O starých lidech

Středisko volného času Lužánky, Brno

Kartičky věků

Na kartičkách z tvrdého papíru jsou napsány číslice, které znamenají určitý věk (2, 3, 6, ... 15, 17, 20, ... 35, 40, ... 60, ... 99). Hráči si vyberou jednu či více kartiček a mají popsat, co se v tomto věku s člověkem děje (etapy života, mezníky, změny...), případně jestli někoho v tom věku znají a zdali to pro něj platí.

Pozn.: Je vhodné na kartičky psát čísla, která odpovídají věku, při kterém se něco zajímavého s člověkem děje (začíná chodit, jde do školy, maturuje, je právně odpovědný, může být zvolen poslancem, nastupuje do důchodu...), případně záměrně žákům či studentům dát vybrat věk odpovídající věku jejich rodičů, prarodičů atd.

Časová osa – Sochy věků

Ke kartičkám z předcházející hry vytváříme vlastním tělem sochu, která představuje člověka tohoto věku. Sochy seřadíme chronologicky vedle sebe. Jednotliví aktéři mohou z řady – časové osy – postupně vystoupit a prohlédnout si, jak ji doplnili ostatní.

Pozn.: Řad může být několik a každá z nich může představovat jiný typ člověka: muž, žena, vrstevník, člověk z minulosti, současnosti, budoucnosti...

Kdo a kde

Dobrovolník jde za dveře. Skupina uvnitř vymyslí prostředí (kde?), ve kterém by se mohli vyskytovat lidé určitého stejného věku (kdo?). Tento věk se snaží předvést jednáním (hlasem, tělem, pohybem...) tak, aby to vracející se dobrovolník mohl poznat.

Pozn.: Záměrně je dobré si vybírat věk, jenž se obtížněji předvádí (malé děti, staří lidé). Skupina je tak nucena hledat odpovídající stylizaci.

Nejstarší člověk, kterého znám

Ve dvojicích si vyprávíme o nejstarších lidech, které známe - žijících i už nežijících, příbuzných i cizích lidech, se kterými jsme se v životě setkali. S celou skupinou pak zaznamenáváme jejich jména a věk na velký papír. Z dvojice mluví vždy ten, kdo poslouchal vyprávění o nejstarším člověku (řekne to, co si z tohoto vyprávění zapamatoval). Hledáme, co mají „příběhy“ starých lidí společné.