Komu patří velká data ve školství?

V poslední době stále více mluvíme o tom, jak technologie proměňují svět kolem nás. Bohužel to zatím vypadá, že se spíše naplňuje vize Lowella Monkeho, který je již před mnoha lety přirovnával ke splašenému páru koní ženoucích se nekontrolovaně za svým cílem (Web a pluh, 1997), než přání Sherry Turkle, která nás nedávno ve svém vystoupení na TEDu nabádala k tomu, abychom „k nim vyvinuli více sebeuvědomělý vztah“ a nenechali se jimi ovládat (Spojení, ale sami?, 2012). Za této situace můžeme navíc pozorovat, jak se začíná zájem na zisk orientovaných firem obracet k sektoru školství jako k prostoru, kde existují finanční toky, jež by bylo možné přesměrovat vhodným směrem.

Učitelská veřejnost zatím není o tom, jak by takové zisk generující, technologiemi podporované výukové postupy mohly vypadat, příliš informována. Princip velmi výstižně vysvětluje proděkanka ped. fakulty Pennsylvania State University Ali Carr-Chellman ve svém příspěvku na TEDxPSU (A Closer Look at Cyber Charter Schools). Popisuje, jak lze v USA snadno obcházet princip neziskovosti, jenž je ze zákona u škol pobírajících státní příspěvek na žáka požadován. Děje se tak především v těch případech, kdy je celá, nebo část výuky realizována online formou (tzv. virtuální či hybridní školy). Stačí založit si nejen školu, ale i firmu dodávající hardware a software - nejlépe včetně specializovaného výukového systému se zabudovanými výukovými materiály. Pak prostě jako škola zisk nevykazujete, ale nakupujete služby spojené s využitím technologií od firem na zisk plně orientovaných. Paní profesorka uvádí jako příklad známého amerického poskytovatele online kurzů K12, jenž vykázal jen za rok 2010 zisk 40 mil. dolarů a mzda jeho ředitele se vyšplhala na 2.6 mil.

Zkusme se teď na tyto vývojové trendy podívat z pohledu využití osobních dat žáků. Problematika je to mimořádně závažná, uvědomíme-li si, že právě osobní data jsou předmětem největšího zájmu na zisk orientovaných internetových podnikatelů inspirovaných nedávným obrovským úspěchem komerčních aktivit pracujících s modelem malých (či nulových) cen při obrovském množství zákazníků (či uživatelů soc. sítí). I v případě nulových cen je možno různými cestami realizovat značný zisk. První, co každého napadne, je samozřejmě reklama. Jenže ono to může fungovat i jinak. Velkou hodnotu mají právě data do systému uživateli vložená.

Pokusme se na chvíli uvažovat jako někdo, kdo chce zbohatnout na podnikání ve školském sektoru. Jeho cílem nepochybně bude nabídnout prostřednictvím internetu službu, jejíž využití bude natolik výhodné, že ji budou používat stovky tisíc až miliony uživatelů na celém světě (Facebook se pohybuje těsně pod hranicí miliardy). Sám jednu takovou cloudovou službu (Rozvažte ICT koordinátorům ruce aneb cloud computing) již ve své výuce používám. Jmenuje se Edmodo a má v tomto okamžiku již skoro 20 mil. uživatelů. Jedná se o kombinaci systému řízení výuky (LMS) a sociální sítě. Učitelé i žáci se do ní registrují, zapisují se do skupin (předmětů), píšou poznámky k výuce, plní úkoly, odpovídají na otázky, hlasují, dělají testy a vkládají (či odkazují) dokumenty vytvořené jinde. Tím ovšem zároveň vytvářejí obrovské množství dat, která, jsou-li ukládána, mohou být využita přínosně, ale bohužel i jinak.

Zřejmým přínosem je, slouží-li tato data výhradně k analýze výukových výsledků (viz 10 let Horizon Reportů), to znamená, jsou-li zpracovávána především s cílem dát zpětnou vazbu žákovi a učiteli. Hodně známým příkladem aplikace, v níž toto velmi pěkně funguje, je Khanova škola. Kromě video-tutoriálů obsahuje systém cvičení, na nichž se žák učí vykládanou látku pochopit. Přitom se ukládají nejen výsledky, ale údaje skoro o všem, co žák dělá – čas, cesta apod. Učitel též okamžitě vidí všechny individuální výsledky a může si nechat udělat podle potřeby různé statisticky upravené výstupy jednotlivců či celé třídy. Velmi podobným příkladem na úrovni vysokých škol jsou dnes hodně populární masivní otevřené online kurzy (Velký MOOC boom pokračuje). Funkce stojící v pozadí patří do kategorie zpracování velkých dat. Navozují zcela nové dosud netušené způsoby řízení výukového procesu a kontroly výukových výsledků. Z pohledu didaktického bývá výsledná metodika někdy přiléhavě nazývána převrácenou třídou (Khan Academy a „převrácená“ třída).

Kdepak nám ale zůstal skryt onen počáteční záměr, který vede investory k podpoře vývoje podobných aplikací? Třeba Edmodo jen v roce 2012 získalo touto cestou 25 mil. dolarů. Princip je celkem jasný. Jedním ze základních požadavků dneška je multiplatformnost, to znamená, že vše musí fungovat na každém běžném přístroji, který si žák či učitel pořídí. Pak je třeba zajistit, aby se uživatelé stali na systému závislí a aby pro ně bylo obtížné ho nahradit jiným. A teprve, když se toto povede, nastává doba, kdy se začne vydělávat. Může se třeba vytvořit dokonalejší verze s mnohem lepšími funkcemi, která se zpoplatní. Do systému může být (po vzoru Apple iTunes) integrován internetový obchod, který nabízí různé aplikace, některé zadarmo a jiné za mírný poplatek.

Všechny podobné podnikatelské záměry počítají s tím, že se uživatelé do systému přihlásili dobrovolně a že jim nevadí, když se vše, co do něj vloží, stane nakonec majetkem provozovatele takové služby. I kdyby nám to nevadilo, rozhodně si musíme být vědomi toho, co děláme a jaké důsledky to může mít.

Podívejme se například na jeden skutečný případ ze současnosti. Mediální magnát Rupert Murdoch má zájem vydělat na školství. Nejprve koupil firmu Wireless Generation, jež se zabývala poskytováním služeb v oblasti online vzdělávání. Tu posléze začlenil do společnosti Amplify, která již poskytuje daleko komplexnější služby. Nedávno začala nabízet nový produkt Amplify Tablet, jenž je podle všeho zatím nejdokonalejším výukovým zařízením připraveným na zpracování velkých dat. Nad běžným operačním systémem (Android) existuje nadstavba předávající data do centra, dovolující personalizované řízení výuky. Učitel může každému žákovi předložit jedinečný výběr výukových aktivit, dostává průběžně informace, co dělal, jakých výsledků dosáhl, a podle toho zase upravuje osobní výukový plán přímo v žákovském tabletu (též viz Strategie rozvoje školství v USA pod taktovkou Ed.gov).

Amplify Tablet

Nechtěl bych se stavět do role kritika schopností takových technických zázraků současnosti. Rozhodně si ale musíme být vědomi toho, že pokud podobný systém začneme používat, stávají se všechna data s výukovými výsledky našich žáků ve skutečnosti majetkem firmy, kterou vlastní někdo, kdo je znám tím, že je schopen osobní informace zneužít ke svému prospěchu (viz aféra deníku Sun s odposlechy telefonů známých osobností v létě 2011).

Pokud se v tomto okamžiku ptáte, jestli je vůbec možné udělat něco, co by rizika naznačeného vývoje omezilo, vězte, že teoreticky jistě ano. Jde o to, zda je stát dostatečně silný a dokáže prosadit taková opatření, která zneužití osobních dat zabrání. Kromě vymáhání existujících zásad možného nakládání s osobními údaji, na něž máme zákony, je třeba zavést ještě další opatření.

Domnívám se, že tím nejúčinnějším by bylo prostě pro použití ve školách schválit jen takové systémy, které budou schopny generovat standardizovaný protokol obsahující záznam činnosti žáka. Právoplatným vlastníkem takového záznamu je samozřejmě ten, kdo tato data vytvořil. Federální ministerstvo školství USA například připravuje projekt umožňující každému si vlastní data ze systému stáhnout. Umím si ale docela dobře představit, že by se takový záznam mohl nakonec jednou stát součástí registrů fyzických osob spravovaných státem. Možnosti, které by to přinášelo, jsou nedozírné.

Bylo by možno pro účely řízení resortu dělat jakékoli okamžité statistické přehledy o některých vybraných skutečných výukových výsledcích různých skupin žáků či škol, sledovat relativní pokrok a pokoušet se hledat indikátory tento kýžený jev vyvolávající (včetně možného vlivu učitelů). Česká školní inspekce by mohla klidně opustit model plošného testování v klíčových bodech studia a mohla by se soustředit na porovnávání uložených dat se skutečností. Zrovna tak by ale hrozilo nebezpečí, že někdo data zneužije třeba ke zveřejnění mediálně tolik líbivých žebříčků škol, což by vedlo jen ke zvětšování rozdílů mezi nimi.

Při úvahách nad podobným plošným systémem sledování výukových výsledků našich žáků ale nesmíme nikdy zapomínat na to, že takto získaná data rozhodně nebudou schopna plně pokrýt všechny výukové cíle, které dnes označujeme jako kompetence pro 21. století a definujeme je pomocí právě připravovaných standardů. To znamená, že sebelépe nastavená analýza nad těmito daty postavená nemůže být nikdy použita jako jediný zdroj informací na jakékoli úrovni řízení.

Co říci závěrem? Ve skutečnosti jde vlastně jen o to, jak s velkými daty popisujícími tu část výukových cílů, které budou i v našich školách brzy realizovány prostřednictvím digitálních technologií, naložíme. Tomu, aby tato data byla našimi žáky generována, rozhodně zabránit nelze.

Poznámka: Tento článek předkládám jako podnět Úřadu pro ochranu osobních údajů za účelem zvážení možných opatření.