Kdy je technologie přínosná

Profesorka Katie Davis z University of Washington je ředitelkou tamního ústavu Digital Youth Lab, který zkoumá vliv technologií na děti a mládež. Prostřednictvím jejího výzkumu [1] si můžeme ověřit, zda je náš přístup ke vzdělávacím technologiím správný.

První věc, kterou je třeba z jejích závěrů zdůraznit, je fakt, že problematika využití technologií dětmi je složitá. Každé zjednodušení je proto nesnadné a musí být vnímáno s vědomím omezenosti na konkrétní situaci. Vědecký přístup musí integrovat více různých oborů (např. kognitivní psychologii, pedagogiku, sociologii, informatiku, přírodní vědy ad.). Zároveň je třeba rozlišovat vývojová stádia od předškoláků až po mladé dospělé.

Katie má syna ve věku, kdy je třeba začít řešit jeho přístup k digitálním technologiím též z pohledu rodičovského. Přiznává proto, že zaměření jejího výzkumu bylo z tohoto pohledu poněkud účelové. Kromě toho, jak správně navrhovat aplikace určené dětem, se chtěla sama co nejlépe seznámit s tím, k jakým závěrům dospěli kolegové v oblasti uživatelské, a tuto komplexní problematiku přetavit do jasných pravidel, které může každý doma implementovat.

Katie si položila tuto základní výzkumnou otázku: „Kdy technologie podporují rozvoj dítěte, a kdy ne?“ Obecná zjednodušující odpověď zní takto: „Nejlepší pro zdravý rozvoj dítěte je, když jsou digitální aktivity samořízené a komunitou podporované.“ Podívejme se na její závěry trochu podrobněji.

Samořízené aktivity

Pro rozvoj dítěte (žáka) je od nejranějších fází vývoje (od předškolního věku) důležité, aby mělo možnost přímo kontrolovat, co s přístrojem dělá. Typicky se v této věkové kategorii jedná o hraní her, které mohou rozvíjet různé kompetence – např. symbolické myšlení, dedukci, morální citlivost, regulaci emocí, vztah k jiným lidem ad. Katie na tomto místě zdůrazňuje potřebu volně dostupných komponent pro dětskou hru, ať už to jsou stavebnice v reálném 3D prostoru, nebo třeba kreslení v digitální aplikaci. Je důležité, aby si dítě pro hru mohlo vytvořit své vlastní prostředí.

Katie nás nabádá, abychom u každé aplikace, s níž naše děti přicházejí do kontaktu, zkoumali to, jak je ovládána – zda převládá mód konstruktivní (vlastní volná tvorba, dostupné různé nástroje), či instruktivní (daná cesta, časové omezení, virtuální odměny).

S věkem se potřeba vlastního řízení digitálních aktivit nemění. U teenagerů však dochází ke změně zájmů, mění se vztah k rodině a k vrstevníkům. Vyvíjí se vlastní identita a vztah ke komunitě. Roste význam vlastních mobilních přístrojů a sociálních sítí.

Katie zkoumá, které aktivity jsou v tomto věku přínosné – např. rozvoj zájmů a dovedností, zkoumání vlastní identity, hledání spojení. Je zřejmé, že se teenageři v digitálním prostředí setkávají též s mnoha problémy. Některé jsou způsobeny přímo vlastnostmi tohoto prostředí a lze je ovlivnit jeho nastavením. Sem patří třeba notifikace, nekonečné skrolování, algoritmem řízené předkládání informací, lajky a komentáře, které ovlivňují veřejné mínění a vytvářejí hodnotový rámec celé společnosti. Hlavním cílem je upoutat pozornost uživatele, ne rozvoj jeho schopností. Vzniká tak v rámci každé platformní společnosti svébytná specifická kultura. Je důležité umět používat nástroje eliminující vliv prostředí (např. přerušení aktivity, časový limit, vypnutí automatického spouštění videí apod.).

Každý jsme jiný, a tak je třeba vzít v úvahu též fakt, že se ve stejné situaci může každý člověk cítit jinak. Navíc se každý nachází v odlišných podmínkách, a je ovlivňován jinými vztahy (třeba v rodině).

Komunitou podporované aktivity

Jakkoli má okolí vliv na činnost dítěte od útlého mládí, s věkem se tento vliv významně proměňuje. U předškoláků dominuje vliv rodiny a významnou roli hraje kontrola jejich digitálních aktivit. Později roste vliv školy a spolužáků. U teenagerů se zvyšuje význam přátel a celého online prostředí (sociálních sítí), v němž se vyskytují. Důležitou roli vždy hraje respekt a porozumění nejen ze strany rodičů. S dětmi je třeba mluvit, ptát se a přivádět je k porozumění problémů, které mohou často z jiného úhlu vypadat docela jinak.

Cílem je u starších dětí dospět ke sdílení zážitků a pocitů online včetně vytvoření společné, všemi akceptované strategie používání digitálních technologií (např. odkládání přístrojů mimo dosah během spánku).

Když mluvíme o podpoře komunity, je třeba si uvědomit, že se to netýká jen rodičů, učitelů a vrstevníků. Důležitou roli kromě vývojářů digitálních platforem hraje také politika (třeba prostřednictvím zákonů na ochranu osobních dat) a výzkum, který dává podnět k nasměrování zájmu médií a v konečném důsledku i politiky.

Katie a celý její ústav se snaží svým výzkumem informovat veřejnost o roli technologií ve vývoji mladých lidí v dnešním komplexním světě. Sama pro sebe hledá optimální formu výchovy svého syna. Je důležité na závěr konstatovat, že vhodné využití je přínosné. Rizika opaku existují, a jsou všudypřítomná. Proto, chceme-li se stát dobrými digitálními rodiči či učiteli, je třeba si neustále klást otázku, zda je právě realizovaná aktivita dostatečně samořízená a komunitou podporovaná.

Katie Davis: The Role of Digital Media in the Ages and Stages of Growing Up

Pro srovnání se podívejte, jak tentýž závěr formulují výzkumníci z Austrálie (Neřešte zda, ale co děti s přístroji dělají) nebo Candice Odgers z University of California (Wellbeing podle Common Sense).

Na závěr ještě připojím poznámku, která by pro někoho mohla být zajímavá. Katie spolupracuje s několika výzkumníky z různých významných světových pracovišť. Jedním z nich je Petr Slovák, původem z Masarykovy univerzity Brno, který se přes doktorát ve Vídni dostal na King’s College London.

Literatura a použité zdroje

DAVIS, Katie. Technology’s Child: Making the Complex More Concrete for Research on Kids and Tech [online]. 2023. [cit. 2023-05-02]. Dostupné z: https://clalliance.org/blog/technologys-child-making-the-complex-more-concrete-for-research-on-kids-and-tech/.