Animetod – Filmová řeč

• Výtvarná výchova
  • 2. období
    • porovnává různé interpretace vizuálně obrazného vyjádření a přistupuje k nim jako ke zdroji inspirace

střihová skladba

Technicky chápeme střih jako uspořádání nasnímaného materiálu do plynulého vyprávění, které vede diváka příběhem jasně a logicky. Zároveň tvůrce již při dramaturgické přípravě vybírá záběry tak, aby byl film co nejpůsobivější a diváka obohatil.

Pomocí střihu lze velmi ovlivnit vyznění filmu i jeho emocionální působení.

Záběry, jejich délkou a jejich spojováním, vytváříme rytmus a tempo filmu.

rytmus a tempo

Rytmus filmu můžeme ovlivnit rychlostí střídání jednotlivých záběrů nebo také rychlostí samotného pohybu v animaci.

Základním prvkem filmu je také pohyb. Ten lze zachytit několika způsoby, a tak rozlišujeme statický a dynamický záběr.

statický a dynamický záběr

Statický záběr je natáčen nehybnou kamerou a to, co se pohybuje, jsou postavy či předměty v záběru. Dynamický záběr je natáčen pohybující se kamerou. 

filmový čas

Jednotlivé záběry se skládají v časové posloupnosti v takzvaném filmovém čase, kdy celý film může zabírat mnohem delší časový úsek, než je skutečný čas, ve kterém se na filmové dílo divák dívá.

Jednotlivé možnosti a principy střihové skladby uvádíme v samostatné lekci Skladba.

Metodická část:

To, jak je důležité naučit se porozumět filmové řeči, vysvětlujeme v lekci Proč filmy promítat a Proč filmy analyzovat.

 Často se setkáváme s tím, že filmy na nás silně působí, ale sami neumíme popsat, čím to přesně je. Při vyprávění o filmu se zaměřujeme na popis děje, případně na hlavní myšlenku, a zda nás film bavil × nebavil, líbil se × nelíbil se. Pomocí znalosti tajemství filmové řeči přicházíme na to, jak a proč.

 Dívat se na filmy a mluvit o nich má smysl od chvíle, kdy se děti s audiovizuálním uměním setkávají. Je to podobné, jako s postupným seznamováním se s mluveným či psaným slovem pomocí literárních děl, od těch nejmenších až po dospělost.  

 Nejdříve jednoduchými otázkami nebo cvičeními zjišťujeme, co vlastně malý divák skutečně vidí, jak jednotlivé obrazy vnímá, ale také cítí. Konfrontujeme obrazy a situace s jeho osobními zkušenostmi, učíme pojmenovávat nejen viděné, ale i to, co se za obrazy skrývá, co nám připomínají, jak s námi „pracují“. 

 Posléze odhalujeme jednotlivé způsoby vyjádření – filmovou řeč, pojmy a principy, a současně nabízíme historické či společenské kontexty.