Paradox mediální výchovy podle Danah Boyd

Učitelský spomocník se poměrně často věnuje představování různých osobností, které se zabývají vzděláváním v online prostředí internetu. Mezi nimi nemůže chybět známá teoretička sociálních sítí, pracující jako vedoucí výzkumu Microsoftu (žena, která své jméno píše zásadně malými počátečními písmeny), danah boyd.

Narazili jsme na ni nedávno, když jsme se spolu s Jenny Mackness zabývali riziky sdílení názorů uvnitř skupin lidí sdružujících se prostřednictvím sociálních sítí, které vede k růstu nenávisti (Různost je obtížná). Podívejme se tentokrát, jak podobnou problematiku rozvádí Danah, která vychází ze své osobní zkušenosti a zabývá se důsledky současného vývoje pro mediální gramotnost.

Nastoluje problém, který mediální výchova, když ne vyvolává, určitě nechtěně zesiluje. Jde o to, že se snaží žáky vést k primární nedůvěře v pravdivost všech informací [1] [2]. Vlastně celý sociálněkonstruktivisticky pojatý vzdělávací proces je založen na zpochybňování předpokladů a hledání odpovědí. Jenže ono je čím dál tím složitější exaktně prokazovat pravdivost sdělení. Tady nejde o vědecká zjištění z oblasti přírodních věd, kde je ověřitelnost přece jen o něco snadnější (i když např. o globálním oteplování dosud kdekdo pochybuje). Jde o fakta historická, politická, o reklamu apod.

Danah problém přibližuje citátem Cory Doctorowa:
„Nezažíváme krizi toho, co je pravda, nýbrž krizi toho, jak víme, zda je něco pravda. Nesouhlas projevujeme ne s fakty, ale s tím, jak vznikají. Běžně se stává, že máme nějaké důkazy pro věrohodnost zpráv, kterým věříme, a ty samé zprávy jsou zároveň zpochybňovány nezávislými experty. Otázkou je, zda budeme těmto expertům důvěřovat, jsme-li přesvědčeni, že jejich zájmy nejsou shodné s našimi. Čemu potom asi budeme věřit spíše?“ [3].

Je třeba si uvědomit, že to, jak chápeme přicházející informace, je dáno epistemologickým vývojem našeho poznání. A tento vývoj ovlivňuje kulturní, sociální a náboženské zázemí, v němž žijeme. My učitelé jsme zvyklí chápat pravdu jako jedinečnou, vědecky snadno ověřitelnou vlastnost libovolného sdělení, ale realita je značně složitější. Významnou roli při konstruování poznání hraje to, komu věříme. Jen si vzpomeňte, není to dlouho, co většina byla ochotna věřit tomu, že židé nebo černoši jsou méněcenní. A bylo to dokonce „vědecky“ podloženo.

Současný internet je místem, kde se střetává velké množství různých zájmů a všechny se snaží ovlivnit co nejvíce lidí. K tomu musíme vzít v úvahu tu skutečnost, že v našem demokraticky orientovaném prostředí má každý právo svobodně projevovat své názory a říkat, co chce. Na internetu přitom může oslovit skutečně kohokoli.

Danah ve své nedávné přednášce na SXSW konferenci [2] zmiňuje některé typické postupy, které jsou používány k ovlivnění chápání přijímaných sdělení. Všeobecně známé je šíření zavádějících, až falešných zpráv přímo mezi lidmi (např. mezi seniory) nebo prostřednictvím dezinformačních webů. Věnovali jsme se jim již dříve (např. Dezinformace vítězí!?, Propaganda podle Chomského, Lži se po internetu šíří snadněji než pravda), přesto stojí za to zmínit ještě některá další rizika.

Je to třeba parasociální interakce, při níž si lidé vytvoří rádoby osobní vztah s někým, koho znají jen prostřednictvím médií (např. youtuber). Jsou pak ochotni mu důvěřovat mnohem více než jiným zdrojům informací. A ta důvěra může být zneužita, v některých případech až formou gaslightingu (manipulace vedoucí k nedůvěře ve vlastní smysly a poznatky pojmenovaná podle filmu Plynové lampy). Jsou známy případy, kdy podobný postup dovedl mladé lidi až k tomu, že uvěřili, že nejlepším řešením jejich problémů je sebevražda.

Podle Danah je chybou, když se mediální výchova zaměřuje jen na zjišťování samotné pravdivosti informací. To paradoxně schopnost porozumět souvislostem ještě více komplikuje. Lidé nakonec nevěří ničemu. Některé sofistikované dezinformační techniky se snaží právě tento efekt posílit. Zjevným příkladem takové aktivity je kampaň ruské globálně působící televize RT.com pod heslem Question More (Ptej se více).

Svět, v němž žijeme, musíme vnímat jako komplexní systém s prvky nepředvídatelného chaosu. Jednoznačná definice správného postupu při výuce mediální výchovy je proto značně obtížná. Určitá doporučení ale přece jen můžeme spolu s Danah formulovat [2]:

1. Pomáhat žákům vnímat epistemologické souvislosti pochopení podstaty sdělení.
   Je třeba porozumět souvislostem, které nás ovlivňují během budování poznání. Kvůli nim jsme náchylní vnímat každé sdělení s nezanedbatelným konfirmačním zkreslením.
2. Snažit se posuzovat přicházející informace nezaujatě.
   Podobnou techniku si musí osvojit každý výzkumný pracovník. Nesmí mít ke zkoumané problematice (experimentální skupině) žádný osobní vztah, který by mohl ovlivnit jeho uvažování. V praxi to znamená se při analýze fakt snažit odstínit vlastní chápání souvislostí i osobní empatii. Naším cílem je vyvinout protilátky, které pomohou žákům, aby se nenechali oklamat.
3. Vést žáky ke snaze posuzovat přicházející informace komplexně.
   Potíž je v tom, že si často ve sdělení chybějící (nebo přehlédnutou) informaci doplníme chybnou vlastní představou. Důležitou informaci můžeme klidně přehlédnout. Klasickým příkladem toho, jak nesnadné je postihnout všechny detaily sdělení, je test selektivní pozornosti Daniela Simonse – Neviditelná gorila

První vlna mediální výchovy se soustředila na eliminaci propagandy v masových sdělovacích prostředcích. Tento přístup je však dnes, kdy žijeme obklopeni všudypřítomnou počítačovou sítí, již překonaný. Informace se šíří jinak a mohou se bohužel stát ještě mocnější zbraní než dříve. Odhalit nekalý záměr či propagandu je mnohem složitější.

Existuje nemálo mladých lidí, kteří v tomto nestabilním světě marně hledají uplatnění a obtížně se pokoušejí dělat něco smysluplného. Mají pocit odcizení a systému nevěří. Propojují se do vzájemně se podporujících online komunit. Odtud je jen krůček k pokusům dělat něco, co je pro většinovou společnost nepřijatelné.

Podle Danah Boyd bychom měli v reakci na tento stav odpovědět budováním podobné sítě učitelů a odborníků, která bude rozumět tomu, jak lidé konstruují své poznání. Hlavním cílem mediální výchovy pro příště není ovládat média či rozpoznat dezinformaci. Je jím schopnost odhalit své vlastní nedokonalosti bránící nám porozumět pravé podstatě přijímaných sdělení.

danah boyd | What Hath We Wrought? | SXSW EDU 2018

Literatura a použité zdroje

BOYD, Danah. Did Media Literacy Backfire? [online]. 2017. [cit. 2018-03-25]. Dostupné z: https://points.datasociety.net/did-media-literacy-backfire-7418c084d88d.

BOYD, Danah. You Think You Want Media Literacy… Do You? [online]. 2018. [cit. 2018-03-25]. Dostupné z: https://points.datasociety.net/you-think-you-want-media-literacy-do-you-7cad6af18ec2.

DOCTOROW, Cory. Three kinds of propaganda, and what to do about them [online]. 2017. [cit. 2018-03-25]. Dostupné z: https://boingboing.net/2017/02/25/counternarratives-not-fact-che.html.