Základní informace k tématu Biodiverzita a její ohrožení
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Základní informace k tématu Biodiverzita a její ohrožení
3,7 (7 hodnocení)
Biodiverzita neboli biologická rozmanitost bývá nejčastěji vyjadřována na úrovni jednotlivých rostlinných a živočišných druhů. Můžeme ji však zkoumat i na úrovni nižších taxonomických jednotek než je druh (biodiverzita genetická), nebo naopak na úrovni celých ekosystémů (biodiverzita ekosystémová).
Ukázka z publikace NÁMĚTY PRO GEOGRAFICKÉ A ENVIRONMENTÁLNÍ VZDĚLÁVÁNÍ: BIODIVERZITA A JEJÍ OHROŽENÍ je určena zejména učitelům z praxe, studentům učitelských oborů a také dalším zájemcům o aplikaci geografické a environmentální problematiky ve vzdělávání. Cílem této publikace je poskytnout základní informace o problematice biodiverzity s důrazem na její geografické aspekty a podat konkrétní návrhy aplikace tohoto tématu ve vzdělávání.
Biodiverzita neboli biologická rozmanitost bývá nejčastěji vyjadřována na úrovni jednotlivých rostlinných a živočišných druhů. Můžeme ji však zkoumat i na úrovni nižších taxonomických jednotek než je druh (biodiverzita genetická), nebo naopak na úrovni celých ekosystémů (biodiverzita ekosystémová).
Rozmanitost živé přírody lze vymezovat nejen na celoplanetární úrovni, ale také pro menší území. Počet druhů, které se v určitém území vyskytují je závislý na nejrůznějších geografických a ekologických podmínkách.
Zřejmě nejvýznamnějším geografickým faktorem je zeměpisná šířka. Obecně lze říci, že s rostoucí zeměpisnou šířkou počet druhů klesá. Druhově nejbohatší jsou tedy ekosystémy v tropech, zatímco polární ekosystémy jsou z hlediska druhové rozmanitosti mnohem chudší. Ojedinělé výjimky tvoří pouze některé skupiny organismů (např. počet druhů tuleňů či tučňáků je nejvyšší v polárních oblastech).
Dalším významným faktorem je nadmořská výška. S rostoucí nadmořskou výškou počet druhů obvykle klesá. Ve vrcholových oblastech navíc dochází k tzv. ostrovnímu efektu (viz dále). Ve vodním prostředí je biodiverzita závislá na hloubce vody. S rostoucí hloubkou počet druhů pochopitelně klesá, u dna však bývá druhová rozmanitost vyšší, a to v některých případech velmi výrazně.
Závislost biodiverztity na zeměpisné šířce a nadmořské výšce je do značné míry výsledkem vysoké produktivity prostředí
, která obecně stoupá od pólů k tropickým oblastem a klesá naopak s nadmořskou výškou nebo ariditou1 prostředí. Obecně lze říci, že druhové bohatství se s rostoucí produktivitou zvyšuje, ale při překročení určité mezní hodnoty (například na přehnojených půdách či v eutrofizovaných jezerech) biodiverzita klesá (někdy i velmi prudce), a to v důsledku přemnožení několika druhů na úkor ostatních, které vede k narušení mezidruhových vztahů. Nejvyšší biodiverzita je tedy obvykle charakteristická pro střední hodnoty produktivity.
Rozmanitost prostředí biodiverzitu obecně spíše zvyšuje. V praxi to znamená, že pokud se na určité jednotce plochy střídá více biotopů na menších ploškách (vysoká mozaikovitost krajiny), druhová pestrost zde bývá většinou vyšší než na srovnatelné ploše s nižší mírou mozaikovitosti krajiny (biotopů je méně, ale jejich plochy jsou souvislejší). K druhům, které jsou charakteristické pro jednotlivé biotopy, totiž v prostorově rozmanité krajině přistupují druhy ekotonové, tedy druhy vyskytující se na rozhraní biotopů. Pokud je však rozmanitost prostředí příliš vysoká, může dojít k vymizení tzv. druhů vnitřního prostředí (např. některé lesní živočichy nenajdeme v drobných remízcích apod.).
Vliv klimatické proměnlivosti prostředí na biodiverzitu závisí především na předvídatelnosti této proměnlivosti. Pokud je klimatická proměnlivost sezónní, a tím pádem i předvídatelná, jednotlivé druhy se jí mohou přizpůsobit. Takové prostředí může za určitých okolností hostit i více druhů než prostředí bez sezónních výkyvů. Příkladem je střídání jarního a letního aspektu bylinného patra listnatých lesů mírného pásu nebo sezónní tahy ptáků. V klimaticky stabilním prostředí je biodiverzita zvyšována specializací, ke které nemůže dojít v prostředí se sezónním střídáním klimatických podmínek (např. druhy, které se živí výhradně plody).
Poměrně těžko definovatelným faktorem je nehostinnost prostředí. Vnímání tohoto faktoru je samozřejmě velmi subjektivní, zjednodušeně však můžeme říci, že nehostinné prostředí se vyznačuje extrémními podmínkami, které vyžadují od organismů výjimečné přizpůsobení. Prostředí může být nehostinné z hlediska podmínek klimatických (příliš chladno, teplo, sucho, vlhko, větrno), edafických (zasolení půd, mimořádně nízký obsah živin), orografických (strmé svahy) aj. Extrémní prostředí většinou bývají druhově chudá, v globálním měřítku však extrémní podmínky biodiverzitu zvyšují, protože některé úzce specializované druhy se často nevyskytují v jiných ekosystémech.
Zajímavý je vliv narušení (neboli disturbancí) na biodiverzitu. Disturbance mohou být způsobené buď přírodními vlivy (požáry, povodně, sopečná činnost) nebo lidskou činností (těžba nerostných surovin či vykácení lesa) a jsou to události, které způsobují významnou změnu v „normálním“ režimu ekosystému. Dochází tak ke změně podmínek daného prostředí. Zatímco mírné disturbance vedou často ke zvýšení biodiverzity, silné disturbance naopak biodiverzitu většinou snižují.
Svou roli hraje také vývojové stáří ekosystému. Dlouhodobý a nerušený vývoj přispívá ke specializaci druhů a jejich počet tak stoupá. Tato zákonitost většinou platí i během sukcesního vývoje. V počátečních stádiích sukcese biodiverzita většinou rychle roste, ve stádiích blízkých klimaxu však může dojít i k jejímu poklesu z důvodů nástupu několika převládajících druhů (tzv. ekologických dominant).
Specifické podmínky z hlediska biodiverzity mají ostrovy, a to nejen klasické ostrovy pevniny v moři, ale i „ostrovy“ v přeneseném slova smyslu, tzn. území s určitým charakterem prostředí, které je obklopené prostředím se zcela odlišnými podmínkami. Podstatné přitom je, že určité organismy nacházejí vhodné podmínky jen na těchto ostrovech (ať už v původním či přeneseném slova smyslu) a okolní prostředí jim vhodné podmínky neposkytuje. Ostrovem v tomto přeneseném významu je tedy například jezero, obklopené suchozemským prostředím, skalní výchoz s nelesní vegetací obklopený lesem, les obklopený zemědělsky využívanými plochami, ale i jeskyně, rašeliniště apod. Z hlediska parazita jsou ostrovem dokonce jednotliví živočichové či rostliny, na kterých tento druh parazituje.
Obecné zákonitosti biogeografie ostrovů shrnuli již v roce 1967 MacArthur a Wilson ve všeobecně známé teorii ostrovní biogeografie. Podle této teorie biodiverzita klesá s rostoucí izolovaností a s klesající rozlohou izolovaného prostředí. Počet druhů, které se na ostrově vyskytují je tak určen přísunem nových druhů (imigrace), vymíráním druhů, které ostrov již obývají (extinkce) a vznikem druhů nových (speciace). Izolované ostrovy tak představují území s poměrně nízkou biodiverzitou, často zde však najdeme druhy endemitní (tzn. jinde se nevyskytující), takže v celoplanetárním měřítku přispívají tato území ke zvýšení biodiverzity.
Čísla o počtu druhů na Zemi jsou zatím pouze odhady. Popsáno je zhruba 1,75 mil. biologických druhů, na území České republiky zhruba 60 000 druhů. Odhaduje se však, že ve skutečnosti na Zemi žije 5–50 mil. druhů, některé odhady hovoří dokonce o 100 miliónech.
Nejlépe jsou popsány vyšší rostliny (270 tisíc z odhadovaného celkového počtu 320 tisíc druhů) a obratlovci (asi 45 000 z 50 000 odhadovaných druhů), nejméně je naopak probádán hmyz (popsán je necelý milión z celkového odhadovaného počtu 8 miliónů druhů).
OHROŽENÍ BIODIVERZITY
Celkový počet druhů se během geologického vývoje Země postupně zvyšoval, ale toto zvyšování neprobíhalo rovnoměrně. V některých obdobích dokonce naopak docházelo po určitou dobu k vymírání druhů a tím i k prudkému poklesu biologické rozmanitosti (tzv. masová vymírání). Příčiny masových vymírání byly různé. V některých případech šlo zřejmě o kosmické události, jindy zase o náhlé změny podnebí. Za nejnebezpečnější jsou v tomto směru považována dlouhá období s intenzivní vulkanickou činností.
Celkem došlo v geologické minulosti Země nejméně k pěti velkým masovým vymíráním. Odhaduje se, že vždy vyhynulo alespoň 50–60 % všech tedy žijících druhů. K pravděpodobně největšímu masovému vymírání v minulosti došlo na přelomu prvohor a druhohor, před 230 milióny lety. Vymřely tehdy např. stromové přesličky, stromové plavuně a trilobiti. Podle jedné z teorií to souviselo se srážkou kontinentů a vytvořením jediného velkého kontinentu – Pangey. Následkem toho vymřely zvláště druhy, které obývaly pobřežní mělčiny. Podíl na vymírání měla pravděpodobně i vysoká míra vulkanismu.
Poslední velké vymírání nastalo na konci křídy, před 65 milióny lety. Nejčastěji se uvádí, že bylo způsobeno dopadem obrovského meteoritu (či asteroidu), který postupně vyvolal klimatické změny i chemické změny v atmosféře. Vyhynuli tehdy např. dinosauři a jiní velcí plazi a také mnozí hlavonožci. Dopad meteoritu v té době potvrzuje vrstvička iridia v horninách celého světa (tzv. iridiová anomálie).
Přestože přirozené kolísání počtu druhů na Zemi probíhá i v současnosti, hlavní změny biodiverzity (převážně jde o její ochuzování) jsou dnes způsobeny lidskou činností. Dokonce se bohužel ukazuje, že rychlost, jakou v současnosti ubývání počtu druhů probíhá, nemá v geologické minulosti Země obdoby.
Podle nejrůznějších odhadů vyhyne vlivem člověka 20–50 tisíc druhů organismů ročně. Většinou se jedná o hmyz, nižší rostliny apod. Většina vymřelých rostlinných a živočišných druhů pochází z ostrovů, případně se jedná o sladkovodní druhy, které obývají biotopy ostrovního charakteru v rámci pevniny (především jezera).
Existují různé odhady srovnání rychlosti současného vymírání druhů s rychlostí vymírání přirozeného. Tyto odhady se dosti liší, nejčastěji se však uvádí, že rychlost vymírání je v současné době zhruba 100x až 200x vyšší než rychlost přirozeného vymírání. Důležitou roli hraje také vzájemná provázanost jednotlivých druhů. Tak například vyhynutí jednoho druhu rostliny znamená většinou zánik nejméně pěti závislých druhů hmyzu a vymření mnoha druhů specializovaných parazitů (tzv. dominový efekt).
Význam biodiverzity spočívá zejména v zachování přírodní rovnováhy. Jednotlivé druhy jsou totiž v přírodě vzájemně provázány a případné vyhynutí jednoho druhu může způsobit vyhynutí druhů dalších, může dojít k přemnožení druhů, kterými se vyhynulý druh živil apod. Biodiverzita má však mimořádný význam také pro člověka. Mnoho rostlinných i živočišných druhů využívá člověk jako potravu, léčiva, stavební materiál, surovinu pro výrobu oděvů i řady dalších výrobků. Zejména v souvislosti s léčením nemocí se předpokládají značné možnosti využívání dosud nepoznaných druhů. Druhová rozmanitost má samozřejmě také svou hodnotu kulturní a estetickou.
Za nejvýznamnější mechanismy ztráty biodiverzity je považován především zánik a fragmentace přirozených stanovišť, introdukce druhů z jiných geografických oblastí a nadměrné využívání druhů (kácení, lov). Svou roli hraje také znečišťování životního prostředí, globální klimatické změny a průmyslové zemědělství a lesnictví. V mnoha případech se samozřejmě jedná o kombinaci těchto mechanismů.
Zánik přirozených stanovišť
Největší podíl na zániku přirozených stanovišť má v současné době odlesňování. Tak například v Etiopii klesl za 40 let (1950 – 1990) podíl lesních ploch na celkové rozloze státu ze 40 % na 1 %. V Salvadoru pokrývaly lesy původně 90–95 % rozlohy země a dnes je jejich rozloha omezena na méně než 7 %, z toho polovinu představují poškozené mangrovové porosty a lesy s vysazenými borovicemi. Za posledních 100 let byla vykácena polovina celkové rozlohy deštných pralesů a tento neuvážený proces stále pokračuje, přičemž každý rok se vykácí 10–70 tisíc km2 ročně.
Kácení se však netýká pouze tropických oblastí. Například lesnatost Běloruska se od roku 1750 snížila z 80 % na 35 %. Také v České republice se původní lesnatost v době před rozvojem zemědělství (95 %) snížila na současných 33 %. Lesnatost území se naopak za posledních 50 let výrazně zvýšila v Izraeli (z méně než 1 % až na téměř 10 %) či v Bhútánu (ze 64 % na 73 %). Vedle kácení lesů dochází také ke změně jejich druhové skladby, které následně ovlivňuje i druhové složení květeny a zvířeny.
Zánikem jsou ohrožena také stanoviště mokřadního charakteru. Například rašeliniště v Irsku pokrývala v minulosti 1,3 mil. ha (tj. 16 % rozlohy ostrova). V současnosti zbývá jen necelá pětina původní rozlohy (220 000 ha) nedotčená člověkem. Také rozloha finských rašelinišť se v důsledku odvodňování při těžbě dřeva snížila z 10,4 na 6 mil. ha. Další milión hektarů se nyní využívá pro zemědělské účely. Více než polovina původních mokřadních stanovišť byla zničena v Německu či Nizozemsku.
Mnohá stanoviště zanikají také v důsledku zástavby (sídla, silnice, dálnice apod.), využívání ploch pro zemědělství či vzniku tzv. druhotných stanovišť (skládky, rumiště aj.). Nově vzniklá stanoviště většinou hostí jen malý počet druhů, zatímco velké množství těch, které zde žily původně, již nenachází vhodné podmínky. Tak například v přirozených stepních ekosystémech Arménie se vyskytuje 100–700 druhů rostlin. Po intenzívním nadměrném spásání klesá jejich počet přibližně na 15.
Fragmentace stanovišť (tzn. členění na menší části) vede k částečné nebo úplné izolaci jednotlivých populací, což může mít za následek degeneraci. Takto jsou ohroženi především velcí savci. Ve střední Evropě se jedná například o losa evropského či rysa ostrovida, jejichž migrace jsou komplikovány především dálnicemi.
Druhým nejvýznamnějším mechanismem ohrožování biodiverzity je introdukce geograficky nepůvodních druhů, tedy vysazení geograficky nepůvodního druhu v novém prostředí (ať už záměrné nebo nezáměrné). Za geograficky nepůvodní druh považujeme takový druh, který pochází z jiné geografické oblasti a jeho výskyt v daném území je ovlivněn činností člověka. Druhy, které člověk rozšířil před počátkem neolitu jsou však obvykle považovány za původní, neboť před rozvojem zemědělství se člověk z hlediska šíření biologických druhů svým chováním příliš nelišil od chování ostatních savců.
Geograficky nepůvodní druhy jsou označovány také jako zavlečené, vetřelecké, introdukované, exotické či adventivní. Některé z nich se v novém prostředí šíří na úkor druhů původních. Takové druhy nazýváme jako invazní. Rychle obsazovat nová stanoviště a šířit se v krajině na úkor jiných druhů mohou také druhy, které jsou v dané geografické oblasti původní. Takové druhy nazýváme expanzívní.
Geograficky nepůvodní druhy způsobují v nově obsazených území především tyto problémy:
· Konkurence domácím druhům – např. veverka popelavá ve Velké Británii konkuruje veverce obecné, chinovník červený na Galapágách se šíří na úkor původní vegetace, vosy na Novém Zélandu konkurují domácím živočichům konzumací medovice.
· Predace, tzn. vztah mezi dvěma organismy, při kterém se jeden živočich (predátor) živí jiným živočichem (kořist) se týká pouze živočichů – např. had bojga hnědá na ostrově Guam ohrožuje domácí druhy ptáků, probal nilský likviduje cichlidy a tlamovce ve Viktoriině jezeře). Kočky, psi, lasice a další šelmy likvidují na mnohých ostrovech nelétavé ptáky, plazi, obojživelníky i některé bezobratlé).
· Herbivorie (býložravost) – je zajímavé rozlišovat, zda býložravý živočich decimuje populace původních rostlin (kozy, ovce, králíci aj. na mnoha ostrovech, plzák španělský ve střední Evropě), nebo rostlin zavlečených v minulosti (klíněnka jírovcová či klíněnka akátová v Evropě). V některých případech byly býložravé druhy přivezeny záměrně, a to za účelem likvidace přemnožených dříve zavlečených rostlin (jihoamerický motýlek Castoblastis cactorum byl dovezen do Austrálie za účelem likvidace přemnožených opuncií), jindy bylo jejich rozšíření nezáměrné a z hlediska člověka naopak nežádoucí (např. mandelinka bramborová v Evropě).
· Parazitismus – např. houbě podobný organismus Akphanomyces astaci ze Severní Ameriky, který způsobuje u evropských raků onemocnění známé jako račí mor či plíseň bramborová, jejíž zavlečení do Irska mělo tragické důsledky.
· Amenzalismus, tedy omezování populace domácího druhu na jedné straně a neutrální ovlivnění na straně druhu zavlečeného – např. zavlečení býložravci na souostroví Kergueleny, kteří kromě přímé likvidace domácí vegetace (tzn. herbivorie) zároveň omezují mořské ptáky, pro které destrukce vegetačního krytu znamená ztrátu hnízdiště. Jiným příkladem mohou být raci ze Severní Ameriky (především rak pruhovaný), kteří nejenže potravně konkurují evropským rakům, ale také šíří již zmiňovaného původce račího moru Akphanomyces astaci. Severoameričtí raci jsou přitom vůči račímu moru imunní. Složitějším případem jsou prasata na Havajských ostrovech, která rozrýváním poškozují kořenový systém pralesních dřevin a trusem šíří semena zavlečených rostlin, které pak dusí původní vegetaci. Na Kokosovém ostrově bylo dokonce pozorováno zanášení korálových ekosystémů v pobřežních vodách, které bylo způsobené erozí vyvolanou popisovaným působením zdivočelých prasat. Zvláštním případem amenzalismu je také tzv. alelopatie, tzn. vylučování chemických látek, které nepříznivě působí na jiné druhy. Látky mohou být vylučovány živými rostlinami, ale též odumřelými částmi rostlin (např. opad listů). Tato vlastnost byla pozorována i u některých invazních druhů na našem území (křídlatka, pajasan žláznatý, trnovník akát).
· Křížení s příbuznými domácími druhy – ve střední Evropě např. křížení topolu černého (blíže viz Benetka, 1997) s jeho severoamerickými příbuznými, případně křížení jelena evropského se sikou východním. V obou případech je výsledkem úbytek geneticky čistých jedinců původního druhu.
Vedle změn v ekologických vazbách mohou některé druhy měnit i chemické a fyzikální vlastnosti půdy, urychlovat erozi, měnit světelné podmínky i celkový vzhled krajiny. Názorným příkladem změny půdních podmínek je dřevina Myrica faya, která byla zavlečena na Havajské ostrovy z ostrovů při západním pobřeží Afriky. Díky své schopnosti vázat dusík dokáže zvýšit jeho obsah v mladých vulkanických popílcích až na čtyřnásobek. Stanoviště obohacená dusíkatými živinami jsou pak snáze osídlena dalšími zavlečenými druhy. Africký sukulent Mesembryantemum crystallinum, který byl zavlečen na americký kontinent, zase soustřeďuje ve svých kořenech sůl, která pak krystalizuje na půdním povrchu.
Odolnost říčních břehů vůči erozi snižují křídlatky, světelné podmínky mění například tokozelka nadmutá, která dokáže zastínit vodní hladinu a brzdí tím vývoj planktonu a ryb. Výrazně změněné světelné podmínky jsou také např. v porostech borovice vejmutovky, případně pajasanu žláznatého. Zavlečené druhy také mohou podporovat požáry. Výborně hoří například listy australského stromu Melaleuca quinquenervia, který byl zavlečen na Floridu. Strom sám po požárech rychle regeneruje a šíří se na úkor okolní vegetace. Jiné druhy naopak vzniku požárů brání a mění tak po tisíciletí zavedený cyklický režim.
Celkový vzhled krajiny mohou měnit jednak rostliny a dřeviny, které se rozšíří na velkých plochách (např. opucie v Austrálii, v Jižní Africe či na Madagaskaru), případně živočichové, kteří mění vzhled krajiny aktivně (např. již zmíněná prasata, vodní buvoli v Austrálii apod.). Další podrobné informace o vlivu invazních organismů na nově osídlené ekosystémy lze najít např. v dílech Hadač (1987), Henderson et al. (2006), Matějček (2004, 2005a, 2005b, 2005e, 2005f).
Podíl invazních druhů na celkovém počtu známých druhů rostlin v jednotlivých státech světa ukazuje následující mapa:
Autor díla: Tomáš Matějček
Mezi nejohroženější území z hlediska biologických invazí patří ostrovy, a to zvláště ostrovy menší, pokud jsou zároveň dostatečně vzdálené od pevniny. Důvodů je několik. Jednak tu většinou chybí původní savci (především šelmy) a velcí býložravci a ostrovní flóra a fauna tak nemá proti jejich působení vyvinuté patřičné obranné mechanismy. Tato území se navíc, díky své izolaci, vyznačují zvýšeným stupněm endemismu, takže případná ztráta druhu znamená ztrátu druhu v rámci celé biosféry. Dalším důvodem je celkově nižší počet druhů a z něj vyplývající menší možnosti alternativních ekologických vztahů v případě změn početnosti populací jednotlivých druhů. To způsobuje větší náchylnost k narušení celkové ekologické rovnováhy.
Nejznámějšími invazními druhy rostlin na našem území jsou křídlatky, bolševník velkolepý, netýkavka malokvětá a n. žláznatá, borovice vejmutovka, trnovník akát, zlatobýl kanadský a z. obrovský, slunečnice hlíznatá (topinambur) aj.
Nejznámějšími invazními druhy živočichů u nás jsou klíněnka jírovcová, rak pruhovaný, norek americký, plzák španělský, v minulosti to byla ondatra pižmová a především mandelinka bramborová (ty jsou dnes již druhy postinvazními).
Existuje řada teorií, které vysvětlují úspěšnost invazních druhů v nově osídleném prostředí. Nejvýznamnější z nich shrnuje Hierro et al. (2005). Jsou to tyto:
1) Teorie úniku před nepřáteli – zavlečené druhy nemají v nově obsazeném území přirozené nepřátele (predátory, býložravce, parazity apod.). Tím jsou zvýhodněni oproti domácím druhům, a proto mohou jejich populace růst.
2) Teorie evoluční pokročilosti – zavlečené druhy prošly rychlejším evolučním vývojem, jsou tedy v porovnání s domácími druhy „protřelejší“ a tudíž schopné odolat silnějšímu selekčnímu tlaku.
3) Teorie volných nik – zavlečené druhy využívají zdroje, které do té doby nebyly využívány druhy domácími.
4) Teorie neobvyklé výzbroje – zavlečené druhy vnášejí do nově obsazených území neobvyklé biochemické interakce, které jim přinášejí výhodu.
5) Disturbanční teorie – invazní druhy, které se rekrutují z druhů zavlečených jsou často r-stratégové, tedy krátkověké druhy přizpůsobené k disturbancím. Takové druhy sice bývají i mezi druhy domácími, avšak zavlečené druhy jsou často zvýhodněny tím, že jsou přizpůsobeny k určitým typům disturbancí, které do té doby nebyly v nově obsazeném území obvyklé. Toto platí pro druhy zavlečené z Evropy do kolonizovaných území, kde spolu se zavlečenými druhy přichází zvýšený tlak lidské činnosti, na který nebyly domácí druhy zvyklé. U druhů zavlečených do Evropy je situace poněkud odlišná.
6) Teorie druhové rozmanitosti – podle této teorie jsou druhově bohatá společenstva odolnější vůči působení invazních druhů než společenstva druhově chudá. Vedle vyššího stupně ekologické stability u druhově bohatých společenstev je předpokládána i „druhová nedosycenost“ společenstev druhově chudých (tedy v podstatě teorie volných nik – viz bod č. 3).
7) Teorie tlaku propagulí (propagule = jakákoliv část organismu, produkovaná pohlavně nebo nepohlavně, která je schopna dát vznik novému jedinci) – rozdíly v úrovni zatížení invazními druhy mezi různými ekosystémy je podle této teorie dána intenzitou tlaku propagulí, tzn. zjednodušeně řečeno: čím více zavlečených druhů má šanci se do území dostat, tím více se jich zde uchytí.
Velkým problémem biologických invazí je jejich špatná předvídatelnost. Je totiž velmi těžké odhadnout, které druhy se v novém prostředí začnou šířit, a které mohou naopak rxchle vymizet. Podle tzv. Williamsonova pravidla deseti z 10 dovezených druhů jeden zplaní, z 10 zplanělých se jednomu podaří zdomácnět a z 10 zdomácnělých se jeden druh stává nebezpečným. Uvedený poměr je však samozřejmě pouze orientační.
Nadměrné využívání druhů
Nadměrný lov některých druhů živočichů či kácení určitých dřevin může vést v extrémních případech až k vyhubení druhu. Známým příkladem z minulosti je nelétavý pták dronte mauricijský, známý spíše pod názvem blboun nejapný. Pták byl vyhuben (podobně jako další dva příbuzné druh na sousedních ostrovech) v 17. století, a to především mořeplavci, kteří se na ostrovech zastavovali při cestě do Indie. Po jeho vyhynutí začala postupně mizet i kalvárie větší. Ukázalo se totiž, že semena této dřeviny nemohou vyklíčit, aniž by prošla zažívacím traktem blbouna nejapného. Tato souvislost bývá sice někdy zpochybňována (viz např. http://osel.cz), obvykle je však pokládána za klasický příklad dominového efektu.
Na pokraj vyhubení přivedl lov také bizony v Severní Americe. Jejich původní stav je odhadován na 50–60 miliónů. Jen v letech 1872–1874 bylo zastřeleno přes 5 miliónů bizonů a v roce 1889 zbývalo už jen posledních tisíc kusů. Dnes žije v USA a Kanadě asi 50 000 bizonů. Bohužel se však nezachovaly některé jejich poddruhy. Silně ohroženi lovem byli mimo jiné také mnozí kytovci – např. velryba grónská, velryba jižní, velryba biskajská, plejtvákovec šedý, plejtvák obrovský či vorvaň obrovský.
Materiál vznikl jako výstup Projektu Přírodovědná gramotnost, který byl realizován v rámci Jednotného programového dokumentu pro Cíl 3 regionu NUTS 2 hlavní město Praha a spolufinancován ze státního rozpočtu ČR, rozpočtu hlavního města Prahy a Evropského sociálního fondu.
