Článek se zabývá problematikou internetové bezpečnosti a budováním síťové gramotnosti. Snaží se na základě typologie anglického odborníka Simona Finche popsat potřebné kompetence učitelů v této oblasti.
Každý člověk má tři životy – veřejný, osobní a tajný.
Gabriel García Márquez
Hmm. New barber today. She said 'Don't worry, in a couple of weeks it'll look ok.'
Dovoluji si vám představit skutečně mimořádně kvalifikovaného odborníka na bezpečnost internetu, bývalého učitele angličtiny Simona Finche, který pracuje v neziskovce Northern Grid, jež poskytuje služby školám v severovýchodní Anglii a stará se o jejich bezproblémové připojení do sítě. Simfin, jak si říká, nedávno ve svém inspirativním blogu publikoval příspěvek
Archivní diskuze převzatá z rvp.cz. Přidávání nových komentářů není k dispozici.
Miloš Kafka12. 10. 2013
Dobrý den,
obzvláště poslední video mě na tomto článku opravdu nadchlo, ačkoliv celý článek vypovídá o velmi důležitém tématu, či spíše tématech. Když se zmíním jen o tom, o čem vypovídá poslední video, tak se můžeme vrátit o deset (a možná i více) let zpět, kdy jsem byl na střední škole a mí spolužáci byli uchváceni počítačovými a jinými hrami. Už tehdy jsem si všímal, že někteří "musejí dohrát kolo" a až potom půjdou ven. Ale asi si dokážeme představit, jak to nakonec dopadlo. Ano, další kolo je tu a on ho přeci musí dohrát.
Dnes, když jsem učitel, tak si vesměs toho samého všímám u většího počtu lidí. Jen již nejde ani tak o hry, jako o sociální sítě. To ale asi všichni víme. Chtěl bych se ale zmínit o několika rozhovorech, které jsem se žáky o "zbytečném, nesmyslném, škodlivém, ... využívání technologií" měl.
Začal školní rok a mezi prváky jsem našel už tři žáky, kteří přijdou domů a po několika ojedinělých domácích pracech se zavřou do pokojíčku a do večera jsou na sociální síti. Sami to hodnotí jako zbytečnost, ztrátu času. Sami vědí, že se nic zajímavého a užitečného nedozvědí. Ačkoliv podle některých jsou i pomluvy důležité. Nicméně běžně takovým to způsobem tráví 7 hod. denně (to ti tři). Ale u ostatních žáků je to velmi podobné.
Kamarádi organizovali tábor a všimli si toho, že ačkoliv se tam účastníci přihlásili dobrovolně a znali program dopředu, tak pomalu nechtěli nic dělat, jen v rukách drželi telefony a ...
Říkám si, proč tak mnoho žáků tráví čas jeho "zabíjením".
Zkusil jsem proto žáky "vytáhnout" na nějaký výlet, fotbal, do mládežnického klubu, ... a i když nešli všichni, tak někteří přece. Tito pak dokonce ani nevěnovali tolik pozornosti telefonům a jiným "hračičkám" připojeným k internetu. Začínám si proto myslet, že i když jsou žáci ochotní pro určité aktivity, tak málo kdy se do nich pustí z důvodů své či okolní nemotivace. Zřejmě pro některé není jednoduché zahrát si se svými spolužáky či kamarády např. fotbal, protože oni "zrovna nemají čas".
Z mých subjektivních zkušeností pozoruji, že dříve bylo vícero lidí zaměřených na různé aktivity, kdežto dnes je velká pozornost věnována svému digitálnímu "já". Je to zřejmě jeden z mnoha důvodů, proč tolik lidí tráví na soc. sítích tolik času.
Jak toto ale změnit? Jak naučit žáky jiným hodnotám a postojům? Odpověď je stejná jako při jiných problémových otázkách - mravnosti, šikany, drog, apod. - vychovávat již od útlého dětství.
Problémem ale je a stále pravděpodobně bude, že bez podpory domácího prostředí, lze vychovávat ve školských institucích jen velmi obtížně. Další problém, který vidím je nesoulad učitelů a dalších dospělých osob v různých otázkách, hodnotách, postojích. Např. někteří učitelé využívají učebny s výpočetní technikou k tomu, aby tam své žáky "uklidili" a dají jim samostatnou "volnou" práci. Tím však jdou proti kolegům, kteří se snaží žáky učit využívat technologie smysluplně a přínosně.
Myslím si, že to jsou tyto dva problémy (naklonit domácí prostředí a další učitele a dospělé osoby), které je potřeba řešit, aby mohlo dojít k efektivní výchově. Ať už se jedná o morálnost, hodnoty, postoje k drogám či internetu a technologiím, atd.
Vím, že jsem nenapsal nic nového, ale chtěl jsem připomenout hlavní problémy společnosti, od kterých se odvíjejí i tyto ostatní problémy. Myslím, že je toto místo vhodné ke zmínění jednoho citátu: "Každé království vnitřně rozdělené pustne a žádná obec ani dům vnitřně rozdělený nemůže obstát." Proto věřím tomu, že snaha ojedinělých učitelů (v daném prostředí, okolí) něco změnit, bude mít jen drobné výsledky!
Bořivoj Brdička13. 10. 2013
Miloši, moc vám děkuji za reakci. Závislost dětí na technologiích, kterou popisujete, je skutečná (Rizika spojená s technologiemi podle Rosena (http://spomocnik.rvp.cz/clanek/17161/)) a bude třeba se naučit jí čelit. Pokouším se naznačit, a hodlám o tom hovořit i na konferenci KYBERPSYCHO (http://konference.ncbi.cz/konference-praha-bol-2013/konference-praha-bezpecne-online-2013.html), že, mají-li školy být místem, které k tomuto boji přispívá, nemůže být jediným opatřením zákaz technologie používat. První podstatnou nutností je žádat, aby všichni učitelé uměli s technologiemi zacházet a k jejch vhodnému využití žáky dovedli. Je jasné, že i rodina bude v tomto procesu vždy hrát důležitou roli.
), přináší však celou řadu velmi inspirativních rozšiřujících postřehů.
Klasifikace uživatelů internetu
Simfin dělí uživatele do tří kategorií (hovoří obecně o uživatelích internetu, ale mluví k učitelům). Názvy jsem jim, inspirován profesorem Whitem, dal pro názornost sám.
1. Návštěvníci
První kategorie je snadno definovatelná. Patří do ní ti, kteří se hlubšímu ponoření do internetu vyhýbají a říkají: „Já nemám na Twitter nebo Facebook čas, musím se věnovat skutečné práci.“ Jsou přesvědčeni, že internet je plný podvodníků, lhářů a podivínů. Přesto i tito lidé dnes na internetu nakupují, prodávají, hledají aktuálně potřebné informace, hrají si, stahují hudbu apod. Podle profesora Whita z Oxfordu patří k tzv. návštěvníkům (Jste rezident nebo návštěvník?), kteří se snaží po sobě nezanechat online žádné stopy. Bohužel nemají vypěstovány dostatečné obranné mechanizmy, a jsou proto schopni bezpečnostní pravidla celkem snadno porušovat. Jejich činnost vykazuje značná rizika pro ně samé i pro ostatní. Jelikož nejsou ochotni se problematikou budování své online osobnosti zabývat do hloubky, jsou často ovlivněni zjednodušující představou vyvolávanou masmédii.
Druhá skupina je větší a je mnohem méně ostře ohraničená. Patří do ní tzv. online rezidenti, kteří se internetu nebojí. Aktivně pracují s různými zdroji, jsou členy komunit, diskutují, publikují fotky, videa apod. Jejich charakteristickým rysem je snaha si zcela záměrně budovat takovou digitální identitu, která je ukazuje v lepším světle, než jaká je skutečnost. Podle Whita jsou „účastníky permanentní garden party“. Striktně oddělují svůj analogový osobní život od digitálního síťového (do nedávna bylo zvykem mu říkat též virtuální, ale stále více se ukazuje, že patří k životní realitě). Jenže existující rozpor mezi životem online a off-line má tendenci, zvláště když se postupem času stále zvětšuje, způsobovat potíže vedoucí třeba i k osobním krizím, které se velmi těžko napravují.
Přesně to se často stává politikům či celebritám. Na budování jejich idealizované digitální identity mají většinou lví podíl PR poradci a média. Existuje-li rozpor mezi digitální a analogovou osobností, dá se očekávat, že pravda nakonec vyjde najevo třeba skandálním odhalením. Simfin tento problém chápe výchovně. Svůj postoj vysvětluje prostřednictvím citátu z přednášky Josie Fraser: „Každého většinou nabádáme (děti zvláště), aby měl při zveřejňování čehokoli na paměti, že nepřítel ho sleduje. To je samozřejmě pravda. Ale chce se mi dodat, že za toho, kdo o sobě nebude ochoten nic sdělit, to nakonec udělá někdo jiný.“
Josie zde měla na mysli tu skutečnost, že všichni máme ve svém okolí známé, kteří dokumentují a zveřejňují vše, co se kolem nich děje. A tak se snadno může stát, že nás někdo označí jménem na fotce z dovolené zveřejněné na Facebooku, prozradí v chatu, že s námi byl včera v hospodě, uvede naše jméno v seznamu (databázi) nějakého spolku apod. V době probíhající datafikace se zcela vyhnout zveřejňování informací o nás prostě vůbec nelze. Jako učitelé se můžeme velmi snadno dočkat dokonce i toho, že se nás budou žáci ve svém „domácím“ online prostředí snažit dehonestovat. Podobných případů lze najít mnoho.
Třetí Simfinovou skupinou uživatelů internetu jsou ti rezidenti, jejichž orientace v online světě je na té nejvyšší možné úrovni a rizika spojená s technologiemi si uvědomují natolik, že se snaží budovat svou digitální osobnosti tak, aby byla s analogovou v souladu. (Zde by se možná hodilo mluvit místo o analogové o skutečné, reálné či opravdové osobnosti – jenže život online již nelze oddělit.) Jsou to ti občané, které jejich okolí respektuje jak off-line tak online. Podle situace ke komunikaci s jinými lidmi používají všechny dostupné způsoby - přímé (např. konference či prezenční výuka) i technologiemi podporované (soc. sítě, video-konference, webináře apod.). Nejčastěji k nim patří skuteční odborníci libovolného oboru vybavení digitální (síťovou) gramotností (Digitální gramotnost podle Wheelera). Jistě bychom v této kategorii rádi nacházeli i většinu našich učitelů.
Dospět až do tohoto posledního stádia není vůbec snadné. Většinou k němu vede dlouhá cesta, na jejímž konci je schopnost sebe sama online prezentovat v souladu se skutečností. Samozřejmě to neznamená zveřejňovat přímo osobní údaje. Znamená to se nesnažit za každou cenu vypadat lépe, než ve skutečnosti.
Simfin popisuje svých 15 let cesty od učitele na 2. stupni k všeobecně uznávanému odborníkovi na využití internetu a předkládá ukázky toho, jaké informace sám o sobě sděluje. Přitom zdůrazňuje, že každý má hranici toho, co je ochoten prozradit, jinde a že na ni má vliv též to, jakou profesní roli plní. Jinak se jistě bude chovat expert, jehož cílem je vychovávat uživatele internetu, jinak ředitel školy a jinak řadový učitel. I ten ale musí sám za sebe existovat online minimálně v roli vychovatele.
Vzhledem k tomu, že bych rád plnil podobnou roli jako Simfin, pokusím se ho napodobit a ukážu, jak jsem na tom já.
BoBr
BoBr
Zde na Učitelském spomocníkovi portálu RVP se snažím publikovat takové texty, které by měly pomáhat integrovat technologie do výukového procesu a zároveň sloužit jako výukové materiály nejen mým studentům ale celé učitelské veřejnosti. Asi nemá smysl znovu opakovat, že v digitálním, stále se zrychlujícím světě tradičním skriptům a učebnicím pomalu zvoní hrana. Je skvělé, že se mohu spolehnout též na spolupráci studentů. Moc jim tímto děkuji.
Ten, kdo si dá tu práci, najde mou digitální stopu i jinde. Mám ještě vlastní archivní blog BoBrův Spomocník, kde jsou založeny všechny mé důležité publikace od roku 1990, kdy jsem začal přispívat do tehdy existujícího časopisu Učební pomůcky vydávaného n.p. Komenium. Jak můžete zjistit, některé příspěvky v tomto blogu jsou hodně osobní. Možná ještě trochu osobnější jsou mé texty zveřejněné v anglicky psaném blogu With EdTech to Openness, který jsem si pořídil v rámci své občasné účasti v nějaké mezinárodní aktivitě (např. MOOC).
Fotím minimálně. Přesto jsem si jako demo již v roce 2006 založil konto na Flickru a vložil tam pár vlastních snímků. Z nich jsem pro potřeby eTwinningového workshopu Vyprávění příběhů (používá další velmi užitečný nástroj Wikispaces) kdysi sestavil následující osobní ukázku vyrobenou pomocí Photo Story - Rekonstrukce chalupy.
Další možností, jak se můžete leccos dozvědět nejen o mé minulosti, ale i o mých spolužácích ze ZŠ, jsou mé multimediální webové paměti 70. léta Na dlouhém lánu, kde se objeví dokonce i několik mých (již nežijících) příbuzných. Připouštím, že tento materiál je, vzhledem k mým kamarádům, na hraně publikovatelnosti a že jsem v něm, i když o nich nepíšu nic špatného, pro jistotu uplatnil i určitou autocenzuru. Vzhledem k době vzniku v roce 1999 již bohužel vykazuje jisté znaky technické zastaralosti. Budu ho asi muset inovovat.
Na Facebooku i Twitteru (@bobr_cz) se zdržuji jen velmi málo. Nechávám se zastupovat službou dlvr.it, která prostřednictvím RSS skriptu do obou předává příspěvky Spomocníka. Jako Spomocník mám ale ještě jeden twitterový účet (@spomocnik), pomocí něhož vysílám do světa odkazy na zajímavé výukové materiály, které pak automaticky (bez zásahu lidské ruky) přebírá známý sdílený archiv Delicious. Říkáme mu Odkazník. Výstupy obou najdete v příslušných widgetových okénkách propojujících hlavní stránku Spomocníka s těmito službami (tzv. mashup).
Nejčastěji se vyskytuji na Google+. Je to způsobeno hlavně mazaným propojením této sociální sítě s Gmailem. Velmi rád využívám integrovaný videokonferenční nástroj Hangout, který pravidelně aktivuji během přednášek. Záznamy včetně dalších videí jsou studentům, a nejen jim, k dispozici ve Spomocníkově kanálu na YouTube. Všechny mé prezentace najdete na Slideshare, kde si je můžete stáhnout v PDF. Má přítomnost je poměrně dost viditelná také na portálu Česká škola. Ten totiž přebírá všechny příspěvky Učitelského spomocníka včetně studentských (děkuji!). Jsem jedním z mála čtenářů, jež se tam nebojí diskutovat pod svou vlastní identitou.
V jiných známých sociálních sítích (Linkedin, ResearchGate ad.) mou přítomnost zaznamenáte jen velmi sporadicky. Díky tomu je mé skóre vlivu na masy uživatelů internetu, které počítá služba Klout.com, docela nízké. Člověk si prostě musí najít vlastní hranici rozumného zapojení do online aktivit, mají-li mít smysluplný význam pro to, čeho chce v životě dosáhnout. Není možné být všude. Lidé, kteří to včas nepochopí, se mohou snadno dostat do závislosti a mohou skončit dost špatně (Rizika spojená s technologiemi podle Rosena).
Své studenty občas vyzívám, aby prováděli lustrace lidí, kteří je zajímají – třeba u hostů přicházejících na přednášku. Jistě by i o mně, přes mou nechuť věnovat se planým diskusím na sociálních sítích, našli ještě mnoho dalších zajímavostí.
Vezmeme-li Simfinova doporučení vážně, měli bychom se snažit, aby náš online obraz existoval a nebyl v rozporu s naší skutečnou osobností. Úplně se vyhnout vytváření digitální stopy je velmi obtížné. Jsou profese, kde to vůbec nejde. Platí to i pro učitele. Přesto bych rád věřil tomu, že navzdory stále rostoucímu objemu informací, které přestávají být osobními a stávají se veřejnými, zachová si každý z nás alespoň kousek soukromí včetně nějaké té tajné 13. komnaty.
Nevím, zda by mě Simfin do své 3. kategorie zařadil? Doufám, že ano.
A co děti?
To hlavní, co bychom si měli ujasnit, když se v roli učitelů zamýšlíme nad problematikou budování online digitální osobnosti, je, jak tuto schopnost předat našim žákům. Základní nutnou podmínkou je to, že ji musíme mít nejdříve my sami. Nazýval bych ji nejraději spolu s Jeffem Utechtem síťovou gramotností (Pozor na internetové informační bubliny!) a zařadil jako součást gramotnosti funkční někam nad počítačovou i digitální na úroveň čtenářské. Pak teprve můžeme začít vychovávat, nejprve svým vlastním příkladem.
Následuje starost o to, abychom k tomu měli vhodné výchovné prostředí. Simfin je zastáncem filtrování internetu ve školách. Přiznávám, že zdaleka nepatřím k příznivcům tohoto opatření (a v tom jsem se za posledních 10 let nezměnil – viz kapitola 4.4 Kontrola přístupu v mé online publikaci Role internetu ve vzdělávání). Za hlavní problém považuji to, že je velmi obtížné najít shodu v úrovni filtrování. Existuje až příliš mnoho případů, kdy dojde k zablokování obsahu, který má být zrovna ve výuce použit. Tak může dojít k upoutání nevhodné pozornosti žáků na něco, co je zakázáno. To nejhorší, co by mohlo být důsledkem, je vyvolání jejich zájmu o blokované weby. Jistě nechceme dospět k tomu, aby žáci hledali zakázané adresy, navzájem se o nich informovali, a pak se někde jinde na tento obsah dívali. Ti schopnější by se pak nejspíše zabývali způsobem, jak blokování obejít.
Za určitých okolností filtrování jistě smysl má. Může být pojistkou proti nechtěnému přístupu k nevhodným materiálům. To je v situaci, kdy je učitel spoluodpovědný za to, co děti na síti dělají, docela důležité. Všichni zainteresovaní by ho ale v takovém případě měli přijmout jako samozřejmost a nesmělo by ovlivňovat výuku. Představuji si, jak trapná situace by mohla nastat, kdyby se učitel nemohl dostat na nějakou blokovanou stránku, žák by se nad ním slitoval a půjčil mu svůj přístroj s neblokovaným mobilním internetem. Než toto, raději nic.
V každém případě se musíme problematikou internetové bezpečnosti neustále zabývat a sami žádná pravidla neporušovat. Mějme na paměti, jak vážné důsledky to může mít. Děti jsou přitom mnohem zranitelnější než dospělí. Chybí jim sebevědomí ostříleného internetového rezidenta. Přitom děsně touží být v kolektivu oblíbeni a váženi. Role vychovatele je proto mimořádně důležitá. Zdaleka nestačí zajistit jen restrikci, blokovat a zakazovat. Nezbytné je v první řadě učit děti vlastní zodpovědnosti za své činy (viz Děti bez jména a bez tváře) a dodržování pravidel (v první řadě využití licence CC).
Při zveřejňování čehokoli osobního ale musíme být velmi opatrní. Rozhodně nesmíte mé osobní ukázky chápat tak, že máte žáky přímo nabádat k tomu, aby publikovali vše, co je napadne. Rizika existují, ale pozitiva spojená například se zveřejňováním výsledků práce žáků jsou větší. Důkazem může být třeba následující skvostná animace zabývající se prevencí šikany v souvislosti s internetem, kterou jako výstup školního projektu vytvořila Odile Desaulnier z Quebeku.
Úspěšná výchova k osobní zodpovědnosti vyžaduje přímý osobní kontakt žáka s vhodným a podnětným prostředím. Technologie takový kontakt nikdy nebudou schopny plně nahradit. Připomeňme si proto na závěr myšlenky známé psycholožky Sherry Turkle z její poslední knihy (Alone Together: Why We Expect More from Technology and Less from Each Other), které lze vystopovat i v jejím do češtiny přeloženém vystoupení na TEDu (Spojení, ale sami?), kde říká: „Raději chatujeme, než mluvíme, ale při online spojení jsme mnohem zranitelnější. Často jsme online komunikací tak zahlceni, že nepřemýšlíme; tak zahlceni, že netvoříme; tak zahlceni, že nejsme schopni se s lidmi opravdu spojit takovým způsobem, který má smysl. … Technologie jsou zde příliš krátce na to, aby nebylo v našich silách je ovlivnit. Měli bychom je využívat hlavně k našemu prospěchu.“
Polopaticky tento problém ukazuje následující video thajského poskytovatele internetu DTAC:
Hmm. New barber today. She said 'Don't worry, in a couple of weeks it'll look ok.'