Vybavení 1:1 nestačí

V nedávné minulosti se pro nás stal akronym 1:1 pojmem, jehož smyslem je upozornit na realitu vybavení žáků vlastními přístroji, která vyvolává potřebu výukového využití napříč předměty. Zvyšující se přítomnost technologií v běžném životě ale pomalu dospívá do stavu, kdy bude třeba uvažovat o tom, že schopnost ovládat jen jeden přístroj nestačí. Tuto skutečnost bychom měli reflektovat i při plánování využití technologií ve školách.

V USA se poslední dobou stále častěji při prosazování požadavku na implementaci různých přístrojů pro různé výukové aktivity setkáváme s heslem „From 1-to-1 to One-to-many“ (od 1:1 k 1 : mnoho) [1], které je určeno především těm školám, které bezhlavě vybavují své žáky typicky jen všechny stejnými přístroji (nejčastěji tablety). Přes zjevné výhody (spojené hlavně se snadnější administrací) má tento přístup mnoho nevýhod.

Odborník si samozřejmě dokáže velmi dobře představit, které aktivity se třeba právě na tabletu dělají obtížně. Nejsilnější varování před plošným využitím jen jednoho přístroje (a platformy) však vyplývá z preferencí samotných žáků zapojených do Projektu Tomorrow.

Jedná se o velmi zajímavý zdroj poznání, kam se ubírá využití technologií v amerických školách, v jehož rámci je prováděn pravidelný každoroční průzkum Speak Up na stovkách tisíc žáků, učitelů a rodičů. Naposledy jsme o něm informovali v roce 2013 – viz Speak Up mluví stále hlasitěji o digitální izolaci škol. Projekt je to značně rozsáhlý s velkým množstvím dat, a tak je jejich analýza značně složitá a je možné ji provádět různými metodami s odlišnými cíli.

„One-to-many“ se ve výstupech objevuje již třetím rokem, primárně jako požadavek samotných žáků. Zde je zatím poslední přehled jejich hlavních závěrů, o nichž chtějí nahlas (speak up) mluvit: