Jak řešit nezájem žáků o výuku online podle Spencera
Odborný článek
Jak řešit nezájem žáků o výuku online podle Spencera
5,0 (2 hodnocení)
Rubrika
Odborný článek
Typ článku
Informativní
Stupeň vzdělávání
Základní vzdělávání
Týká se jazyka
Čeština
Diskuze (1)▾
Archivní diskuze převzatá z rvp.cz. Přidávání nových komentářů není k dispozici.
Ondřej Neumajer10. 11. 2020
Při čtení článku jsem si vzpomněl na pedagogický rámec iPAC, o kterém jsem zde kdysi psal. Je sice primárně o mobilních zařízeních, ale směřuje k obdobným vlastnostem výukového prostředí a aktivit - Hodnocení kvality výukových aktivit s mobilním zařízením (https://spomocnik.rvp.cz/clanek/21353/HODNOCENI-KVALITY-VYUKOVYCH-AKTIVIT-S-MOBILNIM-ZARIZENIM.html).
ON
Shrnutí myšlenek známého amerického odborníka na praktické využití vzdělávacích technologií, který se zabývá situací, kdy žáci musí částečně pracovat na dálku (online) a nejsou pod přímou kontrolou učitele.
Nacházíme se v situaci, kdy většina učitelů řeší problém, jak přimět k aktivitě žáky, kteří nemají o výuku zájem, když jsou doma, a mnoho v prezenční výuce uplatňovaných postupů nelze uplatnit. Docela užitečný návod [1] dává John Spencer, s jehož radami jsme měli již příležitost se setkat – naposledy viz 7 tipů pro online výuku Johna Spencera.
Začneme připomenutím problémů, s nimiž se potýkáme:
V domácím prostředí jsou mezi žáky mnohem větší rozdíly v podmínkách, které ke studiu mají (místo, vybavení, očekávání okolí ad.).
V domácím prostředí je mnohem více rušivých vlivů než při prezenční výuce ve třídě (např. různé aktivity na digitálním zařízení odvádějící pozornost, potřeba starat se o sourozence, hlučné prostředí).
Při synchronní výuce (videokonference) mají žáci většinou vypnuté kamery i mikrofony, takže učitel netuší, co dělají (Moorova teorie transakční vzdálenosti). Nebo naopak zapínají mikrofon, když nemají, a ruší (lze u většiny nástrojů řešit vzdáleným ovládáním). Přítomnost cizích osob je sice též diskutovaný problém, ale je to jen důsledek špatně nastavených přístupových práv a nezvládnuté administrace použitého systému (platí to nejen pro videokonference, ale i pro jiné činnosti).
Ještě obtížněji se dá kontrolovat aktivita žáků u asynchronní výuky, při níž se výsledek pozná většinou až po odevzdání práce.
Realita vzdělávání na dálku je pak často taková, že tam, kde již dříve byl zájem žáků o práci nevalný, je ještě menší než při výuce prezenční. Čím delší nutnost učit online bude, tím větší budou problémy způsobené zvětšujícími se rozdíly mezi žáky.
Přitom existují též jedinci, kteří větší míru volnosti při učení dokáží využít ve svůj prospěch. Naším cílem v roli učitele je znát vlastnosti, které mají tito „studenti“ (význam slova je vhodnější než žáci), a snažit se je posílit u všech. Jednoduchý návod neexistuje, podle Johna se tajemství úspěchu ukrývá v paradigmatické změně charakterizované přechodem od výuky orientované na učitele k výuce orientované na žáka, neboli posunem od ideálu žáka poslušného (přes žáka majícího zájem) k žákovi vybavenému kompetencemi pro vlastní osobní růst.
Jinými slovy je třeba budovat schopnost každého žáka vnímat poznání jako své osobní vlastnictví. John radí toto:
Veďte žáky k výběru vlastních studijních opor. Jde o to, aby žáci měli k dispozici větší množství různých materiálů, které by jim mohly pomoci – videotutoriály, výukové aplikace, slovníky, encyklopedie, a klidně též různé primární zdroje, které si dokonce mohou vyhledávat sami, a cvičit tak své digitální kompetence. Učitel v roli kurátora by měl žákům při výběru poskytovat podporu. Tradiční postup založený jen na učebnici je víceméně překonaný. Právě ta nutnost rozhodnout se pro určitý materiál je přínosná pro aktivizaci žáků a buduje schopnost poradit si i při řešení neočekávaného problému.
Vytvářejte příležitosti pro vlastní iniciativu při učení online. Vlastní aktivitu žáků je dobré podporovat typicky ve formě zpětné vazby, u synchronní online výuky zapnutím mikrofonu a kamery žáka či chatem, u asynchronní pak možností vybrat si či modifikovat zadání úkolů. Netýká se to ale jen výjimečných situací (kdy jsou školy zavřené), protože hybridní výuka se stává standardem.
Snažte se žáky zaujmout. K tomu skoro není co dodat. Chceme-li vyvolat vlastní iniciativu žáka, není jiné cesty.
Umocněte žáky při hledání odpovědí.
Prosím, uvědomme si, že ten žák, který dokonale technicky ovládl vzdělávací prostředí (LMS, nástroje), nemusí být nejlepší. Nutně to není ani ten, který disponuje největšími faktickými znalostmi. Nejlepších výsledků (nechci teď otevírat otázku způsobu ověřování) dosahují zpravidla ti žáci, kteří mají vyvinuté dostatečné nekognitivní (měkké) kompetence, typicky dokáží řídit své vlastní postupy, rozpoznat prioritu úkolů a nastavit čas pro práci na nich. Jsou schopni vyřešit problém v okamžiku, kdy na něj narazí. Najdou si tu nejvhodnější oporu, nedokážou-li řešení najít samostatně. Spolupracují tam, kde to je užitečné. Jsou vlastníky svého rozvoje a jsou připravení převzít zodpovědnost za svou vlastní budoucnost.
Výuka online tuto skutečnost ukazuje v plné nahotě.
Literatura a použité zdroje
SPENCER, John. The Real Issue Isn’t Student Engagement [online]. 2020. [cit. 2020-10-23]. Dostupné z: http://www.spencerauthor.com/student-ownership-online/.
Žáci potřebují mít možnost klást otázky vysvětlující studovanou problematiku či pomáhající při řešení problémů. Odpovídat mohou spolužáci, učitelé a nakonec i odborníci z mimoškolního prostředí (telefon, fóra, chat, mail). Pozor ale, k úplné otevřenosti směrem k volnému přístupu k celému internetu je třeba dospět postupně.
Nechte žáky samostatně tvořit. Každá výuka by měla obsahovat aktivity založené na vlastní tvorbě žáků (psaní textů, kreslení, tvorba videa, projekty apod.). Tyto aktivity většinou vůbec nemusí být realizovány při prezenční výuce ve škole, tedy jsou přirozenou součástí výuky hybridní, při níž žáci pracují doma a používají vlastní přístroje. Touto cestou lze dospět nejen k posílení pocitu vlastnictví výukového procesu, ale též ke zlepšení wellbeingu.
Povzbuzujte žáky ke spolupráci při učení. Pracovat na dálku ještě neznamená, že žák musí být sám. Synchronní i asynchronní výuka by měla využívat nástroje umožňující spolupráci, primárně se spolužáky. Je důležité vytvořit prostředí, v němž mohou žáci používat podle potřeby nejvhodnější kolaborativní či kooperativní postupy (blíže viz Kolaborace podle Galinda).
Veďte žáky k sebehodnocení. Učitel, přestože by v ideálním případě měl, nemůže být u všeho a vědět vše. Mnohem více to platí při výuce na dálku. Je proto důležité, aby na počátku formativního hodnocení bylo sebehodnocení každého žáka, na druhém místě pak zpětná vazba od spolužáků a teprve pak od učitele a širšího okolí zapojeného do vzdělávacího procesu. Žáci nutně potřebují umět rozpoznat, kde se nacházejí a kam mají směřovat.
