Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Filozofické a etické aspekty životního prostředí
4,3 (4 hodnocení)
Ukázka z publikace NÁMĚTY PRO GEOGRAFICKÉ A ENVIRONMENTÁLNÍ VZDĚLÁVÁNÍ: ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ je určena zejména učitelům z praxe, studentům učitelských oborů a také dalším zájemcům o aplikaci geografické a environmentální problematiky ve vzdělávání. Publikace si klade za cíl rozšířit základ běžných učebnic o vybraná aktuální témata se vztahem k životnímu prostředí a jeho ochraně.
Cílem úvodního textu k této kapitole je přehledně shrnout různé přístupy k otázkám životního prostředí a jeho ochrany. Při posuzování otázek, které se týkají životního prostředí, se totiž velmi často potýkáme s problémem střetu zájmů, postojů a zejména hodnot. Žebříček hodnot má každý z nás poněkud odlišný, a proto bývá v mnoha otázkách velmi těžké najít „jedinou pravdu“.
Tradičně je v otázkách životního prostředí rozlišován antropocentrický a biocentrický přístup (viz např. Kohák, 2000, Máchal, 2000 aj.). Zatímco antropocentrický přístup staví do popředí člověka a jeho potřeby, v biocentrickém pojetí je člověk stavěn minimálně na úroveň ostatních živých tvorů. V evropské a severoamerické civilizaci s křesťanskou tradicí donedávna zcela jednoznačně (až téměř dogmaticky) převládal přístup antropocentrický, v posledních letech však dochází u mnoha lidí k určitému posunu v myšlení, takže tento přístup postupně ztrácí své výhradní postavení. Příčinou může být určité rozčarování z negativních důsledků vědecko-technického rozvoje (nejen devastace přírodního prostředí a její důsledky na lidské zdraví, ale také degradace tradičních hodnot, mezilidských vztahů apod.) a inspirace východními filozofiemi, jejichž základem je naopak přístup biocentrický.
Dělení na uvedené dva přístupy je však velmi zjednodušené a ve skutečnosti existuje přístupů celá řada. Jejich různorodost vyplývá z již zmíněné pestrosti zájmů, postojů a hodnotových orientací jedinců. Pro celkové pochopení problematiky je klíčové uvědomit si, co jednotlivé přístupy považují za zásadní a nejvyšší hodnotu. Zde nacházíme širokou škálu možností. Nejvyšší hodnotou totiž může být lidský život (resp. lidské zdraví, tedy antropocentrický přístup), ale také fenomén života jako takového, kdy je člověk řazen na stejnou úroveň jako ostatní živí tvorové. I tento přístup má své drobné nuance, které se v praktické rovině velmi zřetelně projevují například v přístupu ke stravě. Když porovnáme kanibalismus, vegetariánství, veganství a fruitariánství, nalezneme širokou škálu možných přístupů, které nás dovedou k úvaze, zda vůbec a případně o kolik je lidský život hodnotnější než život vepře, kapra, nenarozeného kuřete či mrkve.
Stejně tak ovšem můžeme za nejvyšší hodnotu považovat stabilitu krajiny nebo celé planety, přičemž tato stabilita může být jak statická, tak dynamická. Tak například vykácení rozsáhlé akátiny (trnovník akát je u nás geograficky nepůvodním druhem) je z hlediska ochránce fenoménu života nepřípustné, z hlediska ochránce statické stability krajiny naopak velmi vítané a z hlediska ochránce dynamické stability nepodstatné.
Zřejmě největší nadhled nacházíme u přístupů, které za nejvyšší hodnotu považují přírodní zákony. Postup proti těmto zákonům je z hlediska tohoto přístupu prakticky vždy zárukou neúspěchu (např. když sáhnete rukou do ohně, tak se jednoduše spálíte...). Problém je ovšem v tom, že přírodní zákony objevuje lidstvo postupně. Mnozí si zároveň jejich působení nechtějí úplně připustit, protože v konečném důsledku by to pro ně znamenalo nutnost radikální změny jejich chování.
Se stanovením priorit souvisí také filozofické úvahy, které hledají souvislosti mezi vlastnostmi vesmíru a vznikem inteligentních bytostí. Tyto úvahy bývají označovány jako Antropický princip (pozor – nezaměňovat s pojmem antropocentrický přístup!!). Formulace antropického principu můžeme rozdělit do tří stupňů – slabý, silný a konečný (neboli finální či theistický) – blíže viz Barrow, Tipler (1986).
Slabý antropický princip formuluje myšlenku, že pozorované hodnoty všech fyzikálních veličin nejsou libovolně zvolené, ale jsou takové, že lokálně poskytují dostatečně dlouhou dobu pro vývoj života na bázi uhlíku. Takováto formulace nemá mnoho odpůrců, neříká však o moc více než to, že „věci jsou takové jaké jsou, protože předtím byly takové jaké byly“. Přesto z takto formulovaného principu vyplývají poměrně ostrá omezení podoby fyzikálních zákonů a veličin.
Podle silného antropického principu vesmír musí mít vlastnosti, které v určitém stádiu jeho vývoje umožňují vznik života. Tato formulace budí dojem, že „vše je stvořeno pro člověka“, a pro řadu lidí je proto těžko přijatelná. Ještě více odpůrců má tzv. konečná (finální) verze, ze které vyplývá, že vznik inteligentního zpracování informací je ve vývoji vesmíru nevyhnutelný a jakmile k němu jednou dojde, už nikdy nezanikne. Formulace vychází z nezničitelnosti civilizace2 a předpokladu expanze lidstva do vesmíru. Tím jako by opravňovala lidskou civilizaci k uskutečňování jakýchkoliv kroků, které vedou k jejímu rozvoji, a to bez ohledu na to, jaké to bude mít dopady na okolní prostředí, neboť samotnou civilizaci tyto změny nemohou zničit. Všeobecné přijetí takovéto interpretace by mohlo mít nedozírné důsledky.
Různé přístupy k ekologické etice:
Pojem ekologická etika definuje Kohák (2000) jako „soubor zásad a pravidel, která člověku naznačují, jak by se měl chovat ve svém obcování se vším mimolidským světem“ a smyslem ekologické etiky je podle zmíněného autora „stanovení takové strategie lidského pobývání na Zemi, aby život byl dlouhodobě možný a přitom stál zato“. S podobným přístupem se setkáváme také u Máchala (2000), který ekologickou etiku vnímá jako „souhrn mravních norem resp. dobrovolných sebeomezení, směřujících k odpovědnému přístupu člověka k přírodě, ke všem jejím obyvatelům a zdrojům“. Kolářský (1996) vidí hlavní smysl ekologické etiky v překonávání konfliktů mezi právy lidí a právy přírody.
Přehled nejvýznamnějších podob ekologické etiky podává Kohák (2000), v upravené podobě také Máchal (2000). Jedná se zejména o tyto kategorie:
Arogantní antropocentrická „etika“ – zahrnuje myšlenkové směry, které popírají nebo neřeší odpovědnost člověka vůči ostatním živým tvorům na Zemi. Příroda sama o sobě nebývá považována za hodnotu a hodnoty nabývá teprve na základě lidských zájmů (tzn. pokud lze přírodní zdroje nějakým způsobem využít pro uspokojení lidských potřeb a zájmů). Vychází tedy z předpokladu, že „hodnota není hodnotou bez hodnotitele“.
Etika teocentrická (etika bázně boží) – vychází z posvátnosti přírody a úcty k Božímu stvoření. Příchod člověka na Zemi bývá v tomto pojetí chápán jako zákonité vyústění předchozího vývoje (tzn. slabý antropický princip). Člověk tak vystupuje v roli nového geologického činitele a vytváření noosféry (tj. vše, co bylo vytvořeno člověkem) je tak chápáno jako logický důsledek vývoje biosféry. Zajímavá je v tomto ohledu shoda s teorií (resp. hypotézou) Gaia (viz Lovelock, 1994), která předpokládá, že Země je celistvý živý organismus a je schopna regulovat své podnebí i chemické složení tak, že zůstává neustále místem vhodným pro život. Skutečnost, že je Země živým organismem, přestože je z velké části tvořena neživou hmotou, dokládá na příkladu stromu, který je také z velké části také tvořen „neživou hmotou“ (až z 99 %). Toto přirovnání zvlášť vynikne, když si uvědomíme, že mnohé horniny byly kdysi částmi živých bytostí (vápenec, uhlí, korálové útesy).
Etika antropocentrická (etika vznešeného lidství, mělká ekologie)– považuje člověka za východisko každého hodnocení a měřítko všech věcí. Jakékoliv hodnoty, včetně hodnot přírodních, vznikají teprve na základě lidských potřeb. V tomto směru je patrná jistá shoda s arogantní antropocentrickou etikou, narozdíl od ní však jde poněkud dále. Opírá se o právo všech lidí žít ve zdravé přírodě – přesněji ve zdravém „životním prostředí“. S pojmem „životní prostředí člověka“ je zde často operováno. Toto označení jako by naznačovalo, že nejde o přírodu jako takovou, ale příroda je brána jako jakási „kulisa“ a člověku jde o to, aby se mu v ní žilo dobře. Časté je zdůrazňování tohoto práva i pro budoucí lidská pokolení. Živé organismy i neživá příroda jsou tedy vnímány spíše jako „perspektivně využitelné zdroje, které by se mohly člověku jednou hodit“ (tj. opět určitý posun od arogantní antropocentrické etiky, která vnímá spíše okamžitou hodnotu), případně jsou chráněny pro svou estetickou či jinou člověkem posuzovanou hodnotu. Řešení současné ekologické krize hledá tento přístup ve změně technologií, nikoliv ve změně myšlení lidí či ekonomického systému (= tzv. mělká ekologie). Řeší se tedy důsledky lidského chování, nikoliv jeho příčiny. Příkladem takového přístupu je např. kniha Faktor 4 (Ulrich, Lovins, Lovinsová, 1996), kterou E. Kohák (2000) komentoval slovy: „V nejmenším nepochybuji, že potřebujeme co nejvýkonnější a nejúspornější techniku, avšak pokud ji užíváme jen proto, abychom uspokojili stoupající nároky, nic neřešíme a problém jen stupňujeme. Řešením ekologické krize není výkonnější technika, nýbrž skromnější lidstvo...“. Označení „mělká ekologie“ může vyznít trochu hanlivě, což není zcela oprávněné. Vždyť např. náměty z domácí ekologie jsou typickým příkladem mělké ekologie, ale do budoucna mohou však být dobrým startem ke změně hodnotové orientace jedince.
Biocentrická etika – (etika úcty k životu) – přiznává živým organismům samostatnou vnitřní hodnotu nezávisle na lidských potřebách. Formuloval ji Albert Schweitzer (německý teolog, filozof, lékař, varhaník, nositel Nobelovy ceny míru). Podle jeho přesvědčení je etické prokazovat životu jiných tvorů stejnou úctu jako životu vlastnímu. V souladu s principy biocentrické etiky je také princip ahimsá ve východních filozofiích, který spočívá v neubližování žádným živým tvorům. Tento přístup je typický např. pro sikkhismus. Do této kategorie bychom také zařadili různé formy vegetariánství, pokud jsou motivované neubližováním živým tvorům. Pokud je však výběr stravy motivován pouze tím, „že je to zdravé“, jedná se spíše o etiku antropocentrickou (viz výše).
Ekocentrická etika – (etika Země, hluboká a hlubinná ekologie) – za zakladatele tohoto směru neantropocentrické etiky je považován americký lesník a filozof Aldo Leopold. Podle jeho názoru je základní hodnotou rovnováha celého ekosystému. Otázky dobra a zla řeší vzhledem k celému biotickému společenství, tedy s ohledem na jeho ekologickou stabilitu. „Určitá věc je správná, když směřuje k zachování celistvosti, stability a krásy biotického společenství. Směřuje-li jinam, je špatná.“ (Leopold, 1999). Známým výrokem tohoto autora je „myslet jako hora“ – tzn. myslet a jednat tak, aby dostatečné podmínky k přirozenému fungování měla „celá hora“, tj. všechny její ekosystémy od úpatí po vrcholové louky. „Majitel stáda dobytka, který své pastviny zbaví vlků, by si měl uvědomit, že přebírá i vlkův úkol udržovat stádo v mezích pastviny. Ještě se nenaučil myslet jako hora ...“. Výrok „myslet jako hora“ byl později použit i dalšími autory, ale byl interpretován jinak (jako vciťování se do pocitů jednotlivých živých tvorů, hory, útesu apod.).
Evoluční etika (etika záchranného člunu) – neuznává radosti a strasti jedince, nýbrž jednoznačně a výhradně upřednostňuje celek jako jedinou hodnotu, o kterou má smysl usilovat. Autorem je americký filozof Garrett Hardin, který na příkladu „tragédie obecní pastviny“ vysvětluje, že k tomu, aby byl na planetě uchován život i kulturní hodnoty, je nezbytné drasticky omezit počet obyvatel. Proto odmítá veškerou pomoc zemím třetího světa, která by nevedla k návratu udržitelnosti, a tvrdí, že každý zachráněný život znamená zbídačení příštích generací a Země jako celku (Hardin cit. in: Kohák, 2000).
Princip „obecní pastviny“ spočívá v tom, že tato může uživit jen určitý počet ovcí. Je-li na pastvu vypuštěno ovcí více, dochází ke kolapsu celého systému a „prohře všech“. Na tomto principu je založeno několik známých simulačních her – např. Fish banks, Tahitský rybář, Pastýřská idyla aj. Princip hry spočívá v tom, že nikdo neví, kde je ona magická hranice, při jejímž překročení dojde k „tragédii obecní pastviny“.
Za zmínku stojí ještě několik dalších názorů a přístupů, které není možné do výše uvedených „škatulek“ jednoznačně zařadit, neboť pohledy na vzájemný vztah člověka a přírody jsou opravdu velmi různorodé.
V určitém souladu s posledními dvěma pojetími jsou tzv. subjektivizující přístupy, které hledají příčiny ekologické krize v lidském konání a kladou důraz na individuální lidské postoje, na vnímavost a cit vůči přírodě. Příčinou krize je tedy člověk, který je různou měrou odcizený přírodě. Velmi pěkně tuto myšlenku formuloval již Karel Čapek (1941): „Člověk by byl technicky dokonalejší, kdyby měl místo nohou kola, ale ztratil by jednu možnost – chodit po bezcestí. Všechny vynálezy světa jsou dobré za jistých umělých podmínek, jako jsou třeba koleje nebo silnice; ale postaven do přírodního stavu, najde člověk své starodávné a primitivní nohy; a možná i mnoho jiného...“.
Úsilí o celkové sladění potřeb člověka s možnostmi přírody je tzv. hluboká ekologie. Za „duchovního otce“ tohoto přístupu je považován norský logik a filozof Arne Naess. Vyhraněnou odnoží hluboké ekologie je podle Koháka (2000) tzv. hlubinná ekologie, která hledá kořeny ekologické krize spíše než v odcizení člověka živé přírodě, v odcizení své vlastní přirozenosti.
Komentář k pracovnímu listu č. 6 :
Nad svým přístupem k ekologické etice se mohou studenti zamyslet při vyplňování pracovního listu č. 6 (Moje ekologická etika). Pracovní list obsahuje pět otázek, které se bezprostředně vážou k problémům, jež ekologická etika řeší. Možné přístupy byly naznačeny v předchozím textu.
U první otázky stojí za povšimnutí odpověď a). Přestože kanibalismus není v současné moderní společnosti morálně přijatelný, z hlediska ekologické etiky je v podstatě projevem biocentrického přístupu, neboť hodnota lidského života je zde kladena na stejnou úroveň jako hodnota života kteréhokoliv jiného živého organismu. Odpověď b), která zřejmě představuje v současné západní společnosti většinový názor, je naopak silně antopocentrická, odpověď c) má nejblíže k ekocentrické či evoluční etice. Odpovědi d), e) a zejména f) ztělesňují přístup charakteristický pro biocentrickou etiku.
Druhá otázka je obdobou problému, který je v textu nastíněn v souvislosti se stabilitou, jako jednou z možných nejvyšších hodnot. Odpověď a) stojí na pomezí mezi ekocentrickou a antropocentrickou etikou, odpověď b) je projevem biocentrického vnímání etiky, odpověď c) odpovídá evoluční etice.
Odpověď na třetí otázku je projevem priorit jedince. Zatímco odpovědi a), d), e) jsou spíše projevem antropocentrické etiky, odpovědi b) a c) mají nejblíže k etice ekocentrické.
Ve čtvrté otázce je odpověď a) spíše projevem sociálního cítění a hodnocení z hlediska ekologické etiky by mohlo být v tomto případě poněkud zavádějící. Odpovědi b) a d) mají blízko k ekocentrické či evoluční etice, odpověď c) je typickým projevem arogantní antropocentrické „etiky“.
Pátá otázka vypovídá o hodnotové orientaci jedince nejvíce. Odpověď a) je blízká antropocentrické etice, odpověď b) odpovídá naopak etice biocentrické. Odpověď c) má nejblíže k ekocentrické etice, odpověď d) spíše k etice evoluční.
Uvedená klasifikace odpovědí je však pouze schématická a velmi zjednodušená. Hodnotový žebříček každého člověka je ve skutečnosti mnohem složitější a závisí na mnoha okolnostech. Odpovědi na uvedené otázky rozhodně nemají sloužit pro zařazení studentů do „škatulek“ podle jejich vnímání hodnot. Žádnou z odpovědí nelze označit za „dobrou“ nebo „špatnou“. Cílem je spíše přivést studenty k tomu, aby si uvědomili, které hodnoty vyznávají a jakou jim přikládají důležitost. Aktivita tak může sloužit jako odrazový můstek k další diskuzi.
Materiál vznikl jako výstup Projektu Přírodovědná gramotnost, který byl realizován v rámci Jednotného programového dokumentu pro Cíl 3 regionu NUTS 2 hlavní město Praha a spolufinancován ze státního rozpočtu ČR, rozpočtu hlavního města Prahy a Evropského sociálního fondu.
