Budoucnost vzdělávacích technologií podle UNESCO

UNESCO v roce 2019 spustilo projekt snažící se odhalit budoucí vývoj školství a ovlivnit ho (Futures of Education). Motto říká doslova toto: „Globální iniciativa na změnu představ o tom, jak vzdělávání může ovlivnit společnost i naši planetu“.

UNESCO – Futures of Education: Learning to Become

Součástí projektu je i nejnovější studie s názvem Digital technology and the futures of education – towards ‘non-stupid’ optimism (Digitální technologie a budoucnost školství – na cestě k nepříliš hloupému optimismu) [1]. Jejími autory jsou socioložka Keri Facer z britské University of Bristol a vzdělávací technolog Neil Selwyn z australské Monash University.

Samotný název naznačuje, že se jedná o pohled spíše technopesimistický, který má vyvolat diskuzi. Nutno dodat, že v rámci Commonwealthu mají podobné aktivity dlouhou tradici (např. Jsou technologie pro výuku přínosem? z roku 2008). Vytáhnu jen hlavní teze postavené na 40tiletém studiu problematiky obou autorů.

1. Digitální technologie samotné vzdělávání netransformují
   Dlouhodobé tlaky na změnu výukových postupů v souvislosti s využíváním technologií se většinově nesetkávají s úspěchem. Tradiční přístup stále převládá. Technooptimisté tvrdí, že školství je zastaralé a nefunkční. Je na místě se ptát, co je toho příčinou a zda existující konzervatismus nemá i určité racionální předpoklady.
2. Digitální technologie nezlepšují učení
   Proces učení je natolik složitý a ovlivňuje ho tak velké množství faktorů, že je obtížné odhalit vliv samotných technologií. Většina výzkumů dospívá ke zjištění, že je tento vliv téměř zanedbatelný. (To jsme ale již probírali v souvislosti s prací profesora Hattie, a zjistili jsme, že výsledky jsou většinově měřeny na základě tradičních standardů neakceptujících aktuální změnu výukových cílů.)
3. Digitální technologie nesnižují nerovnosti
   Navzdory vizím odborníků, kteří vidí v nasazení technologií nástroj k potlačení nerovností, pravdou je spíše opak. Projevuje se Matoušův efekt (Nezdařená disrupce podle Reicha) a ten, komu je dáno, má více (Mýtus meritokracie podle Education Elements). Další důkaz byl podán díky současné pandemické krizi, kdy byli žáci vybavení technologiemi zapojeni do distančních výukových činností mnohem úspěšněji.

Jako protiváhu k této pesimistické studii si dovolím ocitovat reakci nám známé norské blogerky Ann S. Michaelsen [2]:

• Digitální technologie vzdělávání umocňují, jsou-li použity správně.
• Digitální technologie nemusí snižovat nerovnosti, pokud budou existovat dostatečné podpůrné fondy financované vyspělými státy (zajímavý pohled z Norska).
• Digitální technologie neusnadňují učitelům život, jenže to neplatí plošně. Někdy ho usnadňují.

Záměrem zprávy je varovat nás před nekritickým plošným zaváděním technologií. Tento účel nepochybně naplňuje. Chce, abychom si uvědomili, že „vzdělávání je komplexní humánní proces závislý na aktuálních podmínkách, který vyžaduje mnohem bezpečnější rozhodovací proces, než jaký přinášejí fantazie o budoucnosti, v níž digitální technologie budou schopny samy o sobě zásadním způsobem změnit školství a zajistit mnohem vyšší efektivitu“ [1] (Disrupce vzdělávacího systému podle Siemense a Karnjanaprakorna).