Odborný článek
Jsme díky internetu hloupější, nebo chytřejší?
5,0 (5 hodnocení)
Seriál
Jak máme myslet
- 1.Vannevar Bush a jeho Memex po 70 letech
- 2.Jsme díky internetu hloupější, nebo chytřejší?
Seriál
Článek navazuje na předchozí vzpomínku na 70. výročí publikování eseje „Jak máme myslet“ Vannevara Bushe a snaží se odhalit dopad, který má jeho snaha oprostit člověka od nutnosti pamatovat si vše, pro naši internetovou současnost.
Nedávno jsme studovali záměr Vanevara Bushe dát lidstvu nástroj, který by mu dovolil oprostit se od nutnosti pamatovat si fakta. Rozhodně nechtěl omezovat schopnost přemýšlet či dokonce způsobit rozvoj demence. Jeho cílem byl pravý opak. Umožnit každému dosáhnout vyšších forem myšlení – být kreativní a přicházet s inovativními nápady. Přestože Bushův mechanický Memex neměl ještě v roce 1945 naději na realizaci, dnes je něco podobného běžně dostupné díky internetu. Jeho záměr se tedy určitým způsobem naplňuje.
O to zřetelněji si dnes uvědomujeme, že technologie přinášejí též určitá rizika – pouhý snadný přístup k informacím z nikoho tvořivého vědce neudělá, a také to, že i v podmínkách všudypřítomnosti informací je nutné mít něco v hlavě. Ukazuje se ale, že něco trochu jiného, než dříve. Podívejme se (spolu s Marií Popovovou [1]), co na toto téma píše známý americký na technologie orientovaný publicista Clive Thompson ve své knize Smarter Than You Think: How Technology Changes Our Mind For the Better (Chytřejší, než si myslíš: Jak technologie mění naší mysl k lepšímu), která může být užitečnou protiváhou u nás teď tak populárního Spitzera – Digitální demence z pohledu učitele IT.
Thompson vychází především z toho, co již bylo objeveno a publikováno. Na Watsonovi ukazuje, jaké schopnosti má současná vrcholná automatická analýza skoro všech existujících digitalizovaných informací. Upozorňuje na internetové bubliny. Připomíná, že celá řada odborníků varuje před tím, že z nás Google dělá hlupáky. Přímou inspiraci Thompson nepochybně nachází v Prenského koncepci nového digitálně moudrého člověka, tzv. Homo sapiens digital.
V úvodu píše: „Technologie dělají dokonce i amatéry neskonale chytřejšími, než by byli bez nich, a to za předpokladu (a je to věc zásadní), že rozumí tomu, jak fungují. Používány vhodně, dnešní digitální nástroje nám umožňují vidět dále, získat více, komunikovat častěji. Na druhou stranu se dostáváme do područí jejich tvůrců. Tvrdím však, že to, co se děje, je ve výsledku vysloveně přínosné.“
Mění se způsob využívání naší paměti. Určitou část její činnosti přenecháváme strojům. Připomeňme si, na co přišla Betsy Sparrow při studiu, jak Google ovlivňuje naši paměť. Tvrdí, že se lidská paměť přizpůsobuje novým podmínkám, jež jsou vyvolány všudypřítomností informačních zdrojů. Dochází k reorganizaci fungování našeho mozku. Podle Betsy Sparrow se internet stává naší externí transaktivní pamětí (pojem zavedený jejím učitelem profesorem Danielem Wegnerem z Harvardu pro skupinovou paměť). Již dříve jsme měli některé znalosti uloženy u svých přátel, členů rodiny, známých odborníků apod. Nyní se tento prostor rozšiřuje na celý internet.
Thompson ukazuje, že naše propojenost se světem online jde ve skutečnosti dokonce nad rámec transaktivní paměti. Definuje „mít něco na jazyku“ jako syndrom charakterizující stále běžnější stav, v němž se každý z nás díky přesycenosti informacemi nachází. Dost často přesně víme, na co si nemůžeme zrovna vzpomenout. Jenže v podmínkách stálého celoživotního připojení vzniká dříve nemyslitelná situace. Chybějící informaci jsme schopni okamžitě získat. To znamená, že prostředí online vlastně svým způsobem takto nepřímo rozšiřuje naši vnitřní sémantickou paměť, a tak zvyšuje naše schopnosti.
Podle Thompsona není důvod se přicházejících změn bát. Podobný strach a negativní náhled vyvolává technický pokrok odnepaměti. Připomíná známý Sokratův postoj k psaní, který vycházel z přesvědčení, že „zaznamenaná znalost již není znalostí“. Sám Sokrates ho vysvětloval prostřednictvím staroegyptského podobenství, v němž nestor mnoha vědeckých disciplin bůh Thovt představuje písmo králi bohů Amonovi. Ten ho takto odsuzuje: „Tvůj objev vyvolá zapomínání v myslích žáků, protože nebudou používat svou paměť. Budou věřit vnějším psaným znakům a sami si nic nezapamatují. Není to pomůcka pro paměť, ale zaznamenávač vzpomínek. Neposkytuje tvým následovníkům pravdu, ale pouze zdání pravdy. Budou se dozvídat mnoho věcí, ale nic se nenaučí. Budou dělat dojem vševědoucích, ale opravdu vědět nebudou nic. Budou nepříjemnými společníky předstírajícími moudrost bez skutečných znalostí.“ (viz Plato, The Phaedrus)
Thompson sice připouští, že v něčem má Sokrates pravdu, ale hlavně se snaží odhalit, v čem se mýlí. Popisuje vývoj předávání znalostí mezi lidmi, jehož centrem byl před vynálezem písma táborový oheň nebo tržiště (u Sokrata). Po vynálezu písma začalo být možné předávat informace i příštím generacím v nezměněné podobě. Knihtisk rozšířil vědění i mezi chudší vrstvy, ale až do zavedení systemizovaného umisťování knih v knihovně a rejstříků bylo obrovsky komplikované najít zrovna tu informaci, kterou měl někdo „na jazyku“. I pak to ale znamenalo jít do knihovny a hledat. Dnes je všechno jinak. Každý má k dispozici superchytrého asistenta, který ví skoro všechno, ať se zeptáme na cokoli. Jsme tak schopni chybějící článek do své semantické paměti ihned doplnit. Použít můžeme zdroje písemné, multimediální i přímý kontakt s lidmi.
Je jisté, že pro Sokrata bylo naprosto nepředstavitelné, že by mohl prohledávat vše, co kdy bylo napsáno, že by mohl klást otázky někomu, kdo vše ví, že by mohl konzultovat problém s kýmkoli, ať je kdekoli. Vlastně jsme se na zcela jiné úrovni vrátili k podobnému způsobu předávání vědění, jaké znal on – tentokrát u táboráků v kyberprostoru.
Thompson zavádí pojem „moderní kentaur“ – napůl člověk napůl stroj, který výstižně naznačuje význam technologií pro naši existenci. Zdá se, že se nutně ani nemusíme stát kyborgy, a přesto se pro nás stává přítomnost technologií nepostradatelná. Vytváříme něco na způsob kolektivního mozku (Thomas Malone o kolektivní inteligenci). Je jedno, zda mluvíme o kolektivní inteligenci, o transaktivní paměti či o konektivistickém přenechávání určitých znalostí jiným členům sítě, zásadní je uvědomit si, že pro úspěch v tomto prostředí není nejdůležitější znalost fakt, ale tzv. metapaměť, tj. znalost toho, jak potřebnou faktickou informaci získat (kde a jak hledat, koho se zeptat apod.).
Problém, který bude naše školství muset aktuálně řešit, spočívá v tom, že bude třeba budovat nové kompetence a zároveň najít hranici toho, jak velké množství tradičních znalostí lze ve vlastní hlavě postrádat? Co z faktických znalostí lze bez zhoršení vlastních schopností přenechat technologiím (ang. outsourcing)? Je zřejmé, že kvalitní metapaměť nemůže stát na vodě. Musí mít solidní základ minimálně v dostatečné znalostní struktuře, do níž lze chybějící prvky v okamžiku potřeby vkládat. Bez této struktury nelze formulovat otázky ani řešit problémy. Takový člověk může dělat jen to, co prostřednictvím Amona předpovídal Sokrates – předstírat znalost bez opravdového porozumění. Pozor ale, strukturu lze budovat i na základě na první pohled nedůležitých a odtažitých znalostí. Rozhodně nevzniká pouhým biflováním nic neříkajících fakt (Bloomova taxonomie v digitálním světě).
Přestože se outsourcing obsahu paměti stává standardem, určitě nelze tímto způsobem suplovat celou paměť. Thompson v této souvislosti rozebírá, do jaké míry lze outsourcování řídit. Konstatuje, že to vlastně vůbec nejde. Problematiku, která nás zajímá, si tak jako tak zapamatujeme, vše ostatní nejraději přenecháme jiným. Schopnost kontrolovaně zapomínat nám též není souzena. Znamená to, že se z nás ve světě všudypřítomných informací stávají jakési houby nasávající množství často nedůležitých sdělení. Poznání budované v takovém prostředí má spíše charakter palačinky než katedrály (viz Jak roste oddenek?). Úkolem učitelů je přivést žáky k poznání, že i v tomto (Friedmanově) plochém světě je třeba konstruovat vlastní poznání v podobě určité odbornosti do výšky (nebo do hloubky, chcete-li).
Jakkoli hrají technologie důležitou roli a mění cíle i podmínky vzdělávání, pedagogická podstata se nemění. Přimět žáky, aby se snažili dospět až k vyšším formám myšlení, je úkol nesnadný, ovlivněný kulturou, morálkou a náboženstvím. Boj s tímto problémem vede lidstvo již po staletí a technologie na tom nic nezmění.
Odpověď na titulní otázku je tedy zřejmá. Nejsme díky internetu ani hloupější ani chytřejší. Někdo se na něm stane závislým, několika jedincům určitě hrozí dokonce i digitální demence, ale většina z nás bude díky němu schopnější. Pomoci jí můžeme již jen tím, že tento vývoj s rozmyslem přijmeme a nebudeme mu bránit.
Smarter Than You Think by Clive Thompson | Animated Book Review
POPOVA, Maria. “Tip-of-the-Tongue Syndrome,” Transactive Memory, and How the Internet Is Making Us SmarterThompson Smarter Than You Think [online]. 2013. [cit. 2015-05-20]. Dostupné z: http://www.brainpickings.org/index.php/2013/09/13/clive-thompson-smarter-than-you-think/.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.