Odborný článek
Digitalizace ve vzdělávání
Revize vzdělávání z pohledu technologií
5,0 (1 hodnocení)
Studie ozřejmující potřebu realizace revizí našich rámcových vzdělávacích programů a věnující se souvislostem s digitálními technologiemi.
Je docela jisté, že čistě teoreticky si většina z nás změny světa vyvolané technologiemi uvědomuje. Tvrdíme-li dnes, že v blízké budoucnosti budeme všichni (nejen v zaměstnání) potřebovat schopnost spolupracovat s „chytrými“ počítačovými systémy, které práci nejen zefektivní, ale umožní lidem dělat věci bez nich nemyslitelné, budete nejspíše tušit, že to je pravda. Bohužel toto navýšení schopností se bude plnohodnotně týkat jen těch, kteří na to budou připraveni. Proto se nutně musíme zamyslet nad tím, jaký dopad současný vývoj má na naše školství.
Realita je taková, že schopnosti technologií významným způsobem promění osobní život všech lidí i pracovní postupy většiny oborů (Přichází druhá počítačová revoluce). Někde je to na první pohled patrné již dnes – třeba konstruování strojních zařízení, projektování staveb, diagnostika chorob, bankovnictví, sekretářské práce, dostupnost informací atp. Jen obtížně bychom hledali činnosti, kterých se změny, jejichž příčinou jsou technologie, netýkají – snad některá tradiční řemesla založená na specifických dovednostech získaných dlouhodobým tréningem. Docela obecně se dá říci, že v blízké budoucnosti budou stroje dělat většinu činností, které lze naprogramovat, což jsou typicky ty často se opakující, rutinní.
Trochu jiná situace je u činností, které je třeba modifikovat podle aktuálních podmínek – tedy vyžadují schopnost tvořivého myšlení. Ty se už tak jednoduše naprogramovat nedají, a proto je budou i nadále vykonávat lidé. Schopnost strojů řešit i složité rutinní problémy se přitom stále zvyšuje (Co dokáží stroje schopné hlubokého učení). Vezměme si na vysvětlení nadcházejících změn jako příklad třeba činnost řidiče motorového vozidla, která je sice hodně sofistikovaná, přesto však v každém okamžiku na základě přijatých informací jednoznačné definovatelná. Jakkoli se zdá být pro stroj obtížné rozhodovat se v závislosti na momentální jedinečné situaci, není jejich množina nekonečná. Kudy jet ví, na červenou snadno zastaví, dokáže se vyhýbat překážkám (to vše umí i dětmi naprogramovaná robotická hračka). Když se navíc nějaký čas učí zvládat různé atypické situace (Tramvajové dilema a informatické myšlení), bude nakonec řídit spolehlivěji, než člověk (Kdo z našich žáků nejspíše nenajde práci?).
Ptáte se, jak se to týká práce učitele, která se naštěstí díky dynamicky se měnícím podmínkám, v nichž pracuje a musí se rozhodovat, zatím automatizovat nedá (vyžaduje empatii, kterou stroje hned tak mít nebudou)? Odpověď je docela snadná. Automatizovat se jistě velmi rychle budou ty výukové činnosti, které se automatizovat dají. Vše ostatní musí dělat zkušený a znalý učitel. Nezbytnou součástí jeho kompetencí ale musí být schopnost se stroji vykonávajícími rutinní výukové činnosti spolupracovat (Integrace technologií podle modelu TPCK). Jenže to není všechno.
Technologie totiž ovlivní i ty postupy, které automatizovat nelze. Dovolují totiž dělat věci jinak, inovovat mnohé činnosti, spolupracovat dříve netušeným způsobem. Týká se to i vzdělávacích postupů a cílů. Jinak řečeno, mění to, jak se lidé učí. Tu moc mají již dnes, jen málokdo si však bohužel umí představit, jak konkrétně by potřebná změna měla vypadat. Tradiční formy učení jsou natolik zažité a všem blízké, že je preferuje téměř celá společnost s rodiči v čele, učitele a samotné žáky nevyjímaje. Proto jsou často technologie vnímány jen jako nástroj podporující snadno automatizovatelné formy výuky (dril, testování, výuka psaní na klávesnici, slovíček apod.).
Chceme-li však, aby naši absolventi škol vstupovali do života vybaveni schopností s „inteligentními“ stroji skutečně spolupracovat a řídit je, budou potřebovat umět též něco, co se tradičními formami naučit nedá. Musí v první řadě porozumět principům, na nichž digitální technologie fungují. Jedině pak je dokáží využít k umocnění všeho, co zrovna dělají.
Stojíme tedy před vážným problémem, který je třeba řešit.
To, co se musí udělat, je komplexní inovační změna výukových cílů i postupů (Technologická transformace vzdělávání podle Prenského). Je třeba být „digitálně gramotný“, ale dokázat přitom také „informaticky myslet“. Toto jsou termíny, které pro kompetence potřebné při práci s technologiemi zavádí naše Strategie digitálního vzdělávání (SDV) z roku 2014, jejíž záměr je naší nadcházející revizí RVP konečně naplňován.
Budovat informatické myšlení znamená učit žáky rozumět tomu, na jakých principech fungují digitální zařízení (počítač, tablet, mobil, chytré hodinky, televize, lednice, chytrý dům apod.). Počátečním stádiem je algoritmizace běžných žákům blízkých úkonů, finálním pak schopnost rozpoznat, kterou část komplexního problému lze řešit s pomocí technologií (vhodné zařízení, software ad.), a jaký postup se má zvolit. Každý učitel, který chce porozumět souvislostem s implementací informatického myšlení do výuky, by si měl najít čas a zapsat si online MOOC kurz Eduskopu Jak rozvíjet informatické myšlení, který byl vyvinut v rámci projektu PRIM.
Zatímco informatické myšlení je možno do určité míry budovat i bez přístupu k přístrojům, digitální gramotnost se bez nich většinou neobejde. Je to v první řadě schopnost tato zařízení (hlavně ta vlastní) na maximálně možné úrovni využívat. Budeme-li akceptovat současný stav, kdy technologie mají své místo již téměř ve všech oborech, je zřejmé, že se bez nich nemůže obejít ani výuka na tyto obory zaměřená. Z toho vyplývá, že digitální gramotnost má průřezový charakter s přesahem do více oborů. Ten přesah má některé společné prvky (např. specifické vlastnosti platforem, vyhledávání a ověřování informací, internetová bezpečnost, sdílení dokumentů apod.), využití ke specifickým účelům je však již věcí těchto oborů samotných (textový editor, tabulkový kalkulátor, mapy, GPS, CAD apod.).
Cílem naší revize RVP ZV proto je nejen modifikovat výuku informatiky a ICT, ale změnit též přístup ostatních oborů (ukázat, že integrace technologií není jen věcí informatiků). To je jistě nesnadný úkol, který vyžaduje spolupráci mnoha odborníků/metodiků různých oborů. Pro začátek jsme začali pracovat na přehledu očekávaných výsledků učení (OVU) pro informatické myšlení i digitální gramotnost z pohledu ICT panelu NPI. Ten se stane základem změny, kterou dozná RVP ZV v oblasti výuky informatiky (zahrnuje informatické myšlení i základy digitální gramotnosti).
Ty OVU, které mají přesah do jiných oborů, budou postupně do těchto oborů integrovány. Plně k tomu dojde nejspíše až při realizaci tzv. „velké“ revize RVP, na níž se již začíná pracovat a která bude naplňovat cíle stanovené ve Strategii 2030+. Hotová by měla být v roce 2023.
Naše revize není o tom, aby se žáci nabiflovali nějaké nové encyklopedické znalosti. Cílem revize je nejen posunout výuku směrem k výše naznačeným kompetencím, ale též ji optimalizovat všude tam, kde technologie mohou mít pozitivní dopad na výsledky. Toto je však již záležitost vysloveně metodická, takže jde nad rámec RVP. Obecně můžeme nadcházející změny charakterizovat jako zavádění digitální pedagogiky.
Výuka pak vypadá tak, že žáci, stejně jako v praxi, běžně pracují s informacemi dostupnými online a trénují tak svou transaktivní paměť. To znamená, že nepoužívají jen statické výukové materiály (vyhledatelné např. pomocí EMY), ale též různé tzv. primární zdroje, zpracovávají je (bádají, řeší problémy, dělají projekty) a své poznatky vpravují do vlastních výtvorů, které mnohdy obsahují i části převzaté od někoho jiného (Od paradoxu využitelnosti k hypotéze remixu). Na té nejobecnější úrovni, která se týká všech oborů, mluvíme o rozvoji tvořivého myšlení, které je nadstavbou myšlení informatického a plně ho integruje (Tvořivé myšlení jako základ kompetencí pro 21. století).
Ve školní praxi se tyto změny projevují např. budováním tzv. flexibilních pracovních prostor, které dovolují do výuky zavádět pracovní činnosti na zcela nové úrovni (Škola jako místo pro práci). Dnes se samozřejmě již nejedná o něco, co by mohlo připomínat tradiční dílny nebo ruční práce. Jedná se o místo vybavené současnou technikou – od počítačů, dronů či 3D tiskáren, přes roboty a programovatelné stavebnice až po nástroje tradičního mechanického zpracování dřeva a kovů.
Existuje nepřeberné množství způsobů, jak tvořivé aktivity zavádět do výuky. Jestliže se rozhodneme dát jim nejvyšší prioritu (jako např. Finové), musí pro to existovat podmínky. Tou hlavní je modifikovat vzdělávací programy tak, aby většinu času nezabírala kognitivně orientovaná výuka (viz Strategie 2030+). Další nezbytností je posunout orientaci samotných učitelů směrem k tvořivým aktivitám žáků. To nepůjde skokem. Důležitou roli hraje sdílení dobré praxe, např. pomocí Metodického portálu RVP (a jeho modulu Spomocník), prostřednictvím komunity eTwinning či jinde.
Za všechny alespoň jeden příklad ukazující, jak by to mohlo vypadat. Hodina géniů je projekt inspirovaný firmou Google, která svým zaměstnancům dává prostor jeden den v týdnu dělat na projektu, který si sami vymyslí (musí být dobře připraven a schválen). Přitom mohou vytvářet pracovní týmy složené z různých specialistů. Výsledný produkt je testován, upravován a nakonec poskytnut veřejnosti k užívání. Je spousta užitečných věcí, na nichž mohou analogicky s nadšením pracovat žáci, a přitom se hodně naučit. V mnohých školách se takové věci již dnes dělají, jenže priorita je hlavně díky zažitým způsobům ověřování dosažených výsledků nastavena jinak.
Je zřejmé, že revize RVP je jen prvním, na první pohled obtížným, ale ve skutečnosti ještě poměrně snadným krokem. Mnohem těžší bude navrhované změny zavést do praxe.
Dá se říci, že již docela dobře víme, proč i co máme dělat. Jak to při současné míře decentralizace systému s absencí nadpřirozených schopností udělat, to je velký problém, který na první pohled vypadá jako neřešitelný.
Úspěch se však dostavit může. Podívejme se, jaké podmínky musí být splněny:
Vzhledem k tomu, že se jedná o skutečně komplexní problém, ani splnění výše vyjmenovaných podmínek ještě nemusí vést k úspěchu. K tomu je třeba zajistit – kromě skutečné podpory MŠMT (kterou nyní máme) a zřizovatelů škol – též součinnost dalších organizací v rámci resortu školství (přímo řízené organizace, ČŠI, školské odbory) i mimo něj (sdružení, neziskovky, nadace). Příkladem naznačujícím cestu se může stát projekt Partnerství, který připravuje SKAV.
Nesmíme ztrácet naději. Jakkoli se může zdát, že technologie ovlivňují celou naší civilizaci negativním způsobem, není jiné cesty než se snažit tento vývoj ovlivnit pro nás přínosným směrem. Dejme se do práce!
Poznámka: Práce byla původně publikována jako – BRDIČKA, B. Revize vzdělávání z pohledu technologií. Řízení školy. Praha: Wolters Kluwer, 2020, roč. 17, č. 3, s. 35–38. ISSN 1214-8679.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.