Argumentace a argumentační fauly jako nástroj pro hodnocení informací
Odborný článek
Argumentace a argumentační fauly jako nástroj pro hodnocení informací
3,3 (4 hodnocení)
Článek se zaměřuje na některé argumentační fauly a způsob konstrukce argumentu jako na důležitý prvek v hodnocení kvality a důvěryhodnosti zdrojů. Ukazuje, že cílem korektivní diskuse je snaha o přiblížení se pravdě, zatímco společnou motivací pro záměrné argumentační fauly je manipulace se čtenářem.
Jedním z důležitých aspektů hodnocení informací je jejich logická správnost. Když se řekne argumentace, můžeme si poměrně intuitivně představit proces, ve kterém se někdo snaží někoho o něčem přesvědčit. Sokrates v řecké polis vystupoval vůči sofistům, kteří byli výbornými formální rétory, dokázali postavit výborné argumentační struktury, ale vlastní obsah sdělení jim byl zcela lhostejný. Cílem jejich práce bylo argumentačně porazit soupeře. Podobně jak se o to starali farizeové ve sporech s Ježíšem – vždy postavili určitou situaci, o níž předpokládali, že vyžaduje jen určité možné další argumentační postoje. A chtěli ho do nich vtlačit a následně usvědčit.
Důvodů, proč se dobře vyznat v základech argumentace, ale především v argumentačních klamech, je více, zde můžeme zmínit alespoň některé:
Lze pomocí nich odhalit záměrně manipulující informace.
Pro nás bude důležitý především první bod – budeme se snažit sledovat linku hodnocení informací z hlediska toho, jakým způsobem pracují s argumenty. Půjde nám tedy již o poměrně pečlivé studium určitých zdrojů či dokumentů. Počítáme tedy, že má čtenář vybrané nějaké zdroje, které vypadají důvěryhodně, a nyní by se rád podíval na to, jakým způsobem s nimi můžeme pracovat.
Argument má obecně dvě části – tezi a premisu.Teze je nějaké tvrzení, o kterém chceme přesvědčit druhého. Za tezi není možné považovat věty, které z logiky věci nemá smysl hodnotit z hlediska jejich pravdivosti nebo nepravdivosti. Druhá část argumentu je založená na premisách neboli na předpokladech (musí být alespoň jeden, ale může jich být i více). A právě předpoklady jsou nejčastěji tím, o co nám v argumentačních sporech půjde. Čím pevnější předpoklady, tím větší je šance, že náš argumentační proces bude úspěšný. Obecně totiž platí, že pokud z předpokladů plyne teze, což může být také předmětem sporu, tak jediné, co můžeme v diskusi zpochybnit, jsou právě předpoklady a jejich struktura či způsob využití.
Celý proces argumentace by se měl opírat o předpoklad rozumu a logiky. Pokud někdo říká, že něco platí, protože to tak je, nebo to cítí či tomu věří, je to sice možné, ale v takové situaci se dostáváme zcela mimo možnost jakékoli reálné argumentace; vnitřní přesvědčení je možné, ale není předmětem vědeckého bádání nebo odborného sporu.
Pro ilustraci můžeme uvést některé možné příklady argumentu:
„Protože je každý člověk smrtelný, zemřeš také ty.“ Tento známý sylogismus je poměrně hezkou ukázkou dobře vystavěného argumentu. Je zde teze „zemřeš i ty“, o níž má být druhý přesvědčen, a předpoklad „protože je každý člověk smrtelný“. Existují dva způsoby, jak by bylo možné takový argument vyvrátit. První spočívá v tom, že bychom řekli, že nejde o dostatečný důvod, tedy že premisa nestačí k vyvození teze. Zde by šlo říci, že nejsem člověk, ale třeba mutant (jak můžeme vidět v oblíbených filmech o x-manech), a z teze o smrtelnosti lidí nijak neplyne má smrtelnost. Druhou možností je zpochybnit kvalitu premisy. To by bylo možné učinit například tehdy, pokud bychom tvrdili, že všichni lidé doposud nezemřeli, a nemáme žádný dostupný důkaz pro to, že alespoň některý z těch, co nyní žijí, třeba nezemře. Ať už z jakéhokoliv důvodu.
Jenže zatímco výše uvedený příklad je ukázkou argumentu korektivního, nebo alespoň o korektnost se snažícího, existuje mnoho způsobů, které označujeme jako manipulativní techniky, argumentační klamy či fauly, které postupují jinak. Opět to můžeme vidět na příkladu.
Joe Pyne ve své diskusi v rádiu s Frankem Zappou začal následující myšlenkou: „Myslím, že dlouhé vlasy z vás dělají holku.“ Opět je zde teze „jste holka“ a premisa „dlouhé vlasy jsou vlastnosti být ženou“. Pyne měl v té době za sebou rakovinu, během níž přišel o nohu, což je také inspirace rychlé Zappovy repliky: „Myslím, že dřevěná noha z vás dělá stůl.“
O co v této diskusi jde? Pyne vzal nějakou vlastnost a zobecnil ji – dlouhé vlasy mají častěji ženy – a z toho vyvodil, že délka vlasů souvisí s genderem. Což ale samozřejmě nemusí být vůbec pravda. Ale je zřejmé, že žena není plně určena tím, že má dlouhé vlasy – jsou totiž muži, kteří je mají také dlouhé, anebo naopak ženy s vlasy krátkými nebo dokonce bez vlasů. Z jedné z „častých“ vlastností tedy není možné vyvodit dostatečnou podmínku. Zappa v argumentaci pohotově postupuje tak, že dělá vlastně totéž, ale navrhuje protipříklad – dřevěná noha je u stolu přitom častější, než dlouhé vlasy u žen. Pyne je tedy „více“ stůl než Zappa „žena“. Takto ale postupovat nelze – ani jeden z nich tedy nemá připisovaný soubor vlastností; tedy představa, že z jednotliviny lze vytvořit charakteristiku celku, padá.
Oba příklady (jak dobrého, tak špatného) argumentu jsme diskutovali poměrně podrobně ze zřejmého důvodu. Domníváme se, že právě takto by měli umět postupovat také studenti, kteří se s určitými argumenty seznamují. To, co je klíčové, přitom je, že Zappův argument není možné odmítnout proto, že Pyne není stůl, ale protože nekorektně konstruuje spojení mezi tezí a premisou. Poznat, v čem spočívá argumentační klam, považujeme za zcela zásadní, protože často právě tato schopnost může rozhodovat o tom, čemu studenti uvěří a čemu nikoliv.
Rádi bychom na tomto místě ještě jednou zdůraznili jeden důležitý fakt – nejnebezpečnější argumentační fauly ve veřejném prostoru se vyznačují dvěma obtížně jednoduše ohraničitelnými prvky. Tím prvním je důraz na emoce, často podpořený například fotografií, který vede k tomu, že člověk žádnou racionální analýzu vůbec neprovede. Tváří tvář šokující skutečnosti se totiž nechá unést emocemi. Druhá strategie je hůře odhalitelná – jde o postupnou práci s veřejným prostorem spočívající v tom, že určité problémy jsou zakrývány jinými. Veřejná diskuse se v tu chvíli otáčí okolo marginálních témat (Alvarová například uvádí vulgární mluvu prezidenta) a to, co je podstatné a co by mělo být veřejně kritizováno, zůstane zcela nepovšimnuto.
Vybrané argumentační fauly
Argumentační fauly patří mezi velice populární téma středoškolského vzdělávání a existují k nim velice pěkné a názorné plakáty. Proto nebude naším cílem na tomto místě nabízet nějaký podrobný nebo komplexní výčet, jako spíše upozornit na ty nejběžnější, s určitým krátkým komentářem.
Poukazování na důsledky – jde o jeden z nejsofistikovanějších argumentačních klamů, ale musíme zdůraznit, že to, že má určité tvrzení nepříjemné důsledky a nebudeme se tedy podle něj řídit, ještě neznamená, že je nepravdivé. Ne vším pravdivým se musíme vždy řídit. Představme si třeba tvrzení: Kdybychom zabili všechny psy, bylo by mnoho lidí smutných a opuštěných. Proto psí výkaly v ulicích měst nevadí. Povšimněme si, že zabít psy je všeobecně vnímané jako nepřijatelné, ale to ještě vůbec neznamená, že jejich výkaly nemohou představovat problém ve městech. To, co je důležité, je, že u toho druhu argumentů jde o faul, pokud se vztahují k nějaké objektivizovatelné skutečnosti, nikoliv ale k určitému procesu.
Slaměný panák představuje jeden z nejčastějších argumentačních faulů v běžné hádce. Je založený na myšlence, že vezmeme argument druhého, překroutíme ho, změníme jeho vyznění a následně s ním polemizujeme. Tímto procesem si ho nastavíme tak, aby bylo možné a snadné se s ním vypořádat a druhý se vlastně nemohl bránit. Často i malý významový posun může udělat mnoho. V odborném textu se lze setkat s tím, že se použijí místo knižních precizovaných definic výroky z rozhovorů nebo extrémní pozice zastánců nějakého směru. Ty se poté postaví jako bod k diskusi, a ukáže se, že jde o neudržitelnou pozici.
Útok na osobu (ad hominem)spočívá v tom, že se pokusíme znevěrohodnit osobu, která pronáší určitou myšlenku. Často k tomu použijeme argument falešné autority: „Jsem vědec, a proto mohu říci, že tento člověk je šarlatán. Povšimněte si, že danou vědu vůbec nevystudoval!“ Takový argumentační faul ale ukazuje spíše na toho, kdo jej použil, protože si neví rady s argumenty protistrany, snaží se ji znevěrohodnit jako člověka. Často se tak postupuje v politice, ale nikdy se tak nesmí postupovat ve vědě. Takový způsob argumentace je současně hrubě neuctivý a nezdvořilý. I když může být efektní a mít vliv na posluchače, čestný člověk ho nevyužívá. Například ruský deník Komsomolskaja pravda napsal právě s tímto záměrem článek Kdo je Navalnyj?. Podobné články nebo otázky jsou vždy záležitostí dezinformačních webů.
Nepravdivé zobecnění jsme analyzovali již výše na příkladu Pyneho a Zappy. Často v něm nejde o záměr mluvčího, ale o určitý ukvapený krok. Dělat zobecnění je totiž základní charakteristikou jak vědy (když je k zemi přitahováno deset těles se stejným zrychlením, očekáváme, že se bude i jedenácté chovat podobně), tak samotného jazyka, kterým mluvíme. V argumentaci ale musíme být v této oblasti velice pečlivý a dávat si pozor na to, zda naše tvrzení nepřesahují rámce našeho poznání. Ostatně, když už jsme u vědy – právě identifikace nepravdivého zobecnění je často základním metodologickým nástrojem vědy, když zjistíme, že v naší teorii se objevují věci, které nedokážeme vysvětlit, jakkoli ono vědecké zobecnění by to předpokládalo.
Záměna kauzality a korelaceje druhým, ve vědě někdy hojně diskutovaným druhem argumentačního faulu. Asi nejznámější příklad je, že existuje korelace mezi množstvím prodané zmrzliny a počtem utopených, nebo množstvím učitelů ve městě a spotřebou alkoholu. Čím více se prodá zmrzliny, tím více lidí se utopí. Z tohoto tvrzení ale není možné vyvodit závěr, že se lidé topí kvůli zmrzlině. Příklad s učiteli je podobný – rostoucí množství učitelů ve městě vede k rostoucí spotřebě alkoholu, ale tak jako u zmrzliny je vysvětlením, že se lidé prostě v létě častěji koupají, a proto je větší šance, že se utopí, tak u alkoholu lze snadno říci, že množství učitelů odpovídá docela dobře velikosti sídla, takže s množstvím lidí v něm roste i počet učitelů a spotřeba alkoholu je vázána na průměrného člověka. Záměna kauzality a prosté korelace je většinou dána metodologickou nepečlivostí, ukvapeností, neznalostí všech okolností. Málokdy za ní stojí záměr mluvčího.
Závěrem
Argumentačních faulů bychom samozřejmě mohli identifikovat mnohem více. To, na co bychom rádi upozornili, jsou ale dvě skutečnosti. Předně – ne vždy je argumentační faul něco, co by autor textu nebo mluvčí udělal naschvál. Je ale povinností toho, kdo takové informace přijímá, o nich seriózně analyticky přemýšlet. Zadruhé – používat argumentační fauly je nekorektní a člověka to diskvalifikuje ze společnosti lidí, kterým jde o pravdu. Jistě je možné se omluvit, změnit konstrukci argumentu nebo cokoli dalšího, ale určitá opatrnost v tom, jakým způsobem argumentujeme, je určitě na místě. Slovo škola je odvozené z latinského schole – z určitého prázdna, kde je bezpečný prostor pro tréning a učení se. Oblast argumentace a hodnocení argumentů druhých by v tomto bezpečném prostoru jistě měla být pěstována. Kdekoliv jinde totiž omyl může být více než bolestivou a společensky problematickou skutečností.
Článek vznikl jako součást řešení projektu Platforma pro transfer znalostí: informační gramotnost pro středoškoláky v otevřeném mash-up virtuálním učebním prostředí (TIGUP) podpořeného TA ČR – kód projektu TL02000040. Web.
Literatura a použité zdroje
MCCANN, Thomas M. Transforming Talk into Text—Argument Writing, Inquiry, and Discussion, Grades 6-12. Teachers College Press, 2014. 157 s. ISBN 9780807773314.
BRIAN, Martin. The Controversy Manual. Irene Publishing, 2014. 465 s. ISBN 978–1–291–67241–1.
TÁBORSKÝ, Jiří. V síti dezinformací: Proč věříme alternativním faktům. Grada, 2019. 224 s. ISBN 9788027120147.
