Etika ve výuce informačních a komunikačních technologií

Důvodů, proč se etické výchově v ICT nevěnuje více prostoru, je samozřejmě více. Předně zde chybí podpora ze strany fakult, které odborníky na etiku, alespoň obecnou, (téměř) neprodukují. Etická výchova na školách je celkově podhodnocována, a to i přesto, že v RVP je již implicitně zakotvena. V neposlední řadě je zde skutečnost, že řada etických otázek, které s sebou nové technologie přinášejí, nemá stále jednoznačné řešení a nikdo se jim dostatečně nevěnuje. S tím je pak spojena také absence kvalitní literatury, která by sloužila jako základ pro takovou výuku. Přitom jedním z témat, kterým by se měl pedagog ICT věnovat, je právě oblast, která s etikou ve vztahu k ICT velmi úzce souvisí, když mezi očekávanými výstupy nalezneme položku, že žák gymnázia využívá informační a komunikační služby v souladu s etickými, bezpečnostními a legislativními požadavky (RVP G, str. 64).

Má smysl se o výuku etiky v rámci ICT snažit, když situace je tak nepříznivá a komplikovaná, jak bylo popsáno v předchozím odstavci? Myslím, že i kdybychom pominuli skutečnost, že se jedná o součást učiva dle RVP, stála by zde zásadní potřeba tohoto výkladu pro žáky, kteří svůj čas tráví v prostředí Facebooku, sdílení hudby či počítačového pirátství, žijící si svoji osobní digitální identitu. V příspěvku se tedy pokusíme zaměřit na některé vybrané kapitoly z etiky v oblasti ICT, které mohou posloužit jako inspirace či námět na některé témata, které se v oblasti ICT vyskytují a které by měla být pedagogem alespoň stručně komentována.

Etika

Ještě dříve, než přistoupíme k jednotlivým konkrétním kapitolám, je dobré se zastavit u samotného pojmu etiky a možností etické výchovy. Etiku můžeme chápat jako aplikovanou filozofickou disciplínu, která by měla poskytovat praktické informace o tom, jaké jednání je správné a jaké nikoli.[1] Nějaká přesná, univerzální definice toho, co etika je, neexistuje. Pakliže bychom měli krátce okomentovat její náčrt, tak jak jsme jej představili, pak je třeba zdůraznit ono praktická. Etika je snad jedinou filozofickou disciplínou, která má přímý dopad na život každého člověka. Na rozdíl od meta etiky se nezabývá jen principy a obecnostmi dobrého a zlého (tedy např. jaký parametr zvolíme jako obecné dobro – pomoc bližnímu, sobě, světový blahobyt nebo ekonomický růst), ale snaží se nabízet praktické odpovědi na to, jakým způsobem by se měl člověk v jednotlivých situacích svého života zachovat, aby jednal dobře.

Je potřebné zdůraznit, že etika jako filozofická disciplína je ovlivněna obecnějšími postoji a poznatky toho, kdo jí rozvíjí. Bude záležet především na ontologickém přesvědčení toho, kdo buduje etický systém – jinak se k němu postaví utilitarista, který řekne, že není Bůh a život je jen prostým kalkulem libostí a nelibostí. Zcela jiný pohled bude mít katolicky orientovaný filozof a opačný například člověk s deterministickým přesvědčením. Zcela jiné pohledy pak nabídne Aristoteles či Kant.

Je tedy zřejmé, že výuka etiky není vůbec jednoduchou záležitostí, zvláště ve státě, kde není možné hovořit o jednotě náboženského přesvědčení. Myslím, že v této souvislosti mají největší výhodu školy zřizované církvemi, kde se předpokládá určité filozofické předpojetí etického paradigmatu. I přes to si myslím, že snahy o výuku etiky mají smysl na všech školách – jen je potřeba být značně opatrný v tom, co a jakým způsobem doporučujeme. V oblasti etiky v ICT není naštěstí situace tak vyhrocená, jako v diskusích o problémech společenských, kde nutně budou zaznívat otázky, zda je dobré žít v homosexuálním svazku, jít na potrat nebo užít eutanazii.

Dokumenty, které jsou v oblasti postavení etiky v rámci RVP k dispozici, staví na obecně přijímaných postojích Euroatlaské civilizace – tedy na úctě k sobě samém, k druhým –, na pozitivních sociálních vazbách nebo schopnosti komunikovat na sociálně citlivé úrovni (srov. RVP pro ZŠ). Jistým vodítkem pro nás mohou být legislativní normy, kterých není mnoho, ale lze z nich vyčíst alespoň základní nastavení nějakého elementárního rámce, ze kterého je možné také vycházet – jde především o občanský zákoník, kde jsou nastaveny parametry ochrany osobnosti fyzických osob, autorský zákon a některé další. Učitel by se měl snažit odlišit právo a etiku, především ve smyslu pravidla „co není zakázáno, je povoleno“. To platí u práva, ale samozřejmě ne u eticky se chovajícího jedince.

Výuka etiky je často realizována jako volitelný předmět, případně je zakotvena do Základu společenských věd. Tohoto mezipředmětového přesahu lze efektivně využívat.

Virtuální identita

Jedním ze základních témat, které by jistě mělo zaznít, je otázka virtuální identity. Tedy toho, jaký je celkový projev osoby v oblasti internetu. Do této oblasti je možné zařadit především problematiku pohybu na sociálních sítích a komunitních webech, různých seznamkách nebo také diskuse pod články či blogy.

Mnoho lidí má stále pocit, že existuje jakési striktní rozdělení toho, co je virtuální a reálné. Jako by „tady a tam“ byly dva zcela rozdílné světy, ve kterých je možné se chovat zcela rozdílně. To ale není již dávno pravda. Především zde existuje fenomén digitální stopy, který za sebou zanecháváme. Není tedy nijak obtížné dohledat činnost daného člověka v prostředí počítačové sítě, což se dnes užívá poměrně často – ať již se jedná o hledání informací o pěkné dívce z klubu nebo o práci personalistů, kteří chtějí zjistit, jak se daný člověk na síti chová.

Jistě je třeba mít na paměti, že na druhé straně sítě sedí také živé osoby, které jsou do interakce zataženy. Není možné být zlým na Facebooku a očekávat, že se to nijak neprojeví na mé reálné mezilidské vztahy. Opačně je ale možné říci, že řada přátel z této sociální sítě nemají s opravdovými přáteli či kamarády mnoho společného.

Propojení virtuálního a reálného světa je pak možné demonstrovat kupříkladu na internetovém bankovnictví. Peníze, které si vydělám z reklamy na svých stránkách, mi dojdou na skutečný účet, mohu je prostřednictvím internetového bankovnictví poslat prodejci a dostanu obratem reálné fyzické zboží.

Zde je vhodné zmínit především legislativně danou ochranu fyzické osoby (o tu nám jde při výuce především):

Fyzická osoba tak má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. (Viz např.:Základy práva na ochranu osobnosti.)

Do této kapitoly by bylo možné zařadit také otázku zneužití či klonování virtuální identity nebo celou diskusi o zodpovědném chování na internetu – především otázky zveřejňování osobních údajů, které zde zůstanou na věky k použití nebo komunikaci s dalšími lidmi – problematika identifikace, autorizace a autentizace.

Zajímavým zdrojem informací na toto téma může být kupříkladu server e-bezpečí, který se věnuje obecně nebezpečí v souvislosti s ICT pro děti. Nebo je možné vše doplnit zajímavým případem z Facebooku a vše zasadit do kontextu ochrany hesla a jeho dobré volby, případně se zmínit o šifrovaném a nešifrovaném přenosu dat.

Pravdivost a důvěryhodnost informací

Dalším zajímavým a kontroverzním tématem je pravdivost a důvěryhodnost informací, které je možné na internetu nalézt. Asi nikdo nepochybuje o tom, že soukromé blogy či webové stránky je nutné brát s určitou rezervou, neboť se jedná o obsah, který může generovat v podstatě každý. Zcela jiná je situace v případě elektronických časopisů, které buď vznikají čistě internetově nebo jako digitální kopie či doplněk těch tištěných. Je zřejmé, že zde uvedené informace mají minimálně stejnou relevanci jako ty uvedené v papírových médiích – stojí za nimi stejné redakce, stejní autoři i podobná redakční kultura. Výhodou digitálních médií je pak skutečnost, že informace mohou být doplňovány, upřesňovány a aktualizovány. Pokud jsou dovolené diskuse pod články, pak i informace z nich mohou mít svoji vypovídací hodnotu.

Jak se ale postavit k Wikipedii a dalším otevřeným encyklopediím, nebo šířeji k webovým službám či serverům založených na tzv. wikiprincipech – tedy možnosti libovolného uživatele editovat informační záznamy. Zde je potřeba rozlišit dva problémy – jednak samotnou pravdivost sdělení a pak také možný záměr autora. Pro příklady není třeba chodit daleko. Podíváme-li se na stránky politiků, najdeme například informaci, že Jiří Paroubek je označován za populistu. Dříve zde byla informace o tom, že populistou je. Zda toto rozředění sdělení vylepšuje situaci, nechť posoudí každý sám. Právě tyto informace, které mohou někomu pomoci či posloužit, je potřebné brát v podobných projektech velmi opatrně.

Na druhou stranu je třeba říci, že například porovnávání Wikipedie a populární papírové encyklopedie Britannica dopadá pro anglickou verzi otevřené encyklopedie více než dobře. Česká verze je na tom o něco hůře, ale je třeba zdůraznit, že i Wikipedie si vypracovala redakční mechanismus, který jí umožňuje prezentovat kvalitní a ověřené informace. Přesto je velmi dobré si u služeb založených na wikiprincipech (ale nejen u nich) ověřovat z více zdrojů pravdivost, kvalitu či úplnost toho kterého sdělení.

Je tedy třeba říci, že asi nemá smysl již říkat, že důvěryhodnější a pravdivější informace přináší televize, tištěná média nebo kniha. Je vždy potřeba analyzovat autora a redakční zázemí daného projektu a podle něj určit případnou důvěryhodnost obsahu.

Svoboda projevu

Poslední téma, které si alespoň v krátkosti přiblížíme, je otázka svobody projevu a přístupu k informacím. Zde se již dostáváme na tenčí led etiky, která je nutně závislá na hodnotách, které ve svém životě preferujeme.

Jako první je možné zmínit skutečnost, že řada států blokuje takové stránky, které by mohly svým svobodným přístupem k informacím podvracet režimy, které nejsou právě demokratické. Klasickým příkladem může být Čína či Írán, ve které je blokován Facebook či Twitter, do určité míry také například YouTube či Blogger. Tato země je proslulá také tím, že nabízí svým občanům jen velmi omezený přístup na internet – řada stránek je blokována, aby nebylo možné bojovat za demokratické hodnoty či proti komunistickému režimu. Oficiálním zdůvodněním pak bude zřejmě snaha o ochranu uživatelů.

Například Írán blokuje Facebook, Twitter a další služby, které slouží k rychlé komunikaci, pokud v zemi není momentálně spokojenost s režimem. Minimalizuje tak možnosti organizace protestů, stejně dobře jako možnost informovat zahraniční média o aktuální situaci v zemi.

Dalším významným tématem je přispívání do internetových diskusí. Zde je potřeba zdůraznit především dvě skutečnosti; provozovatel webu nese zodpovědnost za příspěvky, které jsou pod článkem publikovány, a ta je dána zákonem. Často tedy nemůže jinak než některý z příspěvků odstranit, aby se vyhnul soudním sporům. Z pohledu etiky je třeba říci, že web je majetkem provozovatele – on platí hosting, design, chod, naplňuje jej obsahem. Má tedy právo na to říci, že daný příspěvek hodnotí jako nevhodný a smazat jej. Je to podobné, jako když si pozveme někoho na návštěvu – když se nám nelíbí, jak se u nás chová, je naším právem jej slušným způsobem s našeho příbytku vykázat.

Zde je dobré se zmínit o tom, že by mohl nést za zveřejněný příspěvek zodpovědnost také ten, kdo jej publikoval, respektive ve školním prostředí pedagog či ředitel školy. Skutečnost je ale poněkud komplikovanější – jelikož diskuse téměř nikdy nejsou ošetřeny šifrovaným přenosem dat, bylo by v podstatě nemožné dokázat, že se za IP adresu školy někdo nevydává. Přesto doporučuji jednoznačnou opatrnost a obezřetnost, která může šetřit nejeden problém. A to i přes to, že většina postihů u nás dopadá na hlavu provozovatelů.

Druhou stranou mince je pak skutečnost, že by vzájemná komunikace mezi provozovatelem a diskutujícími měla probíhat na určité úrovni a s patřičnou slušností. Do problematiky diskusí pak patří také otázka slušného chování a vystupování. Z diskuse s žáky by mělo vyplynout, že by neměla být agresivní, osobní či útočná a naopak věcná, přehledná, strukturovaná a konstruktivní.

Dále je možné diskutovat o problematice cenzury nebo nedávného fenoménu s Wikileaks (např. články P. Zandla či M. Černého na Lupě). Zde je ale jen velmi obtížné vynášet nějaké, obecně platné, soudy. Dalším námětem na přemýšlení pak může být možnost publikovat názory na internetu – zdarma, bez omezení, například na svém blogu, jako projev svobody slova.

Závěrem

Uvedené poznámky jsou jen náměty na přemýšlení a diskuse s žáky, které by je měli vést k hlubšímu zamyšlení nad tím, jak a proč se na internetu chovají a jaké to pro ně může mít následky. Témat by bylo možné uvést ještě velké množství – od počítačového pirátství, kyberterorismus, kyberšikanu až k otázkám citační etiky či plagiátorství, kterým se budeme věnovat v navazujícím článku.

Ač jsou témata související s novými etickými problémy v souvislosti s rozvojem ICT poměrně obsáhlá a komplikovaná, jistě má smysl o nich s žáky mluvit. To, že se sami zamyslí nad svým jednáním, jistě ocení nejpozději ve chvíli, kdy jejich zaměstnavatel nenajde fotografie ze studentských večírků nebo když budou psát nějakou odbornou práci či referát. I přesto, že časová dotace na výuku ICT je relativně omezená, myslím si, že čas věnovaný těmto „povídacím“ tématům rozhodně není ztraceným už jen proto, že mají dalekosáhlý dopad do praxe. Na rozdíl od osvojení si té které funkce v nástroji na tvorbu prezentací se totiž tomuto tématu doma věnuje jen velmi obtížně.

Literatura a použité zdroje

ANZENBACHER, Arno. Úvod do filosofie. 1. vyd. Sv. 1. Praha: SPN, 1991. 304 s. ISBN 80-04-26038-1.