Na cestě k legalizaci domácího vzdělávání

Domácí vzdělávání v současné podobě je nejvíc rozšířeno ve Spojených státech amerických. „Dnes je legální ve všech amerických státech po celou dobu školní docházky, včetně střední školy. V západní Evropě je povoleno prakticky ve všech zemích. Ve Velké Británii zákon upravující domácí vzdělávání doslova uvádí, že ‚povinné je vzdělání, nikoli škola‘, rodiče nemusejí žádat o svolení učit své děti doma, ani se nemusejí registrovat při některé škole,“ říká se ve srovnávací analýze věnované domácímu vzdělávání v zahraniční, kterou vydal NÚV v roce 2012. Ani diskuse o tom, zda má být v České republice zákonem povoleno domácí vzdělávání, neprobíhá poprvé. Odehrála se už také na začátku tisíciletí při přípravě nového školského zákona. Domácí vzdělávání pak bylo opravdu uzákoněno, ale pouze na prvním stupni ZŠ. Tím se situace v České republice (a také na Slovensku) liší od ostatních zemí – pokud je v nich domácí vzdělávání povoleno, tak se to týká celé doby povinné školní docházky či povinného vzdělávání. Je tedy logické, že rodiny, které byly spokojeny s domácím vzděláváním svých potomků na prvním stupni, začaly vyvíjet tlak, aby v tom mohly pokračovat i na druhém stupni ZŠ. Od roku 2007 proto probíhá „pokusné ověřování individuálního vzdělávání – POIV“ (jak zní oficiální termín). Počet škol vybraných pro ověřování se od příštího školního roku rozšíří na 19 (ze současných šesti). V každém kraji tedy bude minimálně jedna a bude zařazeno také víc škol speciálních. Kratší dojezdová vzdálenost by měla umožnit častější kontakty rodin se školou.

Proč učit doma?

Rodiče si výuku v domácím prostředí přejí pro své děti z různých důvodů. Řada z nich dospěla k rozhodnutí na základě zkušeností s běžnou školou, kam jejich děti začaly chodit. V některých případech se jedná o žáky, kteří vyžadují nějakou speciální péči, byť jsou třeba inteligentní. Může jít například o dyslexii nebo jinou poruchu učení, roli mohou hrát také logopedické problémy. Provoz ve škole neumožňuje vždy věnovat takovým dětem dostatečnou pozornost, při výuce pak často procvičují něco jiného, než by opravdu potřebovaly. Když dostávají stejné úkoly jako jejich spolužáci, dosahují obvykle horších výsledků a to má také negativní vliv na jejich sebevědomí. Samozřejmě existují školy, které si poradí i s těmito problémy, ale není to jednoduché, obzvlášť při větším počtu žáků ve třídě. Rodiče také poměrně často zdůvodňují domácí výuku svých dětí tím, že chtějí rozvíjet jejich umělecké nebo sportovní nadání, vysoký intelekt nebo jim poskytnout jazykové vzdělání na vyšší úrovni. Jiný je případ rodičů, kteří odmítají běžnou školu, protože chtějí mít větší kontrolu nad vzděláním a výchovou svých dětí. Může jít o rodiny, které dodržují určitá pravidla, ať už náboženská, nebo morální, a tudíž chtějí, aby je dodržovaly i jejich děti. To se pak dá ve škole uskutečnit jen obtížně.