpory pojmenovávat, vyrovnávat se s nimi. Ještě větší roli má supervize v situacích, kdy se nám začínají role míchat, a to jak osobně, tak profesionálně. Pak jsme již nejen u pojmenovávání, ale i vymezení. Protože začneme-li roli učitele přesahovat a překračovat do rolí, na které nemáme potřebné kompetence (osobní, ale i věcné či legislativní), snadno se vyčerpáme, zklameme (neb těžko dosáhneme očekávaného), či možná začneme jednat neprofesionálně.
Jak se nám mohou role míchat? Často jsou to situace, o kterých se nemluví oficiálně, nejsou v žádné výroční zprávě, ale přesto ovlivňují život školy a pedagogického sboru měrou nemalou. Ráda bych řekla, že následující příklady jsou smyšlené. Smyšlené jsou některé detaily, aby nebylo možné identifikovat konkrétní osoby. A též se všechny neudály na jedné škole.
Situace na menších městech velmi častá, dítě paní učitelky je zároveň žákem školy. Přináší rizika mezi kolegy. Kolegyně si ke mně jako ke kolegyni - matce dovolí podstatně více, než by si dovolila k jiné matce. Učitelka - matka se chová nepřiměřeně k dítěti, a to jak ve formě, že ho protěžuje, nebo že je na něj mnohem přísnější, aby nevypadalo, že ho protěžuje. Přináší rizika dítěti, děti učitelů jsou rizikovější jako potenciální oběti šikany. Paní učitelka, matka samoživitelka, má velmi ochraňující vztah k synovi Jirkovi v 7.třídě. Má na starosti školní knihovnu, ale některé děti tam ani nechtějí chodit, neb tam pokaždé je Jirka, a oni už ho mají plné zuby, navíc se v knihovně povaluje Jirkova svačina a rozházený cvičební úbor. Kolegyně vědí, proč některé děti do knihovny nechodí, ale bojí se to kolegyni - knihovnici říci, aby ji nerozrušily.
Další varianta učitel - rodič
Problematické rodinné zázemí dítěte může vtahovat citlivé učitelky s méně pevnými hranicemi do pokušení suplovat dítěti matku. Může být těžké odlišit, kdy jsme již vtahováni do této pasti, a kdy ještě jsme podporující, pečující, ale stále profesionálové. Stává se i, že dítě toužící po naplnění svých přirozených potřeb, začne oslovovat paní učitelku maminko. Velké pole pro případovou supervizi, zejména pokud to není první případ tohoto typu, který se nám stal.
Varianta učitel - partner, bývalý partner, milenec
Možné kdekoliv, ne jen ve škole, lidé se často seznamují na pracovišti. Na menším městě či vsi s větším rizikem. Ředitelka školy přijme na místo s bytem učitelský pár. Vztahy se ne vždy vydaří a rozchody bývají bolestné a náročné. Pokud paní učitelka najde z rozpadajícího se vztahu útěchu v novém vztahu, tentokrát se zástupcem starosty, má paní ředitelka a škola co dělat nejen se zájmem rodičů, kteří mají dění ve sboru za televizní seriál, ale i zkomplikovaný vztah se zřizovatelem. Pan učitel je totiž také členem zastupitelstva, navíc když večer zajde do jediného místního lokálu na pivo, vždy se najde někdo, kdo mu na stůl ochotně postaví porcelánového jelena (aby byla jasná jeho role).
Pan učitel s paní učitelkou se poznali již dávno, na školu přišli jako pár, mají děti. O jejich partnerských problémech kolegyně vědí, tuší, některé se i zajímají. Pan učitel si začne s mladou kolegyní, pak ještě s další kolegyní, ony dvě ženy - milenky o něj tak trochu soupeří, též se tam pohybuje paní učitelka - manželka. V dalším školním roce bývalá manželka, nová manželka a bývalá milenka. Otázkou je, zda je v lidských silách těchto několika lidí pracovat týmově. Pro ředitele bez individuální supervize může být malé peklo.
Varianta učitel - politik, partner, rodinný příslušník politika
Učitel - člen místního zastupitelstva může být pro školu požehnáním, neb prosadí dobrý rozpočet. Může být také noční můrou ředitele - na radnici vědí vše, co se ve škole šustne. Není ředitel pak třeba i v pokušení učitele s tímto vlivem si předcházet (možná i osobním ohodnocením)?
Varianta učitel - kamarád žáků
Riziko pro začínající učitele, ale především nezralé osobnosti, nejde jen o nepřiměřeně benevolentní přístup, ale mnohdy o nedůslednost v dodržování a vyžadování pravidel, či až koalici s žáky. Na lyžařském výcviku mladý pan učitel kouří s žáky za budovou, když přichází kolegyně, upozorní žáky bacha, jde. Otázkou je, zda je to ještě posunutelné lepším směrem prostřednictvím supervize, zda se nejedná o otázku řízení a případný pracovně právní postih. Supervize může pomoci učiteli - kolegovi v rozhodnutí, zda by to opravdu neměl vědět pan ředitel. To je další zajímavé téma. Při debatách o šikaně se učitelé diví, proč se často stává, že někteří, třeba i velmi slušní a spolehliví žáci, nepřijdou třídnímu učiteli říci, že někomu za spolužáků je ubližováno. Na dotaz, zda by šli sdělit řediteli či ředitelce, že kolega se chová neprofesionálně, viz výše uvedený příklad, či řada dalších (pan učitel pašuje na zahraniční školu v přírodě marihuanu, mladý pan učitel má houf obdivovatelek z řad žákyň, který si užívá a děvčata za ním chodí do kabinetu i jednotlivě, paní učitelka na škole v přírodě pravidelně nejen popíjela, ale zcela se opíjela…), zpravidla se objeví rozpaky.
Varianta učitel vnáší do jednání s dětmi či rodiči vlastní nezpracované téma, předsudek
Adoptované dítě ve škole jasně a otevřeně mluví o tom, že je adoptované. Učitel si pozve maminku a apeluje na ni, že takto informovat dítě je špatně a že ho tím poškozuje a negativně to působí na ostatní děti ve třídě. V osobním rozhovoru se ukáže, že pan učitel byl adoptovaný. Matka je profesionálka ve vzdělávání pěstounů, o svém přístupu nepochybuje a panu učiteli poskytne podporu. Situace dobře dopadla, krom toho že pan učitel ztratil profesionální tvář, ale taky méně jistá matka může začít pochybovat a své obavy přenášet na dítě, neb učitele pokládá za autoritu, tedy na jeho názoru musí něco být.
Střet role učitel profesionál a jiná profesní role.
Dle mých zkušeností se nejčastěji děje s profesionální rolí sociálního pracovníka. Nesmírně časté, zejména pokud příslušný OSPOD nefunguje úplně ideálně. Učitelé pak řeší výchovné problémy, které už by mohl OSPOD řešit efektivněji, někdy s úspěchem, někdy logicky s menším úspěchem, protože jim chybějí pravomoci OSPODu, ale o to s větší frustrací. Též se objevuje omnipotence, tedy pocit či postoj mohu všechno zařídit, či přímo spasit sám, sama. Někdy to funguje, leccos se podaří, ale leccos se nepodaří a vyvolává bezmoc a beznaděj. Supervize může pomoci pojmenovat a oddělit, v důsledku i pomáhat proti vyhoření, protože opakovaně zažívané náročné situace bez řešení zvyšují možnost syndromu vyhoření.
Další, ještě nebezpečnější variantou, je postoj na OSPOD se radši neobrátím, aby to neměl Franta ještě horší, už takhle to má hrozné. Učitel podléhá třeba stereotypu paní Zubaté, mnohdy bohužel podpořeného reálnou špatnou zkušeností, na základě čehož jsou inteligentní, vzdělaní a citliví lidé schopni neřešit závažné problémy dítěte, a to i takové, na které se vztahuje oznamovací povinnost ze zákona. Zde se uplatní kontrolní funkce supervize, když supervizor pojmenuje týmu rizika nekonání a umožní mu nový pohled. Pokud se tým přesvědčoval, že.... situace dítěte není až tak špatná, ještě to není na sociálku, rodina má takový osobitý životní styl nebo ale maminka nechodí opilá vždy...může nezatížený pohled otevřít oči, pomoci v rozhodnutí se s příslušným orgánem spojit a dítěti efektivně pomoci. Nebo minimálně, ochránit učitele, že nic nezanedbal. Učitelé často nedoceňují své vlastní bezpečí, mnohdy s fatalistickým argumentem - stejně jsme jednou nohou v kriminále. Je tedy dost rozdíl, zda symbolicky jednou nohou, či reálně oběma.
Další možnosti jsou např. učitel - lékař. Za paní učitelkou si chodí děvčata pro Ibuprofen, protože menstruují a bolí je hlava (paní učitelka má na starosti lékárnu či se podělí o své zásoby). Pochopitelně nemám na mysli situaci, kdy učitel poskytne první pomoc.
Varianta mísení učitel – terapeut může vzniknout za situace, kdy se např. oblíbené učitelce svěří dítě, ještě se zapřísaháním, že to nesmí nikomu říct, co se mu doma podivného děje. Pak se může rozehrát dlouhá hra, kdy se paní učitelka snaží dítěti pomoci tím, že ho rozmluví a něco se dozví, zkouší různé techniky, které se naučila na různých kurzech…Kolegyním jen špitne, že Jiřík to má doma složitý, ale ona že mu slíbila, že to nikomu neřekne, že se s Jiříkem pravidelně schází po vyučování, když jí tak věří, že si sice někdy myslí, že se Jiřík tím záhadnými náznaky snaží upoutat pozornost, ale co kdyby…Krom toho, že křížení role učitele a terapeuta je odborně nešťastné, tak zde jde opět o zapletení do role sociálního pracovníka, který má na rozdíl od paní učitelky kompetenci provést návštěvu v rodině a situací se dále zabývat.
Někdy je "zaskočení" do jiné role účinné, nutné či lidské, ale nemělo by být soustavné a měli bychom si tohoto faktu být vědomi. Supervize pomáhá tyto situace pojmenovávat a podporuje sebereflexi, tedy i uvědomění toho, že jsme již v jiné roli.
Osobní poznámka. K supervizi jsem se dostala z pozice supervidované ředitelky základní školy, kde mi pomáhala nést tíži personálních rozhodnutí a konkrétních případů s dětmi, hlavně se speciálními vzdělávacími potřebami. Snad mohu říci, že mi pravidelná supervize řízení a supervize případová pomáhala uchovávat duševní zdraví (a uchovat) . I když…jako začínající učitelka, nezkušená, nadšená (krátce po revoluci), jsem jela s výrazně starší kolegyní s žáky do muzea. Celou cestu nadávala na ředitele, na ministra, na školství. Zakončila větou a to si představ, některé učitelky se z toho nakonec i zblázní, ale já jsem zaplaťpánbu úplně normální. Zbytek cesty hovořila hlasitě bez posluchačů s výraznou gestikulací. Poznámka pro mladší čtenáře. Tenkrát nebyly nejen mobily, ano i taková doba byla, ale tedy ani hands free, tedy bylo jasnější, zda je někdo řekněme excentrik či zda řeší náročný hovor ☺. Každopádně jsem zažila užitečnost supervize sama na sobě a to mě vedlo k dalším osobním zkušenostem včetně supervizního výcviku a nastavení tento zážitek sdílet dál, včetně vedení supervize, která mě obohacuje a nesmírně baví, neb zapadá do mého životního nastavení zkoušet nové cesty. Supervize není nikdy stejná a nudná, je smysluplná a užitečná.
Ještě se zmíním o další součásti názvu - tou jsou „limity“. Je to slovo, které někdy vnímáme v negativním smyslu slova jako omezení. Limit nám ale dává jistotu a určitý řád. Nedostatek limitu si v extrémním případě můžeme představit např. jako psychický stav paniky, kdy jsme tak zahlceni pocity, emocemi, prožíváním, že nám to znemožňuje jednat. Nebo, biologicky, nelimitované jsou rakovinné buňky. Extrémní příklady používám záměrně proto, aby vynikla užitečnost limitu jako zdravých hranic. Limit je i základní lidskou potřebou dle Alberta Pessa. Proč v souvislosti se supervizí mluvím o potřebách? Supervize má reagovat na potřeby supervidovaných, neb je pro ně. A také uvědomění vlastních potřeb, případně deficitů jejich naplňování, jak v současnosti, tak v naší osobní historii, je dle mého názoru předpokladem, abychom dokázali vidět a naplňovat potřeby druhých. Tedy vlastních dětí, a když pracujeme s lidmi, tak i našich klientů či žáků. Školy ve svých školních vzdělávacích programech mají uvádět, jak se věnují speciálním vzdělávacím potřebám žáků, což je jistě užitečné. Otázkou zůstává, kdo se zajímá, a zda vůbec někdo, o potřeby učitelů.
Albert Pesso rozeznává 5 základních vývojových potřeb – potřebu místa, péče, podpory, ochrany a hranic (limitů). Tyto potřeby se projevují ve 3 stadiích. Nejprve zažíváme uspokojení v konkrétní, doslovné podobě. Za druhé zažíváme uspokojení v metaforické, symbolické podobě. A pak se učíme uspokojovat tyto potřeby sami sobě. Jak tedy ale ono uspokojení vlastně vypadá?
A. Pesso říká, že člověk se rodí se základním nastavením, jak má svět kolem něj fungovat. Tedy dítě ví, že pokud vyvine nějakou akci (usměje se), tak jaká by měla být odpověď – reakce, která ho uspokojí (matka se také usměje). Dovedete si to představit na řadě situací ze svého života, „správná“ odpověď vám přinese zadostiučinění, radost, pocit, že je vám rozuměno…Není-li to tak, tedy odpověď je jiná, nebo žádná, uspokojení se nedostaví, zažíváte nelibost až frustraci, pocity nepochopení…Jako dospělí lidé se s takovýmito situacemi většinou vyrovnáte. Zkuste si vybavit konkrétní situaci, kdy jste dostali pro vás neuspokojivou reakci, těch známe hodně, …a zkuste si vybavit, jakou reakci jste v té situaci potřebovali. Možná představa oné správné reakce vyvolá na vaší tváři malý úsměv.
Na první potřebě, potřebě místa, si ukážeme jednotlivé roviny jejího uspokojení. Prvním naším místem ve světě je děloha (ještě před tím bychom měli mít místo v srdci rodičů), pak máme místo v náruči svých rodičů, v postýlce, doma, místo mezi blízkými, kteří nás radostně přijímají. To je předpokladem, abychom svět jako takový cítili jako dobré místo a abychom se i ve svém těle (naše tělo je místo našeho života) cítili dobře.
Musíme být nejdříve doslova a později symbolicky nasyceni, podporování, chráněni a limitováni, abychom byli schopni spolehlivě a zdravě tyto potřeby plnit sami pro sebe a později pro své děti. Nepředstavujme si, že někdo měl naplněny všechny potřeby ideálně – žijeme v reálném světě a našimi rodiči byli reální, chybující lidé. V pozici malého dítěte si začneme vytvářet mechanismy, jak se pocitům neuspokojení bránit. Jestliže ale existují větší nedostatky v uspokojení těchto potřeb, poškozuje to naši schopnost věřit si. Vzpomínky na situace, kdy nebyly naše potřeby uspokojeny, vedou k deformaci přístupu k prožívání současnosti. Nemusí jít o žádné fatální životní problémy – třeba jen nejsme šťastni. Metoda A. Pessa, PBSP, je užitečná i pro ty, kteří se cítí v životě dobře, ale chtěli by život prožívat třeba smysluplněji a nebo by rádi více porozuměli sami sobě. A pak všem těm, kteří pracují s jinými lidmi – neb jsou sami sebou nástrojem své práce – výstižně vystihuje už název knihy K. Kopřivy – Lidský vztah jako součást profese.
Tento terapeutický a psychologický systém vznikl počátkem šedesátých let v USA. Autory jsou Albert Pesso a Diana Boyden Pesso – používaná zkratka PBSP. Oba byli původně tanečníci a při výuce tance si všímali souvislosti mezi projevy těla a emočními reakcemi. Na základě těchto zkušeností a studia psychologie vytvořili systém, který se používá v USA, Švýcarsku, Nizozemí, Německu a dalších zemích, i u nás.
O potřebách dle A.Pessa často s učitelkami hovořím při seminářích či supervizi. Při představě dítěte, které nedostává od rodičů dobré limity, paní učitelky nadšeně kývají, jasně, že znají a uvádějí řadu příkladů, jak se pak takové děti projevují. Jako děti nezvladatelné, nezvyklé na jakýkoliv režim či omezení. To je ale jen jedna varianta možného důsledku, takové děti také mohou být také zakřiknuté, neprůbojné, úzkostné, protože tím, že nedostaly limit od svých rodičů, naučily se jej předčasně dávat si samy.
Na dětech najdeme řadu příkladů, jak vypadá nedostatek limitu. Potřebu limitu ale neměli naplněnu ne jen mnozí žáci, ale i učitelé. Pro ty je mnohem náročnější se porovnat s limity své profesionální role. Supervize je pak nástrojem ne jen pro zvládání profesionální role, ale může pozitivně ovlivnit i osobní život – když se naučím zvládat některé situace ve své profesi, půjdou mi snáze i podobné situace v osobním životě. Supervize je primárně zaměřena na profesní oblast, ale jejím „vedlejším“ produktem je i osobní rozvoj.
Článek je zpracován na základě sborníku konference Rozvoj školy a supervize. 1. vydání, 2012, Lumen vitale – Centrum vzdělávání, o.s. Kolektiv autorů, Praha: 2012. ISBN 978-80-905000-7-5.
