Odborný článek
Příprava digitálního vzdělávání aneb když to staré potkává to nové
5,0 (4 hodnocení)
Zpráva o dalším MOOC kurzu, který realizovala NC State College of Education s cílem nasměrovat koordinátory ICT, metodiky či kouče k co nejvhodnějším postupům integrace technologií do výuky.
Pro realizaci MOOC se dnes vysoké školy většinou spojují s poskytovatelem vhodné služby, která potřebnou online platformu vyvíjí a spravuje (nejznámější jsou Coursera a edX). Není moc institucí, které mají platformu vlastní. S MOOC-Ed provozovanou Friday Institute for Educational Innovation na NC State College of Education jsme se již setkali v rámci kurzu Digital Learning Transition (viz Tři MOOC kurzy o kombinovaných formách vzdělávání). Skutečnost, že takový mimořádně kvalitní nástroj na poskytování volně dostupných kurzů samostatně provozuje jinak nijak výjimečná vysoká škola zaměřená na přípravu učitelů, je vysloveně obdivuhodná. Jedná se o součást jejich programu Digital Learning Collaborative. Nedalo mi to a zapsal jsem si v tomto semestru další na technologie orientovaný kurz Coaching Digital Learning/Cultivating a Culture of Change (Příprava digitálního vzdělávání/Kultivace změny), který byl určen především koordinátorům zavádění technologií do výuky. Právě skončil a byl opět velmi zajímavý. Podívejme se, co bylo obsahem jeho 6 témat (týdnů):
1. Nastavení podpory digitálního vzdělávání a učení.
V úvodní lekci bylo snahou sjednotit vize toho, jakou roli budou v blízké budoucnosti technologie ve školství hrát. Účastníci byli připravováni na to, že je třeba podporu procesu zavádění technologií do vzdělávacího procesu formalizovat přípravou akčního plánu, který by měl existovat minimálně na úrovni obvodů (u nás díky decentralizaci na úrovni školy), a jaké kompetence by měl mít ten, kdo má tento proces na starost (koordinátor, metodik, kouč).
Jako klíčový studijní materiál pro toto téma byly použity ISTE Standards C, kde C znamená Coaches čili koučové. Myslím, že by stálo za to i náš kariérní systém o podobnou definici kompetencí ICT koordinátorů obohatit. (Mimochodem, o ISTE standardech pro žáky, učitele a administrátory jsme již informovali.)
2. Stát se propojeným učitelem.
Přestože autoři kurzu raději termín konektivismus označující příslušnou didaktickou koncepci nepoužívají (viz Je konektivismus didaktickou teorií?), je toto téma jasně konektivistické. Řeč byla hlavně o osobním vzdělávacím prostředí a o požadavku integrovat do přípravy učitelů možnosti, které přinášejí sociální sítě a online zdroje.
Jako základní byly použity tyto studijní materiály:
Kromě toho ještě odkaz na živou ningovou zájmovou skupinu The Educator’s PLN a následující video.
Personal Learning Networks for Educators
3. Zkoumání struktury: Odhalování potřeby digitálních kompetencí učitelů
Tento modul kurzu vysvětloval přibližně to samé, co opakovaně sděluje i Spomocník – tj. zabýval se rolí vzdělávacích technologií jako jednoho ze 3 pilířů kompetencí učitele. Postaven byl na 2 základních zdrojích. Prvním byl model TPACK (nebo TPCK, vynechá-li se spojka And mezi P a C) – viz Integrace technologií podle modelu TPCK.
Tím druhým byl model mapující proces zavádění technologií do výuky. Této problematice, kterou lze obecně chápat jako difuzi inovativních postupů, jsme se již také několikrát věnovali - Difuze technologií ve škole 21. století, Technologická transformace vzdělávání podle Prenského.
Autoři kurzu na vysvětlení procesu integrace použili čtyřstupňový model Rubena Puentedury SAMR – náhrada (Substitution), reforma (Augmentation), modifikace (Modification), změna (Redefinition). Ten říká skoro totéž, co ACOT nebo Prensky (viz předchozí odkazy). A sice to, že zvládnutí technologií znamená učit jinak. Důsledkem takového přístupu je nutnost, aby se na zavádění technologií každý učitel připravoval. V následujícím videu jsou jednotlivé fáze tohoto modelu vysvětleny na aplikaci Google Docs ve výuce.
4. Čtyři C: Zkoumání obsahu digitálních kompetencí
Pro mě bylo právě toto téma stěžejní. Cílem bylo popsat, jak zrychlující se vývoj světa ovlivňuje výukové cíle, které by si mělo školství klást. Jako základ byla použita struktura vyvinutá americkým sdružením Partnership for 21st Century Skills, která názorně ukazuje nutnost změn koncepce školství směrem ke kompetencím pro 21. století. Následující schematické znázornění naznačuje, jak se na staré cíle (ang. 3R –Reading, wRiting and aRithmetic) nabalují cíle nové (4C – Collaborative work, Communication, Critical thinking, Creativity).
http://www.p21.org/about-us/p21-frameworkKe studiu toho, co přesně se pod každým tím C skrývá, byly kromě webu P21 doporučeny i další materiály:
Jenže to nebylo vše. Aby účastníci prokázali svou schopnost předat získané znalosti svému osobnímu vzdělávacímu prostředí, dostali ještě jeden úkol. Bylo třeba vyrobit krátké informativní video vysvětlující 4C učitelům v jejich komunitě. Cílem bylo ukázat, že lze takovou osvětovou práci dělat i nepřímo online. Bylo doporučeno použít nástroj pro výrobu jednoduchých ozvučených animací PowToon.
5. Rozvoj bezpečné a zodpovědné digitální kultury
Postupně se kurz stále více orientoval na činnost koordinátorů (koučů) schopných šířit vhodné postupy využití vzdělávacích technologií ve svém okolí s cílem pomoci učitelům vychovávat budoucí zodpovědné členy světa online neboli digitální občany.
Digitální občanství je pojem, který je přítomen ve všech standardech ICT. ISTE ho nejen integruje do svých standardů, ale věnuje se mu i samostatně. V publikaci Digital Citizenship in Schools (zkrácená verze) definuje 9 základních komponent digitálního občanství: dostupnost (stejná pro všechny); online obchodování (nakupování, utrácení, hazard); komunikace (teoreticky možná s kýmkoli); digitální gramotnost (schopnost najít a zpracovat informace, ovládání počítačů); etika (Etický kodex pro práci žáků a učitelů s informacemi); zákon (protiprávní jednání); osobní práva a zodpovědnost (svoboda slova ad.); zdraví (ergonomie ad.); bezpečnost (nastavení prostředí tak, aby byla rizika potlačována).
Zajímavý článek The importance of digital citizenship in schools publikoval Mike Ribble v časopise District Administrator. Navrhuje v něm místo pojmu „digitální stopa“, který vysvětluje fakt, že po nás online něco vždy zůstává, používat „digitální tetování“, které je teď v reálné podobě u mládeže tak oblíbené. Mnohem lépe vystihuje, že toho, co publikujeme online, se již nikdy nezbavíme.
Autoři kurzu se pro tuto oblast rozhodli zpracovat odkazované zdroje ve formě následujícího strukturovaného grafického přehledu, v němž je 9 součástí dig. občanství redukováno na 4. Zcela záměrně byl pro realizaci použit nástroj Thinglink umožňující tvořit interaktivní diagramy a integrovat je do svých webů.
//www.thinglink.com/card/464856914086330369
6. Ověřování využitelnosti nástrojů
Hodnocení různých online nástrojů a služeb je záležitost, jíž se na Spomocníkovi věnujeme průběžně. Jedná se o problematiku, která se natolik dynamicky vyvíjí, že je třeba, aby každý učitel neustále sledoval vývoj a nové nástroje ověřoval. Ty, které jsou vhodnější než stávající, pak ve výuce použije. Ale s vědomím toho, že to není navždy.
Zde nám lektoři předložili tyto zdroje věnující se hodnocení nástrojů:
Dovolím si přidat ještě jeden z našich oblíbených zdrojů aktuálních informací o výukových online nástrojích. Je jím blog Free Technology for Teachers Richarda Byrneho.
Některé aktivity kurzu byly průběžné. Hned od prvního týdne byli účastníci vedeni k tomu, aby si začali zpracovávat vlastní plán integrace technologií, a to buď pro celý obvod či školu nebo alespoň jen svůj vlastní. V něm měli popsat aktivity, kterými budou implementaci technologií do výuky ve svém okolí v roli koučů podporovat. Tyto své plány pak měli sdílet s ostatními účastníky a ti měli za úkol poskytnout zpětnou vazbu. Finální produkt byl podmínkou získání certifikátu.
Vzájemná interakce účastníků je nedílnou součástí všech MOOC kurzů. Zde to nebylo jinak. Kromě diskuzí byla každý týden organizována kontaktní hodinka na Twitteru pod hashtagem #CDL_MOOCEd. Dovolím si na tomto místě jen jemně upozornit čtenáře, že tento způsob přímé výměny informací se již i mezi učiteli stává nezastupitelný. Já sám jsem své vystoupení na nadcházející konferenci NIDV opatřil tagem, který jsem vložil do programu. Jsem zvědav, zda bude mít nějaký ohlas?
Závěrem bych chtěl konstatovat, že podobný kurz snažící se kultivovat výuku prostřednictvím technologií je přesně to, co bychom měli od pedagogických škol očekávat. Jistě pomohl nasměrovat celou řadu nových aktivistů z řad učitelů, kteří budou v osvětové činnosti pokračovat ve svém okolí.
Nakonec ale všichni budeme muset od plánování dospět až k hodnocení toho, jak se nám daří naše plány naplňovat. V USA k těmto účelům používají nástroj jiné pedagogické VŠ (FCIT, College of Education, University of South Florida) The Technology Integration Matrix. Něco hodně podobného však bylo po britském vzoru na národní úrovni vyvinuto i u nás (Profil Škola21). Máme dokonce i svůj aktuální akční plán (Strategie digitálního vzdělávání do roku 2020). Nezbývá, než si přát, aby nezůstal „na papíře“.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.