Jakým způsobem účinně realizovat občanské vzdělávání ve školách? (7. díl)
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Jakým způsobem účinně realizovat občanské vzdělávání ve školách? (7. díl)
3,0 (4 hodnocení)
Tento článek je součástí seriálu o tom, jak podporovat demokracii ve školách. Tentokrát se budeme věnovat novému přístupu, který jsme testovali, a to vytvoření jakéhosi koordinátora občanského vzdělávání ve školách. Aby zavedení této role do škol mělo skutečný dopad a pomáhalo účinně realizovat občanské vzdělávání, představíme si podmínky a doporučení, která to mohou ovlivnit.
Kdo je školní koordinátor občanského vzdělávání?
Cestou, jak účinně zavádět a realizovat ve školách občanské vzdělávání, může být jmenování osoby z pedagogického sboru, jež si vezme toto téma na starost. Stane se tak jakýmsi koordinátorem občanského vzdělávání pro svou školu. V rámci pokusného ověřování byl na jeden školní rok do 21 pilotních škol zaveden takovýto koordinátor, který se staral o občanské vzdělávání a aktivně a soustředěně jej ve školním prostředí rozvíjel. Každý z učitelů měl možnost naplnit toto zadání různými sobě vlastními způsoby, pro každého koordinátora ovšem platily tyto základní činnosti:
plánoval s vedením školy občanskovzdělávací vizi své školy;
revidoval dokumenty školy tak, aby zahrnovaly občanskovzdělávací principy;
seznamoval školní aktéry s občanským vzděláváním (obsah, význam a principy občanského vzdělávání, občanské kompetence, demokratické klima školy);
poskytoval podporu pedagogickému sboru a jeho členům, kteří se rozhodli občanské vzdělávání ve svých hodinách realizovat;
představoval, zaváděl a realizoval nástroje občanského vzdělávání – v oborové i průřezové výuce, v kroužcích a na akcích školy.
Jak na to?
V průběhu roku jsme zjišťovali, jakými znalostmi, dovednostmi a motivací vybavit koordinátory, aby mohli získané schopnosti účinně aplikovat ve své školní praxi a pomáhali realizovat občanského vzdělávání v rámci celé školy. Ukázalo se, že kooOV musí projít několika přípravnými kroky, než bude schopen úspěšně realizovat svou činnost.
Během přípravy učitelů na roli koordinátorů občanského vzdělávání často vyvstávala jejich potřeba lépe a hlouběji pochopit význam a obsah pojmu občanské vzdělávání. Tedy porozumět tomu, co by měl Koordinátor ve škole vlastně realizovat. Z diskusí vyplynulo, že samotná definice občanského vzdělávání tuto potřebu porozumění zcela nenaplňuje. Jako užitečnější přístup se v tu chvíli ukázalo zaměřit se na občanské kompetence – tedy znalosti, dovednosti, postoje a hodnoty, které chtěli koordinátoři občanského vzdělávání u žáků rozvíjet.
Významnou otázkou, která se objevila bezprostředně po větším porozumění pojmu občanského vzdělávání, bylo, jak rozpoznat, že dané aktivity mají občanskovzdělávací rozměr a skutečně přispívají k rozvoji občanských kompetencí žáků. Ukázalo se jako užitečné položit ve vzdělávacích aktivitách důraz na tři kroky:
Uvědomit si hodnotový rámec daný Ústavou ČR: chystáme-li se s žáky diskutovat nějaké potenciálně kontroverzní téma (věk prvovoličů, inkluze), je dobré si připomenout rámec, který nám dává Ústava a Listina základních práv a svobod – nedotknutelnost hodnot lidské důstojnosti a svobody bez rozdílu, rovnoprávnost atd. – a na Ústavu při diskusi odkazovat.
Jaké kompetence chceme danou aktivitou u žáků rozvíjet: cíleně vybrat ty občanské kompetence, kterým se v rámci aktivity budeme věnovat, např. v průběhu výše zmíněné aktivity to může být: kritické myšlení, respekt, empatie, naslouchání.
Na závěr se žáky reflektovat, co se pro svůj občanský život naučili: je dobré aktivity se žáky uzavřít a dát jim prostor, aby si uvědomili, co z prožitého mohou využít ve svém každodenním jednání a životě – např. naslouchání, respekt vůči názoru druhého
2) Osvojit si občanskovzdělávací nástroje
Občanské vzdělávání se může ve školách realizovat různými způsoby a pomocí různých nástrojů. Vedle žákovského parlamentu, který byl popsán v předešlých článcích, byly do pokusného ověřování vybrány čtyři občanskovzdělávací nástroje, odlišné z hlediska rozvíjených kompetencí, metod výuky a dopadu na školní či místní komunitu.
Mediální vzdělávání: většina učitelů považuje za naprosto zásadní vybavit v dnešní době žáky kritickým myšlením a dovednostmi analyzovat sdělení, se kterými se dennodenně setkáváme v médiích a na sociálních sítích. Pro většinu zapojených učitelů nebyl problém věnovat se mediálnímu vzdělávání přímo ve vyučovacích hodinách. Část z nich dokonce zavedla dlouhodobější sledování vybraných médií, zapojila žáky do psaní školních novin a zorganizovala návštěvu redakce některého z velkých českých deníků. Jako ilustrace zde poslouží příklad jedné ze zapojených škol, která uspořádala k mediálnímu vzdělávání projekt, v jehož rámci studenti nejdříve absolvovali besedy s hosty z mediálního prostředí, poté navštívili vybranou redakci a zakončili blokem, který byl věnovaný reflexi, tj. zcela klíčové aktivitě, která výrazně umocňuje rovinu občanského vzdělávání.
Návštěva demokratické instituce: žáci by během své školní docházky měli porozumět roli a fungování institucí v demokratickém systému. Návštěva takovéto instituce, pokud je dobře připravená a reflektovaná, je vtáhne atraktivní formou zážitkového a potažmo zkušenostního učení do demokratického života. Na vlastní oči uvidí demokratický (legislativní, soudní, exekutivní) proces. Zapojené školy si pro návštěvu vybraly demokratické instituce podle dojezdové vzdálenosti a tematické obtížnosti (nejčastěji Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, Senát a soud, dále starostové a místní zastupitelstvo).
Komunitní učení je charakterizováno jako plánovaná vzdělávací činnost školy, která zahrnuje jiné skupiny místní komunity, než jsou žáci. Dále která se může výrazně podílet na celoživotním vzdělávání obyvatel obce, usilovat o řešení partikulárního problému nebo zlepšení kvality života obce jako celku. Komunitní učení podporuje vlastní iniciativu, aktivitu a zapojení mladých lidí do místní komunity. Realizované aktivity se týkaly důležitých sociálních problémů v místech, kde žáci žijí – návštěvy domovů důchodců, Jedličkova ústavu, sbírka pro děti z dětských domovů, nebo byly aktivně orientovány na společné setkávání – vzdělávací aktivity pro seniory.
Kontroverzní témata: Mladí lidé často nemají příležitost ve škole hovořit o kontroverzních otázkách – ty jsou totiž považované za příliš náročné pro výuku – jako např. záležitosti týkající se extremismu, politiky, zneužívání či sexuální orientace. Přitom právě témata, která v současnosti zásadně ovlivňují jejich komunitu a celou společnost, jsou zásadní pro soudržnost společnosti a zachování demokracie. Z toho důvodu je důležité hledat cesty, jak žáky naučit zapojovat se do dialogu s lidmi s jinou životní zkušeností, vyznávajícími odlišné hodnoty, včetně toho, jak je respektovat. Učitelé se této výzvy zhostili nejprve s obavami, při společném ohlédnutí ovšem otevírání kontroverzních témat ve škole viděli jako zásadní a důležitou funkci školy. Způsob výběru kontroverzního tématu se v jednotlivých zapojených školách poměrně lišil – od hlasování a výběru tématu samotnými žáky přes výběr z aktuální politiky až po rozhodnutí učitele, čemu se chce vzhledem k tematickému plánu výuky věnovat. Naopak samotné realizace aktivit si byly podstatně podobnější, většina učitelů zvolila zapojení názorové přímky a následnou diskuzi mezi žáky.
3) Zapojit další aktéry ze školy
Ukázalo se, že s ohledem na udržitelné zavádění občanskovzdělávací agendy do škol je nutné získat „na svoji stranu” více vzdělávacích aktérů. Jeden samotný učitel mohl být dobrý koordinátor občanského vzdělávání, ale rozhodně potřeboval podporu kolegů a vedení školy. Zásadní role vedení spočívá v jasně deklarovaném přihlášení se k principům občanského vzdělávání a chuti ho ve škole rozvíjet. Zároveň pedagogický sbor potřebuje vědět, jakou má vedení „vizi školy.“ Současně přijme-li pedagogický sbor principy občanského vzdělávání za své, realizace občanskovzdělávacích aktivit snadněji pronikne i do „netypických“ předmětů a občanské vzdělávání se stane společným cílem více učitelů. Vedle toho zajímající se rodiče mohou pomoci propojovat školu s místní komunitou – např. školy využívaly rodičů se zajímavým zaměstnáním, aby vyvedli žáky ze školy na besedu se starostou, hasiči atp. Došlo i k napojení místních spolků a vedených rodiči na komunitní akce školy.
4) Vytvářet demokratické klima školy
Ve škole se může odehrávat spousta kvalitních občanskovzdělávacích aktivit, co ovšem hraje podobně důležitou roli jako vzdělávací obsah, je klima školy. Školní klima se týká kvality a charakteru školního života. Popisuje se jako „srdce a duše školy (…), která je základem školy, která vede dítě, žáka, učitele a každého vychovatele, aby milovali školu a těšili se, že tam bude každý školní den.“ Je-li klima nastavené otevřeně demokraticky, budou se v něm žáci a učitelé cítit dobře, ale současně budou „nasávat“ demokratické principy a kulturu i nepřímo díky pobytu v takovém prostředí. Pojem klima školy totiž zahrnuje přesvědčení, vztahy, způsoby výuky a učení žáků, učitelů a rodičů, jakož i organizační podobu školy. Udržitelné pozitivní klima školy podporuje akademický a osobnostní rozvoj žáků, zmenšuje výskyt šikany a záškoláctví.
S učiteli v pokusném ověřování jsme otázku školního klimatu několikrát otevřeli. Nejčastěji ho spojovali se zavedením žákovského parlamentu (více v příslušných článcích) a s pravidly, která si společně se žáky stanovují ve svých třídách. Při otevírání kontroverzních témat se klima třídy objevilo jako jeden z předpokladů těchto aktivit – žáci se musí v kolektivu třídy cítit bezpečně a důvěřovat si, vědět, jak na sebe mohou reagovat, a respektovat jistá pravidla.
Koordinátoři občanského vzdělávání na základě své roční praxe uváděli, že jim při ovlivňování školního klimatu fungovalo:
začít ve vlastní třídě a nastavit tam demokratická pravidla: jak budeme ve třídě diskutovat a řešit případné neshody či problémy, jak se bude třída rozhodovat (kam pojedeme na školní výlet apod.);
informovat kolegy z pedagogického sboru o pravidlech ve třídě a motivovat je, aby rovněž nějaká zavedli;
upravit školní řád tak, aby respektoval a více akcentoval demokratické nastavení školy, zavést do něj pravidla pro rozhodování některých školních témat (recyklace odpadu, volba celoškolního projektu);
opřít se o žákovský parlament, který pracuje na demokratické kultuře školy přímo (aktivitami, možností navrhnout změny skrze žákovský parlament, komunikační kanál třída – škola – vedení školy) i nepřímo (přenáší do školy principy demokracie v malém);
pozvat rodiče do školy a nabídnout jim místo ve školní komunitě (na školních akcích, ve školní radě);
otevřít školu místní komunitě (oslovit spolky, knihovnu, domov důchodců apod.) a navázat s ní spolupráci.
Jaké jsou podmínky úspěšného zavedení koordinátora občanského vzdělávání ve škole?
Z pokusného ověřování [1] vyplývají pro zavedení koordinátora občanského vzdělávání do školy tři základní podmínky. Při jejich dodržení má škola maximální šanci, že zavede koordinátora občanského vzdělávání, který bude úspěšný a jeho působení bude udržitelné. Pro takový případ je nutné splňovat všechny tři uvedené podmínky.
Pojmenování občanského vzdělávání v rámci celé školy: Klíčovým momentem pro zavedení občanského vzdělávání do školy je vyjasnit si to, co vlastně občanské vzdělávání znamená, jaký je jeho význam a na jaké kompetence se zaměřuje. Dále je třeba najít osobu, která se chce občanskému vzdělávání dobrovolně věnovat a jasně definovat její roli. Současně je důležité s touto vznikající rolí seznámit i pedagogický sbor a přizvat jej, aby se podílel na občanském vzdělávání v celé škole.
Podpora občanského vzdělávání: Podpora je zásadní pro celé téma občanského vzdělávání. Ve škole musí být jasně deklarovaná podpora občanského vzdělávání, jeho principům a koordinátorovi samotnému. Osamocený učitel bez podpory nezvládne nést občanskovzdělávací agendu celé školy, oslovit pedagogický sbor, pracovat na školním klimatu a realizovat OV aktivity. Občanské vzdělávání bez podpory by tak bylo do školy zavedeno s vysokou pravděpodobností jen krátkodobě a s minimálním dopadem. Pracujte tedy i na získání podpory pedagogického sboru.
Usazení občanského vzdělávání: Aby se občanské vzdělávání do školy zavedlo udržitelně, je důležité seznámit se s tím, co se již ve škole děje, a dosavadní praxi systematizovat. Tomu může pomoci i jasně formulovaná představa toho, jak má občanské vzdělávání ve škole vypadat (tedy specifického školního plánu občanské vzdělávání nebo vize školy). Konečně pravidelná školení, mentoring, konzultace atd. mohou učitelům pomoci získat větší jistotu a metodickou oporu v jejich každodenní školní praxi.
Jak koordinátora ve škole udržet a jeho dopad dále rozvíjet?
Ke každé podmínce jsme formulovali další doporučení, která mohou přispět jednak k udržení a zakotvení koordinátora občanského vzdělávání ve škole, současně mohou zvýšit i dopad této role na občanské vzdělávání v celé škole.
A1. Vyjasněte si, co je občanské vzdělávání: Pojmenování a usazení konceptu občanského vzdělávání a jeho principů je zásadní pro realizaci občanského vzdělávání ve škole. Povídejte si ve škole o tom, jak rozumíte občanskému vzdělávání, jaký je jeho význam a jaké kompetence můžete rozvíjet. Vaše představy konfrontujte se zavedenými definicemi nebo referenčními modely vzdělávacích organizací (Rada Evropy, Eurydice, Spolková centrála občanského vzdělávání v Německu či Rakousku, Centrum občanského vzdělávání FHS UK). Má-li se ve škole jeden z učitelů věnovat občanskému vzdělávání, je zcela klíčové, aby chápal smysl a význam občanského vzdělávání. Koordinátor navíc často funguje jako poradce a ostatní učitelé s ním mohou konzultovat, jak pojímat občanské vzdělávání ve své výuce.
A2. Dobře vyberte koordinátora občanského vzdělávání: Výběr koordinátora občanského vzdělávání je klíčový. Důležité je jeho osobní nastavení, protože učitelovy osobní hodnoty se propisují do podoby jeho výuky, výběru témat a případné práce s kontroverzí. Ukázalo se, že pokud se koordinátorem občanského vzdělávání stane učitel se zkušenostmi z výuky společenskovědních předmětů, může se o tento metodický základ opřít. Dále je nutné, aby se dotyčný učitel rozhodl naplňovat roli koordinátora občanského vzdělávání dobrovolně. Jakákoliv jiná konstelace (jmenování vedením školy, losování apod.) je pro udržitelnost koordinátora občanského vzdělávání ohrožující.
A3. Definujte roli koordinátora občanského vzdělávání: Roli koordinátora občanského vzdělávání se vyplatí jasně vymezit a seznámit s ní celou školu. Tento punc „institucionalizace“ dodá koordinátorovi jednak potřebnou legitimitu v očích ostatních pedagogů, současně ho ve škole jasně označí – pro učitele i žáky a jejich nápady.
A4. Seznamte pedagogická sbor s významem občanského vzdělávání a tím, jak se na něm mohou podílet: Občanské vzdělávání není ani výsada, ani břímě učitelů občanské výchovy a příbuzných předmětů. V ideálním případě by ho měli jako nedílnou součást veškeré vzdělávací činnosti chápat všichni učitelé ve škole. A to například tím způsobem, že si definují relevantní kompetence, jež budou ve svých předmětech rozvíjet. Kritické myšlení a posilování autonomie studentů je rozhodně možné podporovat jak v matematice, tak v českém jazyce.
B1. Vedení školy, podporujte koordinátora občanského vzdělávání v jeho roli: Osamělý učitel nikdy nezvládne dlouhodobě živit občanské vzdělávání ve škole, potřebuje k naplňování své role Koordinátora spojence. V pokusném ověřování se osvědčila spolupráce tandemu koordinátor občanského vzdělávání a zástupce vedení školy. Z občanského vzdělávání se tak stává priorita nejen učitelů, ale celé školy.
B2. Pracujte na podpoře pedagogického sboru: Zásadním krokem se ukázal být úkol přesvědčit pedagogický sbor, že občanské vzdělávání je smysluplné. Koordinátorem úspěšně realizované občanskovzdělávací aktivity dokázaly přesvědčit i skeptiky z pedagogického sboru. Navíc ve sboru vzniká prostor, kde se mohou o občanských kompetencích a jak s nimi pracovat dozvědět i učitelé ostatních předmětů.
C1. Zmapujte stávající občanskovzdělávací praxi ve škole: Několikrát jsme narazili na to, že školy mnohé aktivity a prvky občanského vzdělávání dělají, ovšem ne vždy s kýženým dopadem. Aby se znovu nevymýšlely již zavedené a funkční aktivity, a aby se dal prostor všem pedagogům ve škole, je dobré ověřit si, co se v aktuální době ve škole odehrává. Tedy udělat si jakýsi přehled aktivit, které již nějak pracují s občanským vzděláváním (tématy, relevantními kompetencemi atd.) a od něj odvozovat další kroky. Rozvíjet a maximalizovat dopad tam, kde OV již ve škole existuje, a začleňovat ho do nově vznikajících příležitostí/aktivit.
C2. Zformulujte si občanskovzdělávací vizi školy: Školní vize, i přes svou malou formální váhu, funguje jako zásadní průvodní dokument školy a určuje směr. Řídí se jí pedagogický sbor, který realizovanou výuku směřuje k naplnění dané vize. Může být učitelům oporou při diskusích o podobě předmětů a jejich hodnocení, plánování školních aktivit a průběhu školního roku. Současně je dokumentem, který jasně deklaruje veřejnosti – rodičům a místní komunitě, o jakou školu se jedná a co jsou její vzdělávací priority. Může tak pomoci vyjasnit očekávání a podpořit navazování lokálních partnerství.
C3. Pravidelně se školte: Získávání nových metody a podnětů k výuce je zásadní pro každého pedagoga. V oblasti OV jsou pravidelná školení o to důležitější, že se jedná o současné, aktuální a často společnost rozdělující témata. Aby se učitelé nebáli kontroverzních a aktuálních témat, potřebují odbornou i metodickou oporu.
A jak dál?
V momentě, kdy bude koordinátor občanského vzdělávání ve škole zaveden, se může škola navíc věnovat rozvoji jeho dovedností a podpořit jeho motivaci. V rámci pokusného ověřování byla vždy koordinátorem osoba, která působila přímo ve škole (jako učitel nebo vychovatel), ale jsme si vědomi toho, že zde může být i jiná cesta, a tou je zapojení externisty. Tato možnost nebyla ověřována. Přesto se pro zapojení externích osob do této role nabízí několik možností, a to například aktivní rodič, bývalý student (alumni) či v místě působící nezisková organizace.
Pokusné ověřování občanského vzdělávání realizoval v letech 2016–2018 Národní ústav pro vzdělávání ve spolupráci s Centrem občanského vzdělávání FHS UK a Centrem pro demokratické učení v rolích odborných a metodických garantů. Zdroje pro články připravil autorský kolektiv ve složení Tomáš Hazlbauer, Alena Hesová, Ondřej Horák, Milan Hrubeš, Terezie Vávrová.
[1] Data v pokusném ověřování byla sbírána v průběhu celého projektu, tj. od jara roku 2016 do léta roku 2018, několika různými metodami: nezúčastněným pozorováním, polostrukturovanými rozhovory a pomocí skupinových rozhovorů (tzv. focus group).
