Zamyšlení nad úlohou učitele v online prostředí, v němž probíhá stále více neformálních vzdělávacích aktivit a mělo by být se školním formálním prostředím propojeno.
O ochraně osobních údajů uživatelů internetu slyšíme dnes a denně. Média nás bombardují případy vážného porušování zásad etického chování v online prostředí a výjimkou není ani porušení zákonů takovou činností, kterou již nelze považovat pouze za přestupek, ale spíše za zločin. Právě školní prostředí, kde děti přirozeně testují hranice možného, bývá na takové chování docela bohaté. Ve své práci učitele učitelů se často setkávám s převládajícím názorem, že internet, a sociální sítě zvláště, vlastně nic dobrého nepřinášejí, a proto bychom se měli maximálně snažit žáky před těmito převratnými výdobytky civilizace ochránit. Myslím, že je nezbytné se nad touto problematikou trochu zamyslet.
Budeme-li si ochranu představovat tak, že budeme dětem ve využití technologií bránit, musíme se smířit se všemi důsledky, které takové opatření přináší. Technologiím se podařilo do života mimo školy již zcela proniknout a práce s nimi patří k základním kompetencím každého obyvatele ekonomicky vyspělých zemí. Snahou jejich působení eliminovat tak vzniká situace, v níž se školy stávají skanzenem a dělají se tam věci, které velmi často nemají se životem mimo školu i s praxí, do níž jednou absolventi přijdou, nic společného. Pokračováním v podobné politice se školy vystavují silnému nebezpečí, že se občané začnou ptát, k čemu školy vlastně jsou. Nerad bych se dočkal stavu, kdy by jediným rozumným důvodem školní docházky bylo hlídání dětí v době, kdy jsou rodiče zaneprázdněni prací.
Archivní diskuze převzatá z rvp.cz. Přidávání nových komentářů není k dispozici.
Radek Jež16. 4. 2013
Zajímavý a hlavně pravdivý článek. A myslím, že je škoda, že mnozí nastávající pedagogové se staví proti komunikaci přes sociální sítě a mnohdy i proti používání moderních technologií ve výuce .
David Mikoláš17. 4. 2013
Přijmeme-li hypotézu (?) pana Ježe, "že mnozí nastávající pedagogové se staví proti komunikaci přes sociální sítě a mnohdy i proti používání moderních technologií ve výuce," jako fakt, pak se logicky nabízí otázka, proč tomu tak je. Nalezneme odpověď ve výše uvedeném a výstižném textu pana Brdičky, který uvádí, "že (po učitelích obecně) to nikdo přímo nežádá a že jsou nedostatečně vybaveni?" Popravdě řečeno mně tato problematika již nějaký čas vrtá hlavou, nicméně si na ni zatím nedokážu uspokojivě a v širším kontextu odpovědět. Jak se na věc dívají jiní kolegové?
Pavlína Hublová17. 4. 2013
Začala bych asi vybavením. I když z projektů ESF přibylo nějaké to železo na školy, většina učitelů nemá opravdu k dispozci školní notebook a v každé třídě opravdu ještě není počítač nebo alespoň dataprojektor. Vše je pak pouze na chuti a zájmu učitele, jestli chce na svém zařízení za své peníze (platby za připojení apod.) objevovat svět technologií.
Je mimořádně obtížné většinu učitelů přesvědčit, že je zcela nezbytné, aby se snažili technologie do školní praxe zavádět. K největším překážkám patří pravděpodobně to, že to po nich nikdo přímo nežádá, jsou nedostatečně vybaveni a navíc to vůbec není jednoduché. Vyžaduje to poměrně specifické znalosti, které nejsou tradičními programy vzdělávání učitelů vyučovány.
Získat v roli učitele plnohodnotnou kvalifikaci v oblasti technologií dnes znamená aktualizovat své znalosti se stejnou rychlostí, s jakou se vyvíjejí samotné technologie. Tradiční studium může tuto snahu pouze iniciovat. Každý pak již musí pokračovat sám. Bez přístupu k nejnovějším poznatkům se neobejde. Ve skutečnosti to znamená nutnost zvládnout funkci sociálních sítí, pomocí nichž se lze spojit s těmi učiteli, které Hippel nazývá čelnými (Hippelova technologická inovace ve školství). Ti jsou dnes v naprosté většině případů ochotni se se svými znalostmi s ostatními podělit (např. Pepoušův nápadník). Je samozřejmě velmi prospěšné, když se učitel neomezuje na domácí prostředí a snaží se být propojen mezinárodně.
Učitelé jsou dosud (podle Prenského) považováni v technologiemi ovládaném prostoru většinou za imigranty. Zvláště, vnímají-li je tak i žáci, je to stav neudržitelný. Výuka se totiž stále více přesouvá do online prostředí a realizuje neformálními cestami. Učitel musí být schopen školní činnost propojit s tím, co žáci dělají online. Již to není jen o tom, vyvěsit zadání úkolu na web a přijímat jeho splnění mailem. Nelíbí-li se nám, co naše děti dělají na sociálních sítích, musíme se snažit to pozitivně ovlivňovat. A tak dnes bude vlastně každý učitel řešit problém, který velmi přiléhavě popisuje profesor vzdělávacích technologií David White z Oxfordu. Má se stát spíše online návštěvníkem nebo rezidentem?
I návštěvník je dnes již schopen odeslat mail, stáhnout soubor či najít vlakové spojení. Používá sice nástroje internetu, ale nezanechává po sobě žádné stopy. Většinou se bojí, že by někdo mohl to, co po něm někde na internetu zůstane, nějak zneužít proti němu. Podobný strach vídám často dokonce i u našich studentů učitelství.
Žáci se chovají docela jinak. Většina z nich touží po tom, mít svůj profil na sociálních sítích a být tam přítomen i v době, kdy nemůže být online. Jsou jednoznačně online rezidenty se všemi riziky, které z toho vyplývají. Připomenu hlavně docela hloupou snahu předhánět se v množství kontaktů, sníženou schopnost vnímat význam delších textů, snadné získání závislosti na potřebě soustavné kontroly novinek (Rizika spojená s technologiemi podle Rosena) a veřejností asi nejvíce diskutovaný nedostatek sebekontroly při publikování osobních údajů a fotografií. Zásadní otázkou ale je, do jaké míry mohou učitelé přispět ke zlepšení současné často negativně vnímané situace. Jedno vím docela jistě – zákazem užívat mobilní technologie či zveřejňovat vlastní práce, fotky či videa žáků, u nichž není možné přímé zjištění osobních dat (příjmení, adresa apod.), situaci nepomůžeme. Problematiku velmi přesně popisuje Julie Cunningham (viz Děti bez jména a bez tváře), když říká: „Naším úkolem je pomáhat dětem pochopit všechny důsledky, které online aktivity přinášejí. Přece z nich nechceme vychovat anonymní uživatele. Anonymita vede k nedostatku zodpovědnosti u dětí i u dospělých.“
Hlavní doporučení, co dělat, je ve skutečnosti stejné pro žáky i pro učitele. Je třeba svou osobnost v roli rezidenta, neboli svou „digitální stopu“ vytvářet cílevědomě. Vzhledem k tomu, že na internetu musíme vždy počítat s tím, že se nic neztratí (Nezapomínejme zapomínat, Brewster Kahle a jeho stroj na cestování časem), je třeba si toto uvědomovat od počátku svého virtuálního pobytu tam. Je až příliš mnoho případů, kdy někdo zveřejnil něco, čeho později litoval (Facebookoví šílenci na HBO). Na druhou stranu to neznamená, že se máme za všech okolností bát cokoli o sobě prozradit.
Učitel může mít nějaký výchovný vliv na online prostředí jen tehdy, nebojí-li se své názory sdělit veřejně. Musí si stanovit určitou míru toho, jak moc dovolí veřejnosti vstupovat do svého života. White na tomto místě ještě připomíná, že může být tato hranice závislá na roli, v níž se nacházíme – jiná pro kontakt s přáteli a jiná pro žáky, ale to bych moc nedoporučoval. Riziko zneužití „tajných“ informací sdělovaných pouze přátelům, je značné. S plným vědomím toho, že já sám patřím nepochybně k těm sdílnějším učitelům, zkusím svou vlastní míru otevřenosti ukázat na konkrétní citaci z kanálu předmětu Vzdělávací technologie 21. století, který od letošního roku učím na UK Praha PedF.
Je to komentář k doporučovanému americkému portálu Personalize Learning z 29.3.2013: „Hned první video, na které narazíte (Water Music Video) mi připomnělo mou vlastní cestu za poznáním. Chtěl jsem se na základce stát zvukařem a působil hned v několika kapelách spolužáků. Někdy v 7. třídě (tuhá normalizace v roce 1970) jsme dostali docela dobrý nápad a nahráli asi 15 min. pásmo o Leninovi. Potřebovali jsme podporu od školy, kde jsme měli zkušebnu. Právě nastoupil nový kádrově prověřený ředitel. Umíte si možná představit, jak se mu to hodilo. Posílal mě s tou nahrávkou od třídy ke třídě, kde jsem to pouštěl v hodinách OV. Vlastně ze mě vyrobil lokální hvězdu se všemi důsledky, které z toho později vzešly (češtinářka se jediná marně pokoušela mi dát 3). Později na průmyslovce to ale nikdo nevěděl, a já poprvé v životě dostal 4. Chtěl jsem vlastně říci jen to, že vlastní tvorba má nezastupitelné místo již ve škole a že dnešní možnosti jsou nesrovnatelně lepší, než dříve. Technologie ale nejsou cílem.“
Většina špičkových učitelů světa dnes určitou část osobních informací zcela záměrně a kontrolovaně svému okolí sděluje. Dozvíte se většinou, v které oblasti bydlí, jak velkou mají rodinu, oblíbené jsou informace o domácích mazlíčcích či různých zájmech a hobby. Na závadu nejsou ani informace o nějakých dalších veřejných aktivitách dotyčného. Schopnost posoudit, co je vhodné zveřejnit, jednoznačně patří do kategorie kompetencí, které jsou stále častěji označovány jako síťová gramotnost. A tu je nutno pěstovat jak u žáků, tak u učitelů.
Závěrem bych chtěl ještě připomenout, že všechna zde formulovaná doporučení mají smysl pouze tehdy, když nikdo z nás nebude lhostejný k jakémukoli porušování pravidel. Něco ve smyslu etického kodexu chování na internetu (Etický kodex pro práci žáků a učitelů s informacemi) musí mít každá škola a jeho dodržování musí bezpodmínečně vymáhat. Jsem přesvědčen, že nejlepší prevencí je nulová tolerance k přečinům. Doporučuji ředitelům škol neváhat a při sebemenším podezření volat policii. Tu tímto prosím, aby svou roli v podobných případech vnímala též výchovně a vyšla učitelům vstříc. Nejlepší prevencí negativních jevů je nekompromisní potrestání viníků. Ale i vyšetřování samotné a přítomnost policie ve škole může být pro mnohé poučením. Děkuji.
