V současné době je informační prostor zahlcený ozbrojeným konfliktem, který se dotýká určitým způsobem snad každého člověka, zároveň je obtížné tomuto tématu uniknout a logicky se tedy může ve školách objevovat potřeba dětí se tomuto tématu věnovat, mluvit o něm, zjišťovat názory a pohledy vyučujících na věc nebo se třeba zapojit do nějakého způsobu, jak pomoci. V souvislosti s tímto mohou i vyučující řešit, mimo vlastních emocí a potřeb v souvislosti s touto náročnou situací, jestli a jak toto téma ve škole otevírat. Můžeme proto využít příkladu konfliktu na Ukrajině a zamyslet se nad tím, jak se ve školním prostředí bavit o náročných tématech, která nemusejí přímo souviset s výukou, a vhodně je začlenit v rámci Osobnostní a sociální výchovy.
Věnovat, nebo nevěnovat se ve škole krizové situaci, která se nás aktuálně dotýká?
Jednou ze základních otázek je to, zda obecně cokoli, co se může nějakým způsobem dotýkat třídy či školy a je pro žáky náročnou situací ve výuce, otevřít, jak a kolik tomu dát prostoru. Na jedné straně zde mohou stát obavy nebo nejistota vyučujících, případně potřeba držet se vzdělávacích plánů, na straně druhé neschopnost se soustředit na něco jiného, neb problém zcela zabírá pozornost a mysl dětí (a náš vzdělávací plán se tak možná mine účinkem), potřeba dětí se o tématu bavit, zjišťovat informace a postoje dospělých, zorientovat se v situaci, která se jich dotýká, nebo mluvit o tom, co v souvislosti s touto situací prožívají.
Pokud se s žáky o dění, které se jich dotýká, nemluví vůbec, pak u nich hrozí například riziko narůstající nejistoty a úzkosti – nevědí, zda jsou jejich strachy oprávněné, mohou být velké a hodně znejišťující. Společné sdílení jim dá prostor pro to je pojmenovat a zjistit, že v tom a) nejsou sami, b) některé představy jsou možná až moc nereálné, c) pokud jsou jejich obavy reálné, jak s nimi dále lze pracovat. Pokud se naopak toto téma otvírá nějakým způsobem v prakticky každé hodině, tak hrozí naopak zahlcení, což je v důsledku může zúzkostňovat, nemají možnost si od toho odpočinout, odreagovat se, načerpat síly.
Žáci se učí mluvit o náročných tématech, zvládat náročné situace, a dobře vedenou diskusí jim umožníme tuto dovednost rozvíjet a kdykoli v podobných situacích pak tyto dovednosti využít. Osobnostní a sociální výchova podporuje sebepoznání, posílení odolnosti v náročných situacích, zvládnutí sdílení s druhými, reflexi vlastního prožívání.
Tipy, jak zařazovat aktuální náročné téma do výuky:
Toto by vždy mělo vycházet z potřeby dětí a určitě není nutné nebo potřebné aktuální náročné téma zařazovat do výuky z vlastní iniciativy, protože pak hrozí zahlcení. Je dobré domluvit se v rámci školy a téma akumulovat např. do třídnických hodin, nebo to delegovat na někoho, kdo si v tomto věří (pedagog se zkušeností v oblasti rozvoje osobnosti, školní poradce, psycholog aj.). Dále pak záleží na situaci, zda se někoho z žáků téma dotýká velmi intenzivně a přímo (pokud je například v důsledku dopadů války ve třídě nebo ve škole přítomno ruské či ukrajinské dítě, bude třeba tématu věnovat více prostoru a vytvořit bezpečné respektující prostředí, než když tomu tak není). Každopádně by děti měly vědět, že možnost se o tom bavit v rámci školy je, i když to zrovna nemusí být v rámci každého předmětu.
Základem je vyučující, co má jasno ve svém postoji a nebojí se náročné téma otevřít. Nemusí být kompetentní ve smyslu, že přesně zná všechna fakta, obzvlášť když je situace složitá a nepřehledná. I vyučující jsou především lidé, kterými situace (jako je aktuální dění na Ukrajině) může více nebo méně cloumat.
Způsob komunikace by měl být úměrný věku dětí. Mladší děti fakta pravděpodobně ani tolik nezajímají, ale velice dobře vnímají, že se něco děje, že jejich okolí trpí různými strachy nebo obavami, které se na ně mohou přenášet, což je může zúzkostňovat, a to zejména v případě, že se s nimi o tom okolí odmítá bavit třeba i z důvodu, že si myslí, že tomu nebudou rozumět, že to není nic pro děti a podobně. Starší děti zase mohou mít i samy zájem diskutovat o tom, co se aktuálně děje, proč se to děje, jak se to bude vyvíjet nebo jaké to pro nás může mít důsledky.
Krize jako příležitost
Ve své podstatě je krize příležitostí, jak ve škole velmi aktuálně a přirozeně otevřít řadu témat, která do výchovné složky školy patří, například:
Práci s hodnotami (svoboda, sounáležitost) a vedení dětí a studujících k jejich ohledávání a k demokratickým postojům, respektu k jinakosti, rozlišování toho, co je přijatelné a co už nikoliv.
V Osobnostní a sociální výchově jde o práci se sebou samým, nabízí se tedy práce s emocemi, zejména se strachem a stresem a možnostmi odreagování (lze propojit s tělesnou výchovou), péče o sebe sama v náročných situacích a podobně. Také může pomáhat například posilování vnímání drobných radostí, které v životě máme, a vděčnost za ně, rozvíjení všímavosti (http://praveted.info/co_je_mindfulness), např. naladění dětí na začátku hodiny a zvýšení jejich pozornosti pomocí kotvení se v dechu – http://www.mindfulness-institut.cz/tipy-na-kazdy-den/, uvědomování si toho, za co jsme v životě rádi, na co se těšíme (http://praveted.info/vdecnost).
V neposlední řadě se otevírá zcela přirozeně a automaticky prostor pro dobrovolnické aktivity – možnost se aktivně zapojit snižuje jejich pocit bezmoci.
Zásadní je bezpečný a ideálně i časově ohraničený prostor (např.: „Máme teď 20 minut, ve kterých se budeme věnovat situaci na Ukrajině, potom budeme pokračovat v našem učivu.“). V rámci tohoto bezpečného prostoru by měly mít děti možnost dávat průchod svým pocitům, myšlenkám nebo obavám bez toho, aniž by byly nějak hodnoceny nebo bagatelizovány, a to jak ze strany vyučujících, tak jiných dětí. K současné situaci se může pojit mnoho pocitů a emocí (strach, úzkost, nejistota, bezmoc, naštvání, vztek atd.). Je v pořádku toto cítit, neexistují žádné pozitivní nebo negativní emoce. Je dobré projevy emocí pojmenovávat. Můžeme se s dětmi bavit o tom, co pomáhá, když cítíme strach, obavy a podobně. Můžeme ventilaci emocí podpořit třeba malováním. Emoce často pociťujeme v těle jako určitou formu napětí nebo nepohody, proto je i možné zařadit nějakou relaxační aktivitu, která podpoří uvolnění napětí.
Je třeba věnovat zvláštní pozornost situaci, když se naštvání a vztek projevuje ve formě útoků nebo jiných projevů nenávisti vůči ruským spolužákům. Je v pořádku v této situaci cítit vztek a naštvání, ale není možné v důsledku toho ubližovat druhým. Zvláště pokud druzí danou situaci nezpůsobili a dost možná se jí také sami trápí a nevědí si s ní rady. Můžeme se s dětmi o vzteku a naštvání bavit, pojmenovávat negativa a pozitiva (můžu někomu ublížit x aktivizuje mě), hledat společně způsoby, co můžu dělat, když cítím naštvání nebo vztek, ale jak při tom zároveň nikomu neublížím. Je dobré zdůrazňovat, že běžní Rusové rozhodně nejsou naši nepřátelé a za to, co se děje, oni nemůžou. Navíc mnoho z nich vyjadřuje se situací nesouhlas i za cenu, že skončí ve vězení.
Dále je dobré si povídat s dětmi o tom, že pokud jsou tyto emoce příliš intenzivní nebo trvají delší dobu a brání jim např. v soustředění na školní práci nebo v běžném životě, je úplně v pořádku využít některou formu odborné podpory nebo pomoci (např. Linka bezpečí, školní psycholog či psycholožka, PPP, ale třeba i odborná psychoterapeutická poradna).
Ze strany vyučujících je klíčové na děti nepřenášet vlastní úzkost a tak je jí zalhcovat, ale je v pořádku s dětmi sdílet vlastní pocity a obavy, nebo způsoby, jak se s tímto vyrovnávám, což pro ně může být užitečná dovednost.
V rámci debaty je zásadní vymezení toho, co je přijatelné a co nepřijatelné, protože když odhlédneme od politiky, morální a hodnotový rozměr je zde jasný. Je třeba jasně pojmenovat a odsoudit zlo a násilí páchané na civilním obyvatelstvu.
Může se stát, že třeba někdo zastává názor, se kterým nesouhlasím. Pluralita názorů v demokratické společnosti je v pořádku, pokud se pohybujeme v mezích zákona. Co nepomáhá, to je hádání se a přesvědčování druhých o své pravdě, cílem by mělo být naopak to, že se respektujeme jako lidé, i když máme různé názory a postoje. Případně, pokud o současné situaci chce někdo diskutovat, můžu jej odkázat na někoho, kdo se tímto zabývá a je diskuzi přístupný.
Mimo otázek, pocitů nebo faktů se můžeme bavit i o tom, jak co nejlépe zvládat zátěžové situace, co pomáhá a co moc nepomáhá, co reálně mohu v současné situaci dělat (pro jiné, ale i pro sebe), zkusit si pro sebe vytvořit takovou mapu pomoci, kterou budu mít v náročných situacích po ruce a můžu ji využívat (kdo jsou osoby, na než se mohu obrátit, které mi dodávají pocit bezpečí a jistoty, co jsou činnosti, u kterých si odpočinu, odpoutám pozornost, dobiju baterky, místa, kde je mi dobře atd.).
