Odborný článek
Od cvičení opakováním přes náhodu k vlastnímu výběru
Seriál
Julianiho Věda učení
- 1.Od stylů učení k mentálním modelům
- 2.Od cvičení opakováním přes náhodu k vlastnímu výběru
Seriál
Druhá část zprávy s výběrem zajímavých poznatků z kurzu The Science of Learning amerického experta na tvořivé myšlení A. J. Julianiho.
Z kurzu The Science of Learning (Věda učení) vyberu ještě jiné zajímavé téma. Juliani se nechal hodně inspirovat vědecky podloženou přípravou sportovců. Jedna z lekcí se v originálu jmenuje „Block vs Random Practice“.
Blokové procvičování určité dovednosti v praxi znamená, že se ta samá stejná věc opakuje tak dlouho, dokud se nedosáhne znatelného zlepšení. Jedná se tedy o klasický dril. Náhodná metoda to dělá jinak. Procvičuje více dovedností tak, že je střídá a minimalizuje opakování stejných. Bloková metoda má smysl pouze při počátečním zdokonalování techniky. (To mi připomnělo, jak mě rodiče jako 10letého donutili chodit na tenis, a já celý rok jen mlátil míčkem o zeď. Samozřejmě jsem toho nechal.)
Soustavné opakování stejné činnosti nestačí. Ve sportu již zvítězily tréninkové postupy jdoucí nad rámec drilu. Vycházejí z toho, že každý hráč musí během hry provádět tři různé činnosti. Čte hru, plánuje, co udělá, a hraje. Mnohem efektivnější je procvičovat různé aktivity náhodně. Juliani odkazuje na následující video, v němž Trevor Ragan ukazuje, jak rozdíl mezi tradiční (opakovací) a moderní (náhodnou) metodou vypadá při tréninku golfu, basketbalu, volejbalu či fotbalu.
Motor Learning: Block vs Random Practice
Analogie s výukou je nasnadě. Každý dobrý učitel ví, že činnosti je třeba střídat. Navíc je zde snad jen ona náhodnost výběru. Pokud se učíte cizí jazyky, možná znáte metodu intervalového opakování, která pracuje na podobném principu. Například Schmidt a Lee v závěrech svého výzkumu [1] uvádějí tyto zřejmé přínosy náhodné metody:
Náhodná metoda je vhodná tam, kde je množina procvičovaných situací, do nichž se žák může v praxi dostat, konečná. Je-li naším cílem dovést ho na nejvyšší úrovni až ke schopnosti řešit nepředvídatelné problémy (kvadrant D v Rámci relevance výuky podle ICLE), pak s řízeným náhodným výběrem z pevně dané množiny výukových aktivit nevystačíme.
Mnohem silnějším nástrojem je vlastní volba žáka. Zpočátku ani nemusí být úplně neomezená. Volba se může týkat různých věcí – typů činností, nástrojů, obsahu učební látky, rychlosti, pořadí či způsobu hodnocení výsledků.
V každém případě má vlastní volba pozitivní dopad. Zvyšuje pocit sounáležitosti, umocňuje zájem, a vede tak k mnohem hlubšímu učení. Typickou výukovou metodou aplikující vlastní volbu umožňující dospět až k nejvyšším formám myšlení je badatelsky orientovaná činnost (jako např. Julianiho Hodina géniů). Na důkaz smysluplnosti tohoto postupu Juliani odkazuje na množství různých výzkumů. Za všechny alespoň jedno vědecké zdůvodnění [2]:
Mezi Julianim odkazovanými materiály pro další studium jsou, kromě jiného, též tyto Spomocníkem již zpracované zdroje – Sugata Mitra a jeho Díra ve zdi (Co vidíme v díře ve zdi?) a práce Willa Richardsona (10 zásad moderní školy podle Willa Richardsona a Bruce Dixona).
SCHMIDT, Richard; LEE, Tim. Motor Learning and Performance 5th Edition With Web Study Guide [online]. 2014. [cit. 2019-08-05]. Dostupné z: https://us.humankinetics.com/blogs/excerpt/research-illuminates-the-benefits-of-random-practice-over-blocked-practice-in-motor-learning.
How People Learn: Brain, Mind, Experience, and School [online]. 2000. [cit. 2019-08-05]. Dostupné z: https://www.nap.edu/read/9853/chapter/1.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.