Zamyšlení nad analogiemi mezi povoláním lékaře a učitele založené na možné modifikaci Hippokratovy přísahy se zvláštním důrazem na zavádění vzdělávacích technologií do výuky.
Nedávno jsme u Hattieho (Zjevné učení podle profesora Hattie) narazili na pokus přirovnávat práci učitelů k doktorům. Představa učitele s prestiží lékaře by se nám asi zamlouvala. Jsou země, kde se tato analogie blíží realitě (třeba Finsko). Rozdíly ale přece jen existují. Obě profese se specializují na poněkud odlišné složky lidských potřeb a mají jinou cílovou skupinu. Zdravými lidmi se lékaři zabývají jen výjimečně, zatímco učitelé pracují průběžně s celou populací především mladých lidí. Lékař do značné míry předpokládá, že ke zdravému vývoji jedince dochází více méně samovolně, úkolem učitele je vývoj prostřednictvím vhodných podnětů pozitivně ovlivňovat. Z pohledu významu těchto dvou povolání pro společnost mají učitelé smůlu, protože neschopnost a hloupost nebolí a neumírá se na ni!
Přesto bychom určitě mohli o jistých podobnostech hovořit. Hattie ve svém „zjevném učení“ dospěl k analogii mezi učiteli a lékaři přes potřebu diagnostikovat nedostatky ve znalostech a schopnostech žáků, na jejichž základě se nastavuje vhodná individuální intervence vedoucí k posunu správným směrem. To je samozřejmě postup, který má s medicínou mnoho společného, i když správný pedagog zpětnou vazbu používá spíše pro kontrolu toho, zda jsou jeho předem stanovené výukové postupy účinné.
Archivní diskuze převzatá z rvp.cz. Přidávání nových komentářů není k dispozici.
Pavlína Hublová3. 2. 2015
Děkuji za výborný článek. Zprvu mě trochu vyděsila přísaha učitelů ze Singapuru. Evokovala mi: "Slibuji dnes přede všemi jako Jiskra jasná...".
Ale druhá část mě donutila k zamyšlení. Myslíte, že by podobný slib mohl/pomohl změnit myšlení některých učitelů? A nebylo by dobré něco podobného navrhnout i pro ty, kteří o směřování českého školství rozhodují? Kdyby byl text příliš dlouhý, zůstala bych klidně u toho jednoduchého Hlavně neškodit.
Bořivoj Brdička3. 2. 2015
To víte, Asie si obecně dost potrpí na masovost, centralizovanost a jednotnost. Úplně to vidím, jak to deklamují všichni adepti najednou. Chtěl jsem samozřejmě hlavně reagovat na kritiky zavádění technologií. Převládající názor, že je třeba tomu zabránit, je vysloveně mylný. Cesta vede jinudy.
Mgr. Zdeněk Sotolář3. 2. 2015
Opět musím poukázal na to, co digitální optimisté tak rádi opomíjí. Pan Brdička píše: "Škodit může jak jejich nesprávné nasazení, tak jejich odmítání." Nic jiného nechce vidět ani slyšet, jakoukoliv pochybnost interpretuje jako odmítání technologií. Ale máme jistotu, že technologie nemohou škodit i při správném nasazení? (i kdybychom se shodli, co to vůbec znamená?) Já tvrdím, že nemáme. Nemůžeme tudíž slíbit, že nebudeme škodit. Bohužel.
Bořivoj Brdička3. 2. 2015
Pane Sotoláři,
pak vám ovšem zbývá jen jedno. Technologie nepoužívat!
E Kocourek4. 2. 2015
Ad Pavlína Hublová 03. 02. 2015 09:58 -- Něco podobného pro ty, kteří rozhodují je vynikající nápad, naneštěstí nerealizovatelný. Nejspíš nemá smysl rozebírat, do jaké míry jsou tito rozhodovatelé schopni posoudit škodli..., totiž pardon, samozřejmě prospěšnost svých moudrých rozhodnutí, a jak silná je jejich motivace rozhodovat úplně o všem.
A co singapurský slib? Mohl by změnit myšlení některých učitelů? Nemohl. První dva a poslední dva body jsou v pořádku, ale bod 3 nemohou čeští učitelé slíbit. Na rozdíl od Singapuru neexistuje v Česku shoda v tom, co znamená být platným občanem Česka. Občané jsou názorově rozděleni, a bariéra mezi protivnými názory se zdá být nepřekonatelná. President Klaus to popsal výstižně - v Česku zuří studená občanská válka. A proto socialisté nemohou slíbit totéž co liberálové, euroskeptici nemohou slíbit totéž co eurohujeři.
Předsevzetí neškodit je pěkné, ale pokud učitel chce dělat cosi, co jej (i jeho studenty) baví, třeba zavádět a používat zajímavé technologie, proč by se měl rozptylovat a zdržovat ohledy a úvahami, které výše rozvádí Mgr. Sotolář, když dnes a denně vidí, jak mocní rozhodovatelé škodí v rozsahu, kterému se osamocený řadový učitel ani vzdáleně nepřiblíží, i kdyby se celý život snažil škodit ze všech sil?
Již docela dlouho se mluví také o tom, že i učitelé by měli mít něco na způsob Hippokratovy přísahy [1] [2]. V Anglii stínový ministr školství Tristram Hunt navrhuje, aby každý učitel povinně skládal profesní slib podobný tomu, jaký jako první zavedl Singapur [3] (Teachers' Pledge):
My, učitelé Singapuru, slibujeme, že:
se budeme poctivě snažit dovést naše žáky k tomu nejlepšímu, co dokážou;
budeme příkladně plnit své povinnosti;
budeme své žáky vychovávat tak, aby se z nich stali platní občané Singapuru;
budeme se soustavně vzdělávat a předáme zájem o poznávání našim žákům;
budeme budovat důvěru, podporu a spolupráci rodičů a širší komunity tak, abychom s její pomocí dokázali své úkoly splnit.
Singapurská přísaha učitelů mě zaujala natolik, že jsem si našel slib magistrů a doktorů Pedagogické fakulty UK, který jsem svého času i já skládal. O výkonu povolání učitele ani o žácích se přímo nezmiňuje. Přesto si dovolím ocitovat alespoň jednu jeho část: „budete se věnovat s neúnavnou pílí humanitním, přírodovědným a pedagogickým studiím, ne pro získání prázdné slávy, ale pro to, aby byla šířena pravda a jasněji se skvělo její světlo, na němž spočívá blaho lidského rodu“ (Sponse magisterská a doktorská, str. 123). Trochu to připomíná Mistra Jana, že?
Možná je vám divné, proč se toto až do této chvíle obecné téma objevuje na Spomocníkovi, který se specializuje na technologie. Souvislost hned vysvětlím. K nejčastěji citovaným principům tradiční Hippokratovy přísahy, kterou skládají doktoři, patří ono známé „Vystříhám se všeho, co by bylo ke škodě a co by nebylo správné“, dnes často zjednodušované na Hlavně neškodit!
Jak jsme zjistili třeba právě u již zmiňovaného Hattieho, je v prostředí tradiční školní výuky založeném na předávání předem stanovených znalostí či dovedností poměrně dost obtížné najít takové aktivity, které mohou mít na vývoj dětí vysloveně negativní vliv. Setkáváme se zde spíše se stavem, kdy jsou výukové postupy málo efektivní či přímo neúčinné. Rizika však prudce stoupají, začnou-li se ve výuce využívat technologie. Hádám, že mezi čtenáři se nenajde nikdo, kdo by o možném negativním vlivu moderních technologií na žáky dosud neslyšel (Rizika spojená s technologiemi podle Rosena, Digitální demence z pohledu učitele IT). Z toho jasně vyplývá, že při zavádění technologií do škol musíme zároveň zaručit i to, aby žákům neškodily.
Audrey Watters ve svém blogu aktuálně navrhuje, aby ti, kdo technologie do škol zavádějí a využívají je, skládali něco na způsob Hippokratovy přísahy pro vzdělávací technology (A Hippocratic Oath for Ed-Tech [4]). Myslím, že je to velmi dobrý nápad.
Přístup Audrey je v první řadě etický. V současné době jsou do vývoje vzdělávacích technologií v nestátním sektoru investovány na celém světě již miliardy dolarů ročně (Top Ed-Tech Startups of 2014). Dá se předpokládat, že tito soukromníci budou mít značný zájem o zajištění návratnosti svých investic a nezastaví se před ničím, aby jí dosáhli. A disponují bohužel značným vlivem. Situace by nakonec mohla opět připomínat zdravotnictví, kde se používají různá zařízení i léky a doktoři jsou ovlivňováni dodavateli, aby využívali právě jejich služeb. Jsou to jen lidé, a tak občas některý z nich etická pravidla poruší. I učitelé, kteří žádný psaný etický kodex nemají, teď budou podobnému tlaku vystaveni. Zásadní rozdíl je v tom, že zdravotnická zařízení, a léky zvláště, podléhají velmi důkladnému schvalovacímu procesu, takže i neetické preferování některého dodavatele většinou neznamená poškození pacienta.
Etický kodex vzdělávacího technologa by měl řešit víc, než jen schopnost bránit možnému škodlivému vlivu technologií na vývoj dítěte. Možná by se mohl inspirovat moderní verzí Hippokratovy přísahy Louise Lasagna z roku 1964 [5]. Vyberu některé pasáže (v závorkách jsou uvedeny případné modifikace pro školství):
Budu si vážit těžce získaného vědeckého poznání těch, v jejichž stopách kráčím, a budu své poznatky sdílet s těmi, kdo mě následují.
Budu mít na paměti, že kromě vědecky podložených metod existuje také lékařské (učitelské) umění a že někdy může přívětivost, sympatie či pochopení mít větší význam než nůž či lék (výuková metoda).
Nebudu se stydět říci „já nevím“, není chybou zavolat kolegu, mohou-li jeho zkušenosti pacientovi (žákovi) pomoci.
Budu respektovat soukromí svých pacientů (žáků).
Nikdy nebudu zapomínat, že neléčím (neučím) jen vysokou teplotu či rakovinné bujení (předmět), ale nemocného (neznalého) člověka, jehož stav ovlivňuje celou jeho rodinu a ekonomickou situaci (společnost).
Bude-li to v mé moci, budu se snažit nemocem (nutnosti intervence) preventivně předcházet.
Budu si pamatovat, že jsem členem společnosti se zvláštní odpovědností za ty lidské bytosti, které vykazují známky psychických poruch či fyzické újmy (mají potřebu vzdělání).
Nedopustím, aby se náboženské, nacionalistické, rasistické, stranické nebo třídní předsudky vetřely mezi mé povinnosti a pacienty (žáky).
Všemi prostředky, které mi budou dostupné, budu udržovat čest a důstojné provozování lékařského (učitelského) povolání. Své kolegy budu považovat za své bratry a sestry.
Jak je vidět, skoro všechno z těchto lékařských slibů se dá modifikovat pro výkon učitelského povolání. Ten úplně poslední bod bych rád vyzdvihl, protože je základem nutným pro nastartování profesní sounáležitosti a sebevědomí, které třeba právě doktoři mají. Je jasné, že je to problematika související s existencí komory jako profesního orgánu, který navíc dodržování stanovených pravidel i vymáhá.
Z pohledu technologií je pozoruhodná existence hned toho prvního bodu, protože sdílení se od roku 1964 zásadním způsobem proměnilo. Dnes si bez technologií nelze předávání důležitých odborných znalostí mezi učiteli vůbec představit. Zvláštní význam pro vzdělávací technology má respekt k soukromí, protože s ním je spojená nutnost i při současné rostoucí datafikaci výukových procesů zajistit ochranu dat. A to v situaci, kdy právě velká data jsou prostředkem generování zisku soukromých společností (Komu patří velká data ve školství?).
Mimořádný význam mají ty body přísahy, které vedou nastávajícího člena společenství k vnímání rozdílu mezi odstraňováním příznaků a starostí o celého člověka. Totéž by měl vzdělávací technolog chápat jako zásadu ukazující, že není možné žáka vnímat jen jako objekt popsaný digitálními daty, že je třeba k němu za všech okolností přistupovat jako k lidské bytosti, že učení není jen řízení výukového procesu založené na datech a zpětné vazbě, že technické nástroje budou vždy méně důležité než přímý vliv osobnosti učitele, školy a společnosti.
Na závěr je třeba připomenout, že existuje ještě jeden rozdíl mezi lékaři a učiteli, a sice v náročnosti přípravy a zavedených zvyklostech v oblasti soustavného dalšího vzdělávání. I učitelé teď budou mít kariérní systém, ale bude to trvat ještě dlouho, než si zvyknou na nutnost se neustále zdokonalovat a přijímat nové poznatky od čelných kolegů (Hippelova technologická inovace ve školství).
To má ale velmi nepříjemné důsledky. Učitelé, vědomi si rizikových faktorů práce s technologiemi, raději je k výukovým účelům nepoužívají. To znamená, že není možné na státní úrovni inovovat výukové cíle pro potřeby současné doby. Neznamená to ale, že by část potřebných kompetencí nemohly děti získat jinde (Výzkum počítačové a informační gramotnosti ICILS 2013). Znamená to jen to, že je získají jen někteří. Ti, kteří jsou k tomu vedeni rodiči, mají štěstí na učitele nebo chodí do výjimečné školy. Rozdíly mezi schopnostmi jedněch se proti těm druhým bohužel stále zvětšují a hrozí zvyšující se výskyt digitální demence (Digitální demence z pohledu učitele IT).
Jak se zdá, rizika využití technologií ve výuce jsou všudypřítomná. Škodit může jak jejich nesprávné nasazení, tak jejich odmítání. Přesto mnoho škol již dnes technologie zavádí. Od těch, kdo jsou do tohoto procesu zapojeni, bychom nejspíše měli žádat nejen potřebné kompetence, ale i něco na způsob zde naznačeného slibu, že nebudou škodit. Když už pro nic jiného, tak proto, aby si svou zodpovědnost uvědomili.
Literatura a použité zdroje
CODY, Anthony. A Hippocratic Oath for Teachers? [online]. 2007. [cit. 2015-01-29]. Dostupné z: http://www.edweek.org/tm/articles/2007/01/30/14tln_cody.html.
MEIER, Deborah. First, Do No Harm [online]. 2008. [cit. 2015-01-29]. Dostupné z: http://blogs.edweek.org/edweek/Bridging-Differences/2008/03/dear_diane_sometimes_an_outrag.html.
