konativní (psychomotorické) dovednosti – argumentují, předávají poznatky, pracují ve skupině;
afektivní postoje – změní svoje předsudky o stáří.
Evokace
bouře nápadů (po úvodním textu napíše učitel nebo pověřený žák na tabuli či veliký list papíru téma; děti říkají vše, co je v souvislosti s tímto pojmem napadne, a pověřený žák nebo učitel vše zapisuje na tabuli; nic nekomentuje)
Stáří uvedeno úryvkem z povídky Přivezou ji na Silvestra, která byla uvedena v knize Vajíčko spisovatele Ludvíka Aškenazyho[1]:
„Paní Ledňáčkovou nám odvezli na psychiatrickou kliniku; vrátí se na Silvestra a prý se jí vůbec nemáme bát, žádná mánie nebo melancholie nebo schizofrenie. Nic takového. Halucinace prý neměla také, po celou dobu četla příhody Toma Sawyera a Huckleberryho Finna, doktor Jelínek to považoval v jejím věku za příznak juvenility. Když si k tomu přimyslím ten její holčičí hlásek a holčičí skotačivost, tak nám z té paní Ledňáčkové vyleze docela obyčejná zdětinštělá babička, která si s určitými rozpaky, ale se smyslem pro humor nese světem svůj umělý chrup. Měla drdůlek s takovým zobáčkem, vypadal jako hladový vrabec, ale zezadu. Člověk se na ni díval, když šla nahoru nebo dolů, a ještě z toho měl kousek radosti navíc.
Já nevím jak vy, ale já mám děsně rád babičky. Ovšem jen takové, na kterých člověk pozná, jaká to bejvala ženská. Babičky chodívají prohnuté jako plamen svíčky, a vítr každou chvíli nějakou sfoukne; nebo vám vyrostou v mlékárně jako malý kaktus nebo stojí pod elektrickým domem jako vyjevený tučňák. Také je vždycky pozdravím.“
Poznámky:
příklady, které děti uváděly: babička a děda, šedé vlasy, část života, strach ze smrti, hůlka, zážitky, rozum, závislosti, ponaučení, domov důchodců, samota, chudoba, vozík, berle, víra, věk, životní zkušenosti, únava, potřeba lásky, potřeba pomoci, vrásky, smutek, náhradní zuby, vyčerpanost, vnoučata, bezbrannost, senilita, bolest, zapomnětlivost, mezigenerační konflikty, finanční potíže, pokles sexuality, nevrlost, více času, bezmoc, sledování televize, závěť, dědictví, důchod
Uvědomění si významu
skládankové učení ve skupinách s tématem Ageismus (třída je rozdělena na skupiny, tzv. expertní skupiny – ideální je, pokud mají stejný počet členů; každá skupina dostane text stejný pro každého člena skupiny; každá skupina má speciální text; pozorně jej prostuduje; domluví se na společném závěru, co je hlavní myšlenka, pojmy nebo závěry v textu a budou je přenášet do nových skupin, které budou vytvořeny; předají zde své nastudované vědomosti a vrátí se zpět, kde porovnají získané poznatky)
expertní skupiny:
A/A/A/A B/B/B/B C/C/C/C D/D/D/D
nové skupiny:
A/B/C/D A/B/C/D A/B/C/D A/B/C/D
Texty, s kterými žáci pracují:
1. Historie:
„S rostoucí střední délkou života v západní civilizaci je nutné otevřít i u nás toto tabuizované téma. To, že se o něm nemluví, neznamená, že neexistuje. Se vznikem kultu mládí vzniká i opačný extrém – ageismus. Jde o slovo, které nemá český ekvivalent. Pojem je odvozen od anglického slova age, které znamená věk, stáří. Ageismus je potom společenský předsudek vůči stáří. Použil jej Robert Butler, první ředitel National Institute on Aging v USA v roce 1969, který jako první hovořil o diskriminaci na základě věku.
Dnes je termín ageismus definovaný šíře. Zahrnuje předsudky a negativní představy o starých lidech nebo projevy diskriminace vůči staršímu člověku nebo skupině starších (Palmore, 1990). Hovoříme o stereotypech, kdy v záporném stereotypu jsou vynechány příznivé charakteristiky.
Jedná se o výroky a postoje bez pravdivého základu, ale se zdáním, že mají v jádru pravdu. Některé projevy diskriminace jsou zřejmé, některé v podtextu nevyslovené.“[2]
– citace z rozhlasového pořadu studio STOP redaktorky Terezie Jiráskové, odvysílaného dne 30. 3. 2005, jehož hostem byla socioložka Lucie Vidovičová, která se předsudky o stáří zabývá:
„Ageismus, neboli věková diskriminace, se v sociálně-politické praxi vyskytuje více než čtyřicet let. Poprvé se o ní začalo hovořit v 60. letech 20. století ve Spojených státech. Zájem o tuto problematiku narůstal s postupným stárnutím společnosti a vzhledem k tomu, že podle odhadů bude za padesát let podíl starších lidí činit již 25 až 30 procent z celkového počtu, zájem o otázky týkající se stárnutí je stále větší.“[3]
řízená diskuse návrat k myšlenkám z bouře nápadů, jejich zhodnocení na základě nových poznatků (jeden ze závěrů žákyně deváté třídy: „Člověk chce kvalitně prožít zbytek života, i když je mu deset, čtyřicet nebo osmdesát“.
volné psaní na téma Jak si představuji svoje stáří (žáci jsou seznámeni s tématem, o kterém mají psát, a jsou poučeni, že v době, po kterou mají psát, nebudou mluvit, budou na papír volně přenášet myšlenky, které je napadají; snaží se, aby příliš neodbíhali od tématu, ale pokud je už nic nenapadne, mohou napsat i tuto informaci) .
Příklady, které žáci uváděli:
"Stáří si představuji tak, že nebudu muset chodit daleko za svou rodinou. Budu doma a budu přemýšlet o různých zajímavých věcech, číst časopisy, knihy, budu chodit do divadel a užívat si. Své stáří si představuji asi od 60 let."
"Budu sedět v houpacím křesle a háčkovat, číst si, spát, přemýšlet o dobách, kdy jsem byla ještě mladá. O základní škole a hlavně o lidech, které jsem měla šanci poznat. Budu jezdit za vnoučaty, pracovat na zahrádce a hrát si s pejsky."
"Chci stáří prožít jako jakýkoliv věk, budu si připadat starý až od důchodu. Chci cestovat do zahraničí a chci si na to našetřit peníze. A asi mne bude všechno bolet, jak se to u starých lidí stává, tak budu jen vyprávět vnoučatům o svém životě, o tom, jaká byla moje doba a jak jsem hrával na počítačích. Chtěl bych se dožít co nejvyššího věku a nemyslet na smrt - naopak chci se zapojit do jakékoliv náročné práce."
