Interaktivní hry – pozorování a vnímání

Příspěvek vznikl v rámci projektů pořádaných o.s. Aisis.

Pozorování je chápáno jako schopnost pozorně a plánovitě vnímat procesy a znaky na předmětech, dějích a lidech. Pozorovatel má v úmyslu přesně poznat průběh dějů v závislosti na určitých situacích. Rozlišuje se poznávání sebe a druhých. O vnímání se hovoří tehdy, když při něm nejde o záměrný a zacílený proces. Otázkou by mohlo být, proč se tato kategorie cvičí ve hrách samostatně. Jde o dovednost, které se běžně věnuje málo pozornosti. Proto se stává předmětem samostatného výcviku. Toto zaměření na proces vnímání a pozorování slouží k tomu, abychom o těchto dovednostech dokázali hovořit a zaměřit se na jejich vědomou regulaci. Tomu přispívají jednotlivé dílčí kroky: uvědomování si intenzity vjemu, výcvik dovednosti vnímat. K tomu se hodí různé formy (tzv. kinometr) her mládeže, které jsou zaměřeny na výcvik jednotlivých smyslových orgánů, jako je čich, chuť, hmat, sluch, vidění. Cvičí se dovednost vnímání různých kvalit téhož předmětu současně a vnímání více předmětů najednou. Zvlášť důležité je zaměřit se při výcviku na pozorování mezilidského chování a tam zejména na neverbální chování: mimiku a gestiku. Je také důležité se při této výcvikové fázi soustřeďovat i na vlastní pocity a tělesné stavy (napětí, bolesti hlavy).

Pokrok v sebehodnocení a sebepojetí je založen na tom, že vedle sebepozorování je současně vnímána a pozorována i reakce druhých na vlastní chování. To je důležité proto, aby se jedinec mohl přiměřeně do skupiny začlenit, nebo se naopak mohl od ní odpoutat. Výcvik v pozorování vede k větší jistotě v odhadování reality. Její součástí je i schopnost vnímat vztahové struktury ve skupině a její změny. Z toho vyplývá, že je možno ovlivňovat a měnit i vznikající komunikační struktury.

Úskalí a meze

Naznačených cílů je ovšem možno dosáhnout jen za předpokladu, že jsou ve skupině prohovořeny tyto otázky:

a) Pozornost a vnímání u každého jedince jsou vždy výběrové. U každého jedince je to dáno dosavadní životní historií, normami, předsudky, hodnotami, povahovými zvláštnostmi. Tyto a další faktory vedou k tomu, že určité způsoby chování, jevy a souvislosti jedinec buď vůbec nevnímá, či naopak přeceňuje. Kromě toho se při pozorování a vnímání projevují rozdíly v rozsahu kapacity pozornosti a paměti.