Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Vizuální aspekty válečných konfliktů
1,0 (1 hodnocení)
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Vizuální aspekty zpravodajství vstupují do popředí během četných analýz mediálních obsahů. Při válečných střetech ale hrají „obrazy“ zásadní roli, neboť reprezentované negativní jevy doprovázející střet (kupř. mrtví civilisté) mohou mít vliv na podporu bojové akce u veřejnosti. Následující text hodlá popsat podstatu vizuálního zpodobnění konfliktu a zmínit studii, která ukazuje, jak pomocí vhodné volby slov a záběrů utrpení elimimovat.
Článek pojmenovaný Vizuální aspekty válečných konfliktů se obecněji řečeno zaobírá problémem vizuální reprezentace násilí. Ukazuje se, že v tomto ohledu jednoznačně vstupuje do popředí televize, přičemž vědci analyzující mediální oblast upozorňují na její interakci s psychosociální realitou. Text popíše také další zajímavý trend – eliminaci lidského utrpení ve vizuální stránce mediálních sdělení –, který vyšel z pera Lilie Chouliarakiové.
Za obecné východisko lze považovat tvrzení, že obrazy z válek mají mnohem větší emocionální dopad na diváky než slova. Podle tvrzení Teda Spikera z univerzity na Floridě, mohou obrazy ve zprávách pohnout s emocemi tak jako žádné jiné vyjadřovací prostředky a podnítit u veřejnosti bouřlivé protesty. Zpravodajské fotografie a záběry (dokonce i ty, které jsou deskriptivní) jsou více než formálním prvkem oživujícím sdělení.
Zatímco novináři mají tendenci přemýšlet o formální podobě zprávy spíše než o jejím účinku, právě účinek reportáže často ovlivňuje mnohem více vizuální složka než obsah zprávy jako takové. Jestliže novináři uvažují nad nejvhodnějším použitím fotografií, dodávají jim explicitně i implicitně význam. Pro válečné fotografy a kameramany to pak platí dvojnásob.
Vizuální sdělení pak lze v souladu s mediálními experty považovat za stabilní vzorec výkladu sociální reality. Interpretační mediální rámce podléhají tlaku sociálních a politických symbolů, jimiž se rutinním způsobem organizuje verbální i vizuální diskurz válečného zpravodajství. Média vytvářejí tyto rámce tak, aby podpořila přitažlivost vlastního zpravodajství. Vycházejí přitom z předpokladu, že lidé si nové informace spojují s již existujícími představami. Staré, existující výkladové schéma tak slouží jako organizátor nových informací. To platí zvlášť pro silné příběhy, které nabízí válečný konflikt.
Válečný konflikt tak bývá konvenčně zarámován jako boj dobra se zlem, což u lidí evokuje pocit důvěrně známého a srozumitelného, jinými slovy odkazuje k hlubinným psychickým a archetypálním strukturám, které pracují s podobnými polaritami. Typickým příkladem je právě válka v Perském zálivu. Ukazuje se, že média adoptovala oficiální zarámování konfliktu jako boje za „zákon a pořádek“, přičemž odmítla jiné výklady konfliktu. Tím umožnila mocenským představitelům Spojených států v té době získat pro konflikt (a to jak doma, tak v zahraničí) podporu. Své rámce pro výklad konfliktu se snažila vnutit i druhá strana – režim Saddáma Husajna. Ta se snažila válku interpretovat jako výsledek amerických imperialistických snah, proti nimž je zapotřebí bojovat.
Dokládá to ostatně i rozsáhlý výzkum fotografického pokrytí války v Perském zálivu a války v Iráku 2003, kterou provedli badatelé Kingová a Lester. Jejich statistická analýza ukazuje, že američtí novináři produkovali kritické i podporující válečné obrazy. Podle autorů armádní i vládní stratégové používali při práci s obrazy různých postupů s cílem ochránit své vojáky. Zároveň měli kontrolu nad veřejným míněním.
Je možno dovodit, že armádě se dostalo takového mediálního pokrytí, které si přála. Obrazy měly ve své drtivé většině pro-armádní charakter, a proto lze shrnout, že jen na malém množství válečných obrazů (v tomto případě fotografií) se objevovaly oběti války (a to pokud jde o obě strany interesované v konfliktu).
Zajímavý teoretický pohled, který se týká této eliminace lidského utrpení v obrazové stránce konfliktu, nabízí Lilie Chouliarakiová. Autorka se zabývá televizním pokrytím války v Iráku (hovoří přímo o estetizaci konfliktu). Východisko analýzy pro ni tvoří tzv. „analytika mediace“, kterou chápe jako mechanismus reprezentace konstruující válku a utrpení v rámci „oblasti soucitu“ (to znamená v rámci specifických významových oblastí, v nichž emoce a dispozice k určitému jednání jsou u diváků vyvolávány navzdory utrpení „druhých“). Analytika mediace konceptualizuje válečné obrazy v televizi jako určité sémiotické schopnosti, které kombinují práci s kamerou a komentář, aby vytvořily blízkost mezi divákem a záběry, které obsahují utrpení.
Tímto sémiotickým pohledem na válku se Chouliarakiová snaží porozumět v širším pohledu předpojatosti novinářů. Konkrétně se toho snaží docílit popisem způsobu, jak se projevovalo lidské utrpení v televizi. Ukazuje se, že samotné utrpení bylo setřeno, respektive upozaděno impozantností prezentace bojové akce. Nutno dodat, že badatelka zkoumala reportáž z prvního dne bombardování.
Analýza jedné televizní reportáže ukázala na několik skutečností. Mediální výstup mohl jednak evokovat představu, že Bagdád je ten, kdo je sužován, a jednak v divákovi vzbudit soucit vůči obyčejným Iráčanům. Na druhou stranu lze doložit prvky umírňující emocionální dopad utrpení.
Analýzou činitelů konfliktu autorka dokresluje, že ten, kdo je bombardován, je reprezentován převážně výrazy, které nejsou spojeny s člověkem – hovoří se nejčastěji o budovách, areálech (tedy neživých cílech) nebo samotném Iráku. I druhá strana (Chouliarakiová ji pojmenovává jako pronásledovatele) je prezentována pojmy, které neevokují jeho lidský rozměr (mluví se např. o letadlech a útocích), což podobně jako u prvního činitele způsobuje, že v divácích nejsou vzbuzovány emoce ani rozhořčené pocity vůči bombardování.
Lidský rozměr postrádá i popis samotného raketového útoku, čehož je docíleno užíváním pasiva a důrazem na třetí osobu. Tím je redukována aktivní role druhého popisovaného činitele při bombardování. Ukazuje se to také v tvrzení mocenského představitele Spojených států. George Bush v tomto případě oznamuje, že začala nová fáze války, nikoli že je za ni odpovědný. To jej podle autorky ochraňuje před odpovědností za negativní jevy války a staví do pozice strategického plánovače.
Chouliaraki, Lilie (2006). „The Aestheticization of Suffering on Television“. Visual Commnucation, s. 262–283.
Volek, Jaromír (2002). Média v „omezené válce“: simulovaný konflikt v Perském zálivu. In: Revue pro média, ed. by Jakub Macek. Brno: Katedra mediálních studií a žurnalistiky FSS.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.