Informační etika II.: Kodexy, principy, paradoxy

Poslední kategorií kodexů jsou různá desatera počítačové etiky, nettiquette a další neformální pravidla, která někdo vytvoří jakožto soubor rozumných doporučení, která povedou k civilizovanému životu na síti. Jejich vymahatelnost je nulová, ale v zásadě mají poměrně blízko k informační etice v tom, že mohou oslovovat jednotlivého uživatele.

Jistě je otázkou, zda mohou existovat obecně přijatelné kodexy s univerzální platností. Osobně si myslím, že by to předpokládalo shodu na tom, jaké hodnoty chceme vyznávat v oblasti práce s informacemi, což je věc velice složitá, a shoda se bude hledat jen velice obtížně.

Paradigmata a paradoxy

Velice zajímavou oblastí v informační etice je definice základních paradigmat či axiomů, ze kterých se v konkrétních situacích může vycházet. Tato pravidla by měla mít maximálně obecnou platnost, ale ukazuje se, že vedou k poměrně závažným paradoxům. Informační etiku tedy nelze jednoduše axiomaticky vystavět, avšak přesto je možné obvykle obecných pravidel využít.

Často se mluví o následujících zásadách, které se odrážejí v tom, jak vypadají jednotlivé kodexové normy:

1. Informace by měly být volně šířeny.
2. Šíření informací by nemělo nikomu způsobit škodu či újmu.
3. Nepravdivá informace není informací a neměla by být šířena.
4. Tvorba nových informací je žádoucí.
5. Každý tvůrce informací za ně nese zodpovědnost.

Na první pohled se zdá být jasné, že jde o pravidla, která jsou velice motivující například pro vědeckou a výzkumnou činnost, kde mohou fungovat relativně dobře. Svobodné a rychlé šíření informací je jedním ze základních stavebních kamenů pokroku. Na druhé straně se mohou ale některá pravidla dostat do konfliktu, jak si ukážeme na několika selektivních příkladech. Možnosti jsou ale podstatně pestřejší.

Právo na informace a ochrana soukromí může představovat první etický paradox. Zaměstnavatel z přehledu hlaviček e-mailových zpráv odtuší, že jeho zaměstnanec nepracuje dostatečně efektivně, a proto mu nainstaluje na počítač program, který monitoruje veškerou jeho činnost. Když takto zjistí, že zaměstnanec využívá neoprávněně ICT zaměstnavatele a v pracovní době příliš nepracuje, propustí jej. Co je více – ochrana soukromí zaměstnance, nebo právo zaměstnavatele na informace? Legislativa by se klonila spíše na stranu zaměstnance, ale etika?

Právo na soukromí a ochrana bezpečnosti obyvatel. Zde je možné uvést jednoduchý příklad s kamerovými systémy ve městech. Londýn je městem s největším množstvím kamer na jednoho obyvatele, ale praxe ukazuje, že to nemá vliv na kriminalitu ani bezpečnostní rizika. Do této kategorie však také spadají různé policejní odposlechy, kontrola toho, čím člověk topí atp. V oblasti elektronických komunikací to může být třeba diskuse nad tím, do jaké míry je přípustné, aby stát mohl kontrolovat datový provoz.

Další případný paradox se může týkat například patentů. Na jedné straně je zde poměrně logická snaha ochránit (po přiměřenou dobu) nějaký inovativní přístup či objev, což v zásadě umožňuje financování vědy soukromými korporacemi, na straně druhé to odporuje přirozenému transferu informací. Co vše by se mělo chránit patenty? Jak dlouho by měly platit? I to jsou otázky, které integrálně zapadají do informační etiky.

Dalším tématem může být ochrana práv a veřejný zájem. Mějme nějaké licencované informace, které je možné s výhodou použít ve školství a bez kterých není možné zajistit kvalitní výuku (v případě softwaru to může být například MS Office či Windows). Je přijatelné v takovém případě autorská práva porušit, pokud škola nedisponuje dostatečnými prostředky pro pořízení licence? Opět i zde může (a nemusí) být různá odpověď legislativní (zde negativní) a etická.

Závěr

V posledním díle seriálu o informační etice se budeme věnovat specifickému problému ekosystému informace a jejímu životnímu cyklu. Jde o zajímavou aplikaci, která přináší jednoduchý a celistvý pohled na celou problematiku informační etiky, především v kontextu gymnaziální výuky.