Dobrovolnictví jako zážitek II.

Cíl výuky

Cílem dobrovolnických aktivit je, aby student poznal své schopnosti a naučil se je využívat ve spolupráci s ostatními pro společný cíl, aby se naučil komunikovat a spolupracovat s lidmi s jiných sociálních a věkových skupin. 

Jak oslovit studenty?

Nadchnout, zaujmout, osobně zainteresovat… Osobně seznámit s komunitou, pro kterou se akce pořádá.  Nechat studenta, aby si nějakou akci zažil jako účastník – příště už bude chtít být „u toho“, být součástí týmu, spolehnout se i na působení vyprávění již fungujících dobrovolníků – spolužáků, přátel…  Nebát se dát najevo studentovi, že právě on, takový jaký je (s jeho schopnostmi i neschopnostmi) by nám v týmu chyběl, že ho potřebujeme.

Pokud dobrovolnictví funguje tak, jak má, tak se stává, že studenti sami přizvou k akci své kamarády, partnery, sourozence, rodiče, děti… Dobrovolnictví je totiž nakažlivé. Z takto nakažených dobrovolníků se někdy stávají noví studenti pořádající školy. Zjistí, že myšlenky, slova a činy, které jsou za školou vidět, jsou pro ně oslovující, a chtějí být součástí, líbí se jim prostor k (sebe)realizaci, který škola nabízí.

Postupně se jako dobrovolníci přidávají i studenti z jiných škol, kteří si o akci přečetli na Facebooku a chtějí něco zažít. Objevují se i lidé středního věku, kteří zjišťují, že jim nestačí jen život vymezený cestou do práce a z práce, rodinou a prací na zahrádce. Dokonce si nás našla na internetu paní, které je přes 70 let, obtížně se pohybuje, ale háčkuje pro nás srdíčka a účastní se každé akce…

Ale důležité je nevyvíjet na dobrovolníka tlak,  nesmí se z něj stát povinnost, jinak se radost a chuť vytratí. Dobrovolnictví bez svobodné vůle, která tíhne k dobru, ztrácí svou podstatu a nakažlivost.