Hranice a prolínání: scénář 1. projektového setkání (2–3 VH)
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Hranice a prolínání: scénář 1. projektového setkání (2–3 VH)
5,0 (1 hodnocení)
První setkání je koncipováno tak, aby došlo k seznámení žáků a lektorů, k seznámení žáků s koncepcí čtyř tematických setkání, k otevření tématu „hranice“ a ke sběru a prozkoumání prvního pracovního „materiálu“.
Cíl výuky
Žáci individuálně vyjadřují své názory, spolupracují v průběhu jednotlivých her a aktivit ve skupinách, díky čemuž pedagog získá dostatek podkladů (komunikační klíč, vztahy a klima ve třídě, možnosti práce ve skupinách, úroveň poznávacích a vyjadřovacích schopností, …) pro volbu způsobu práce s konkrétní skupinou žáků. Žáci jsou motivováni pro práci v dalších setkáních.
Scénář
Název části programu
Čas (min.)
Co dělají žáci
Čeho tím chceme dosáhnout
Organizace výuky a použité metody
motivace
Úvod a představení
5
poslouchají, zamýšlí se, odpovídají na otázky
seznámení s lektory, příprava atmosféry, otevření tématu
vtažení do tématu, zbavení se fyzického napětí, uvědomění si dalších významů pojmu hranice, získání společného zážitku
celá třída společně soutěžní pohybová hra pro dvě skupiny
motivace, mapování tématu
Příběh Nagendra
15
poslouchají, sledují vypravěče, odpovídají na otázky
další vtažení do tématu, uvědomění si vztahu mezi hranicemi, pravidly a možností hranice překračovat
celá třída společně; živé vyprávění příběhu, kladení otázek, diskuse
mapování tématu
Reflexe - od příběhu k realitě žáků
5
mapují své prostředí (dům, byt), vlastní prostor a jeho hranice, nedostupná místa, pojmenovávají důvody nedostupnosti
dalšího vtažení do tématu, lektorského vhledu do skupiny („jak jsou na tom“), nasbírání podnětů pro další práci
celá třída společně; dialog, kladení otázek
mapování tématu
Mapa „mého království“
15
představují si, kreslí své místo doma, s pomocí nalepují své kresby na společný záznamový panel
uvědomění si vlastního bezpečného známého prostoru, objektů v něm, hranic
každý sám; kreslení, půdorys
mapování tématu a třídění materiálu
Školní realita - nedostupné zóny
10
představují si, pojmenovávají, odpovídají na otázky, plní úkol, pracují ve dvojicích, předkládají výsledky své práce, rozhodují o dalším postupu, volí, hlasují (vybírají nedostupné místo ve škole, které by rádi navštívili)
zobecnění, rozšíření představy o hranicích bezpečného vlastního prostoru na prostředí sdílené s druhými, vytvoření prostoru pro vlastní společnou volbu dalšího směřování
celá třída společně i ve dvojicích; facilitovaná diskuse, kladení otázek, zápis výsledků, vlastní volba, výběr hlasováním
ověřování a další mapování tématu, plán sběru informací
Cesta „na hranici“
10
doputují školní budovou „na hranici“, uvažují o možnosti návštěvy prostoru za zamčenými dveřmi, odpovídají na otázky, zdůvodňují svůj názor, promýšlí další postup, dojdou zpět do třídy
„sáhnutí si na hranici“ s prožitkem „dál to opravdu nejde“, dalšího prohloubení zájmu o „návštěvu“, uvědomění si mnoha dílčích překážek
celá třída společně; uzavření dohody o zvláštním pohybu školou v době vyučování, kladení otázek, stanovení dalších kroků a zápis na společný papír
reflexe
Závěr
10
reflektují dosavadní práci, zvažují své možnosti, přijímají úkoly
rozdělení zodpovědnosti za zvládnutí přípravných dílčích kroků, uzavření tohoto setkání, shrnutí dosavadní práce a jasného pojmenování toho, co nás čeká příště
celá třída společně; reflektivní shrnutí, nabídka/přijímání úkolů, dokončení záznamového panelu
JEDNOTLIVÉ AKTIVITY
Úvod a představení
Cíl práce - Žáci vyjadřují své prvotní názory na téma hranice.
Čas k přípravě/provedení - 0/5 min.
Pedagogů k přípravě/provedení - 0/2
Místo - školní učebna
Probíhá představení formátu setkávání k projektové výuce a tématu „hranice“. Žáci odpovídají na otázky a sdělují své zkušenosti s pojmem hranice. Nakonec vše uzavřeme tím, že se na slovo „hranice“ a jeho význam podíváme z více stran, že nás bude zajímat, proč se někam smí a jinam ne, k čemu hranice jsou, a tak podobně. Otázky, na které žáci odpovídají, mohou být např.:
Co znamená slovo hranice? Jak si ho vykládáte?
Jak mu rozumíte?
Jaké hranice vidíte ted’, úplně blízko kolem sebe?
Na jaké hranice si můžete sáhnout?
Když vidíme zed’, tak je to hranice mezi čím?
Proč tam je?
Je okno hranice? Mezi čím a proč tam je?
Je dobré začít v prostorovém uspořádání třídy, na které jsou žáci zvyklí, a teprve později přizpůsobovat prostor programu.
Hra Hututu
Cíl práce - Žáci vybijí své fyzické napětí a prostřednictvím reflexe vyjadřují své další názory na téma hranice. Čas k přípravě/provedení - 3 min./15 min. Pedagogů k přípravě/provedení - 1/2 Místo - velká místnost s kobercem Pomůcky - lano
Odvedeme žáky do herní místnosti, kde společně připravíme herní prostor. Poté vysvětlíme, jak se hra hraje. Pravidla rovnou doplňujeme o názornou ukázku.
Hřiště (volný prostor, ideálně o velikosti cca 10 × 5 m) je pomocí lana rozdělené na dvě půlky; žáci jsou také rozděleni do dvou skupin a oba týmy dostanou současně jedno zadání. Každá skupina má vždy čas na to, aby vybrala jednoho, kdo půjde do cizího pole – jeho úkolem bude nadechnout se tolik, kolik bude moct, a po vstupu na cizí území vydávat zvuk „hututututututu“ a přitom se dotknout co nejvíce hráčů, kteří se na poli vyskytují; za dotek se počítá i jen letmý dotek jedním prstem; když hráči začne docházet dech, musí se vrátit zpět na svoji polovinu; za úspěšný návrat se počítá i to, když je hráč na své polovině jedním prstem u nohy/ruky.
Dále jsou dvě možnosti co udělat s hráči, kterých se žák vydávající zvuk dotknul a úspěšně se vrátil: buď vypadávají ze hry, anebo se stávají hráči opačného týmu; stejně tak žák vydávající zvuk, který se nestihl vrátit do svého hřiště před tím, než mu došel dech, buď vypadává ze hry úplně, anebo se přidává do skupiny z opačné strany hřiště; fyzický kontakt mezi žáky je povolený a vítězí ten, komu zbudou hráči.
Po vysvětlení pravidel žáky rozdělíme na dvě skupiny a zahrajeme si hru. Na konci se ptáme žáků např. Jakých hranic jste se dotkli během hry?
Na závěr můžeme vše komentovat tím, že překonávání hranic souvisí s odvahou a je napínavé, může dopadnout všelijak (úspěch/neúspěch). Tohle byla hra, ale jsou i skutečné hranice, o kterých si povíme více později.
Pro žáky 1. stupně ZŠ jsou důležité názorné ukázky při zadávání pravidel hry. Ze zkušenosti vyplynulo, že i když nikdo hru neznal, byl ve všech třídách díky ukázce již první pokus o hru kvalitní, akční, napínavý a žáci se po velmi krátké době do hry mohli naplno ponořit. Dále je třeba žáky upozornit na nevhodnou obuv (některé přezůvky), v místnosti s kobercem lze být i bez nich. Při vysvětlování pravidel předvést bezpečný způsob kontaktu hráčů (dbát na dodržování).
Příběh Nagendra
Cíl práce - Žáci vyjadřují své názory na vztah mezi hranicemi, pravidly a možností hranice překračovat. Pojmenují několik druhů hranic v jednom příběhu. Čas na přípravu/provedení - 3 min./15 min. Pedagogů na přípravu/provedení - 1/2 Místo - školní učebna Pomůcky - zpracovaný příběh
Příběh z Indie podle skutečné události o dítěti se zápalkami, které zapaluje papíry. Usadíme žáky do kruhu a vyprávíme skutečný příběh, který se stal jedné Heleně:
Seděli jsme v přístřešku z bambusu se střechou z palmového listí a popíjeli čerstvou ananasovou šťávu. Slunce na obloze zvolna klesalo k obzoru a barvilo moře narůžovo. Byli jsme bosi, stejně jako všichni, co seděli ve stínu přístřešku. Lidé, kteří se procházeli po pláži, měli všichni do jednoho na nohou „žabky“, to aby je nepálil rozžhavený písek do chodidel. Bylo to v Indii. Daleko za hranicemi naší země. V klidu jsme si popíjeli odpolední džusík. Já – máma Helena, můj muž David a naše dvě děti Davídek a Sofinka. Davídkovi bylo už něco přes pět roků, ještě školkáček, ale už takový ten větší. Z rodinného poklidu nás vytrhlo Davídkovo zavýsknutí: Jé, mami dívej, Nagendra si hraje s ohněm! A měl pravdu! Uprostřed přístřešku seděl na bobku čtyřletý hoch, v ruce krabičku zápalek a podpaloval jeden papír za druhým. Škrtl, zapálil papír, chvíli ho podržel v ruce a pak s výskotem nechal klesnout na hliněnou podlahu. Chvíli se spokojeně chechtal, pak zapálil další sirku, další papír, a tak do kola. V tu chvíli mi zatrnulo.
Vždyť se to dítě spálí! A co když zapálí celý přístřešek! Takovému prckovi přece sirky do ruky nepatří! Hlavou mi proběhla také myšlenka, že je ten Nagendra mladší než náš David. Rozhodně jsem vstala a běžela za Lakšmí, mou známou a Nagendrovou maminkou. Ta před chvilkou odběhla za roh do kuchyně. Vytřeštěně jí povídám: „Lakšmí, Nagendra is firing paper! (Nagendra zapaluje papír.)“ Rozesmála se na celé kolo. „Yes, Nagendra is firing paper!“ Hihňala se jako malá a copy se jí natřásaly, jak se jí tělo uvolnilo smíchem. Moje zděšení ustoupilo a uvědomila jsem si, že on to dělat smí. Ale jak to? Indická mamka dovolí svému čtyřletému indickému synkovi zapalovat doma papír. A já, česká mamka, jsem nikdy nedovolila svému synovi, který je o rok starší než jeho indický kamarád, zatím ani škrtnout sirkou.
Jdu zpátky za svou rodinou a oznamuji překvapeným, že Nagendra zapalovat papír smí. Chlapeček je pořád ve středu zájmu, je to velká legrace a moje děti ho pozorují s očima navrch hlavy. Škrt, oheň a papír letí. Pozoruji, jak zručně to ten malý kluk dovede. Ještě než se stihnu posadit, přichází za mnou jeho maminka Lakšmí. Vysvětluji jí, že moje děti doma škrtat zápalkami nesmějí. Bydlíme v bytě, kde jsou na oknech záclony, nábytek a podlaha ze dřeva, živý oheň je doma jen občas, když já nebo manžel zapálíme na stole svíčku. Pak mi Lakšmí všechno vysvětlila. Jídlo se připravuje na ohni a každý musí umět oheň rozdělat a udržovat. A taky dávat pozor, aby oheň byl k užitku a nikoho neohrožoval. Ukázala mi, že podlaha je hliněná. Ta přece nehoří. A pak řekla: „Podívej, tamhle je bílá čára. Za tu Nagendra nesmí, kdyby si hrál s papíry za tou čárou, mohl by zapálený papír doletět až ke stěně, která by mohla vzplanout. Nagendra to ví a dohodu dodržuje, věřím mu. A ještě něco. Podívej se, tamhle sedí dědeček, má pod stoličkou lavor s vodou a celou dobu kluka po očku pozoruje, kdyby něco, má u sebe vodu a oheň uhasí.“ Aha. Tak tohle vysvětlení mě uklidnilo.
Všechno je v pořádku. Překládám Davídkovi, co mi řekla Lakšmí. Ten se chvilku ošívá a pak se zeptá: „A můžu to taky zkusit?“ Můžeš, na to já. Vzápětí jde tatínek ukázat synkovi, jak se škrtá sirkou. A já přemýšlím, jak je to vlastně s tím tvrzením, že malým dětem sirky do ruky nepatří.
Poté společně pojmenujeme všechny hranice v příběhu a zeptáme se: Podíváme se ted’ k vám domů (někde se něco smí a někde se něco nesmí), můžete doma na podlaze sami zapalovat papíry? Proč? A dále si povídáme o tom, co kdo a kde doma může a nesmí, a proč.
Je rozhodně lepší příběh vyprávět a doplňovat jej zvuky a gesty, než pouze číst. Učitel tak může rovnou reagovat na procesy ve skupině, být s ní v plném kontaktu.
Reflexe – od příběhu k realitě žáků
Cíl projektu - Žáci propojují příběh, který slyšeli, se svými zkušenostmi. Čas na přípravu/projekt - 0/5 min. Pedagogů na přípravu/projekt - 0/2 Místo - školní učebna
Otázkami propojíme příběh se skutečností a zkušenostmi žáků. Příklady otázek:
Máte doma nějaké místo, které je jen vaše?
Je doma nějaké místo, kam určitě sami nesmíte? A víte proč?
Necháme žáky, aby co nejlépe popsali a vysvětlili své domácí prostředí.
Mapa „mého království“
Cíl projektu - Žáci popíší podobu vlastního bezpečného známého prostoru, objektů v něm, hranic. Čas na přípravu/projekt - 5 min./15 min. Pedagogů na přípravu/projekt - 1/2 Místo - školní učebna Pomůcky - papíry, pastelky, lepidlo, papírový záznamový panel
Vše začneme otázkou: Kde je doma „vaše království“, jak vypadá, kde má hranice? Jde především o to, aby si žáci uvědomili, představili a pokusili se graficky zpracovat (abstrakce, uvědomění si důležitých atributů) místo, které dobře znají, je bezpečné, mají tam své věci atp. Můžeme se chvíli ptát jednotlivých žáků, dokud všichni nepochopí, a pak zadáme úkol: Nakreslete mapu (půdorys – vysvětlení s příkladem) místa u vás doma, které je nejvíc vaše. Kdo má hotovo, jde nalepit svůj obrázek na vytvořený panel.
Během kreslení je dobré obcházet jednotlivé žáky, doptávat se, zodpovídat jejich otázky, uvádět další příklady, podporovat méně zdatné či nerozhodné.
Školní realita – nedostupné zóny
Cíl projektu - Žáci zobecní své představy o hranicích bezpečného vlastního prostoru na prostředí sdílené s druhými a pojmenují jeho (zatím) nedostupná místa. Čas na přípravu/projekt - 3 min./10 min. Pedagogů na přípravu/projekt - 1/2 Místo - školní učebna Pomůcky - flipový papír, barevné fixy, lepicí páska, nůžky, lepidlo
Nejprve žákům položíme otázky:
Kde je ve škole vaše místo? Jaké má hranice?
Kam všude sami můžete jít? Jaká tam platí pravidla?
A kam ve škole jít nemůžete?
Poté dvojicím spolužáků v lavicích zadáme úkol: Zamyslete se a vzpomeňte si na dvě místa, kam ve škole sami nesmíte a nikdy jste tam nebyli. Hledáme místo, které je pro vás z nějakého důvodu nepřístupné, zavřené. Na přemýšlení máte jednu minutu. Výsledky zapíšeme na velký papír. Pak společně zvažujeme, kam bychom se nejraději šli podívat, kdybychom mohli (kam se příště půjdeme podívat). Hlasováním vybereme jedno místo.
V některé třídě bylo třeba podpořit uvažování o nedostupných prostorách kladením doplňujících otázek, např.: Má vaše škola půdu? Myslíte, že je tu sklep?
Cesta „na hranici“
Cíl projektu - Žáci si „sáhnou“ na hranici s prožitkem „dál to opravdu nejde“ a pojmenují překážky, které stojí v cestě navštívení zakázaného místa ve škole. Čas na přípravu/projekt - 0/10 min. Pedagogů na přípravu/projekt - 0/2 Místo - volně přístupné prostory školní budovy Pomůcky - flipový papír, barevné fixy, lepicí páska
Nejprve proběhne domluva zvláštních pravidel pro pohyb školou v době vyučování (např. Co děláme pro to, aby na nás nikdo nevyběhl? Jak se chováme, abychom mohli chodit po škole a nerušili ostatní?) a poté se vydáme na cestu školní budovou „na hranici“. Společně uvažujeme o možnosti návštěvy prostoru za zamčenými dveřmi a necháme žáky, aby odpovídali na otázky (Co za dveřmi asi je? Kdo za dveře může? Kdo je za prostor zodpovědný? Kdo má asi od dveří klíče?) a uvažovali o dalším postupu (Co uděláme pro to, abychom se do prostoru dostali? Jaké kroky by měly následovat?). Na flipový papír zaznamenáme některé nutné kroky před zamýšlenou návštěvou zavřeného prostoru. Pak proběhne návrat zpět do třídy.
Závěr
Cíl projektu - Žáci si (za pomoci pedagoga) rozdělí zodpovědnost za zvládnutí přípravných dílčích kroků před návštěvou nepřístupného místa a pojmenují si, co nás čeká příště. Čas na přípravu/projekt - 2 min./10 min. Pedagogů na přípravu/projekt - 1/2 Místo - školní učebna Pomůcky - lepidlo, nůžky, barevné fixy
Znovu zopakujeme, že se chceme jít příště podívat na vybrané místo. Na záznamový panel přidáme, co musíme (žáci v mezidobí) udělat, abychom se tam dostali.
Úkoly:
Někdo (nutné – několik žáků a pedagog) půjde během týdne s paní učitelkou zajistit klíče, setká se s uživatelem místa a zjistí pravidla návštěvy.
Všichni (dobrovolné) doma nebo v hodině výtvarné výchovy či o přestávkách nakreslí obrázek podle otázek: Na co bychom tam měli dávat velký pozor, co tam může být nebezpečné? Na co se tam těšíme, co nás tam láká, co bychom tam rádi „měli“? Hotové odevzdávají pedagogovi a/nebo rovnou lepí na záznamový panel.
Všichni (dobrovolné) se zeptají doma rodičů, jestli když chodili do školy, byli někdy „tam“. Příště si povíme, co kdo zjistil. Nakonec můžeme poděkovat za pozornou práci.
Článek je zpracován na základě metodické příručky Cesta za žákovskými projektyvzniklé v projektu Klíčový rok. Kolektiv autorů, Praha: Prázdninová škola Lipnice, 2013. ISBN 978-80-905502-0-9.
Projekt je podpořen z Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu ČR.
