Vibe coding v učitelské praxi

Pokud byl rok 2023 rokem, kdy se začaly objevovat velké jazykové modely pro běžné uživatele (technicky od listopadu 2022), pak bychom rok 2025 mohli označit za rok vibe codingu. V tomto článku se chceme podívat na některé aspekty, které do učitelské praxe přináší, a především na to, jaké myšlenkové těžkosti jsou s ním spojené. Pokusíme se tak odpovědět na otázku, k čemu běžnému učiteli vibe coding je.

Vibe coding je proces vývoje softwaru, kdy „programátor“ nepíše přímo kód, ale popisuje funkcionality softwaru v přirozeném jazyce, a umělá inteligence takovou aplikaci, respektive její kód sama vytváří. Tato definice představuje důležité rámování, které nám umožňuje přemyslet, jakým způsobem o programování uvažovat.

Pokud bychom se soustředili na učitele a učitelky informatiky, mohli bychom hovořit o tom, že se těžiště programování přesouvá ke schopnosti funkcionality popsat a pak ladit kód, případně domýšlet nástroje, které AI sama nevytvoří. Jde o přístup, který zásadně mění velkou část softwarového inženýrství, a zdá se, že bude mít zásadní dopady na to, jak jsou chápány (především juniorní) programátorské profese.

Pro náš pohled bude důležité něco jiného – zkusíme prozkoumat, co vibe coding může přinést běžnému učitelskému výkonu práce, takže se pokusíme odhlédnout od specifik informatiků a zaměříme se na vyučující obecně.

Víme, co chceme?

První potíž spočívá v tom, že vibe coding nápadně připomíná úvahy svatého Augustina o čase – přesně ví, co čas je, ovšem jen do okamžiku, kdy se ho na to někdo zeptá. Vibe coding vypadá jako univerzální lákavá možnost, můžeme si naprogramovat aplikace pro cokoli, stačí říci. Jenže uvědomit si, na co by se vyučujícmu aplikace hodila, co by měla umět a ideálně třeba i s jakými daty by měla pracovat, není vůbec snadné.

Klíčovou dovedností vzdělávajících, kteří budou umět pracovat s vibe codingem, tak nebudou programátorské dovednosti, ale imaginace, kreativita a schopnost říci, co přesně potřebují. Tak jak v běžné interakci s velkými jazykovými modely, tak i zde platí, že čím lepší, konkrétnější a strukturovanější je prompt, tím lepších výsledků je možné dosáhnout.

Pokud budeme chtít s vibe codingem ve školách skutečně pracovat, pak se jeví jako nezbytné iniciovat vzdělávání v oblasti kreativity a reflektivních technik, což jsou dovednosti, které mohou mít pozitivní dopad do mnoha dalších oblastí učitelské praxe. Zavádět dobré vzdělávací kurzy na vibe coding se tak vyplatí právě tímto způsobem. Tím, jak je fenomén poměrně nový, chybí širší zkušenost s přemýšlením, možnost práce se vzory a úprava již hotových přístupů. Pro některé vyučující může být flastrující to, že mají k dispozici robustní nástroje, ale vlastně nevědí o své vlastní praxi dost na to, aby ho využili.

Nejde o problém nový – autor textu před mnoha lety učil koordinátory ICT využívat nástroje IFTTT či Zapier na automatizaci činností. Jakkoli skoro vždy byla většina účastníků kurzu nadšená, protože jim automatizace odbourá spoustu opakujících se úkolů, reálná implementace byla mimořádně náročná, protože popsat řetězec kroků „když něco, tak něco jiného“ bylo mimořádně náročné. Právě proto, že tak o světě běžně neuvažujeme. A možná i z toho důvodu, že od techniky očekáváme příliš robustní výsledky.

Program jako jednorázový nedokonalý produkt

Na tomto místě se dostáváme ke třem důležitým představám, které s vibe codingem nekorespondují, ale současně utvářejí běžnou představu o tom, co znamená softwarový produkt. Tvoří tak určitou kreativní bariéru, kterou je třeba odstranit.

Program musí být komplexní – jsme zvyklí si pořizovat velké placené programy se stovkami funkcí (od Wordu po Malování), které z nich tvoří univerzální nástroj pro mnoho situací a uživatelů. Vibe coding v učitelském pojetí umožňuje postupovat opačně – vytvářet malé, úzce profilované nástroje na jednorázové použití.

Program musí být bezchybný – častá reflexe lidí, kteří si vibe coding vyzkouší, je, že výstup je „docela fajn“, ale že by mohl být lepší, že má chyby, že bezplatná verze má nějaké limity, že to není dost. Jenže o to většinou nejde – jde o to, zda dokáže splnit tu drobnou jednoduchou funkci, kterou sledujeme – třeba vytvořit zasedací pořádek ve třídě podle průměru známek nebo generátor motivačních citátů či digitální adventní věnec. V pedagogické praxi málo kdy tvoříme dokonalé produkty, ale chceme, aby sledovaly jasně pojmenované pedagogické cíle.

Programátoři jsou profesionálové – to je někdy pravda, ale cílem vibe codingu není udělat z každého „učitele programátora“, není třeba produkt ladit, spojovat do větších celků, opravovat kód. Ale nechat si rychle vytvořit vzdělávací objekt, který je potřebný pro konkrétní vzdělávací situaci nebo pedagogickou praxi. Klíčem je vědět, co chceme, nikoli dokázat napsat a zkontrolovat kód. Jistě se to někdy hodí, ale nejde o univerzální a vlastně ani úplně častou potřebu.

Pokud dokážeme odmyslet tento způsob uvažování o softwaru a dokážeme se něj dívat stejně jako na prezentaci či pracovní list (učitel také málokdy tvoří dokonalé listy s profesionální sazbou a personalizovanou grafikou), může se díky vibe codingu stát práce s malými jednorázovými nástroji součástí běžného nástrojového vybavení učitele. Když totiž dokáže popsat, co chce, vytvořit funkční produkt je záležitost většinou řádově jednotek minut.

Nástroje

Nástrojů, které umožňují pracovat s vibe codingem, je v současné době obrovské množství a záleží vždy na stylu a potřebách konkrétního vyučujícího, s čím chce pracovat. Asi nejdostupnějším nástrojem na začátek je AI Code Generator v Canvě, se kterou jsou učitelky a učitelé zvyklí pracovat. Google AI Studio je podstatně robustnější a umožňuje mnoho dalších věcí a propojení s celým ekosystémem služby Google. Velká část lidí hodnotí jako uživatelsky nejsnazší cestu Claude, který umí tvořit velice zajímavé aplikace například nad učebními texty. Mezi další nástroje patří Base44, Corsor či Lovable.

Vždy je třeba zvážit konkrétní licenční podmínky, které jsou spojené i s tím, co si může uživatel (učitel či učitelka) dovolit. Většinou se omezení týkají počtu možných promptů za den, možnosti zasahovat přímo do kódu nebo velikosti a komplexity výstupního softwaru. V zásadě vždy se vyplatí prompty zadávat v angličtině.

Rizika

Pokud jde o rizika, můžeme je rozdělit do více kategorií, ale z hlediska vyučujícího je klíčová pravděpodobně bezpečnost. Předně kód, který nástroje tvoří, nebývá obvykle zcela imunní vůči různým útokům a tím, že uživatel málokdy nad kódem vykonává plnou kontrolu, tak určitě není možné doporučit tyto nástroje na práci s daty, která by mohla být osobní nebo citlivá, která by mohla způsobit únik dat atp. S tím souvisí i druhý bezpečnostní aspekt, totiž že není zcela vhodné do systémů vytvořených vibe codingem nahrávat data žáků a žákyň, jako jsou domácí úkoly atp., pokud nepracuje pouze s lokálním zpracováním nebo nemá jinak vyřešenou bezpečnost.

Druhou skupinou rizik jsou chyby – aplikace nejsou vždy dokonalé, mohou obsahovat chyby jak jazykové, funkční nebo nedotažené aspekty přístupnosti. V ideálním případě uživatel systematicky „hlídá“ kvalitu a funkčnost, v reálném světě na tokové kroky mají vyučující relativně málo času, prostoru a kapacit. Riziko, že to nebude fungovat, bude to mít specifickou chybu nebo nevyladěnost, je relativně vysoké a je nezbytné s ním edukačně počítat.

Výzvy

Klíčovou výzvou pro využití vibe codingu je změna přemýšlení učitelů a učitele o tom, jak má vypadat software, co má splňovat. Potřebujeme jako vyučující získat do své mentální výbavy schopnost v analýze výukových situací vidět struktury a koncepty, které je možné právě tímto typem nástrojů řešit a zpracovávat. Věříme, že se brzy mohou stát tak běžnou součástí přípravy na hodinu, jako nachystaná prezentace nebo aktivita v Kahoot či Actionbound. Nejde ani o módní taškařici (možná trochu ano, ale i to k moderní pedagogice patří), ale ani o technologicky náročný přístup. Domníváme se, že to klíčové, co může využití tohoto přístupu přinést, je řešení vybraných didaktických výzev, a hlavně zisk širšího kreativního způsobu přemýšlení o výuce, který se bude uplatňovat ve více aspektech.

Rádi bychom doplnili ještě jednu důležitou věc – nejde o univerzální odpověď na všechno, každá dobrá hodina nemusí mít vlastní software nebo výchovně-vzdělávací problém nemusí být řešený vibe codingem. Jde o rozšíření možností, které vyučující mají k tomu, aby dokázali dobře učit – a to i třeba věci, které se jim bez této technologie nedařily.

Současně vedou – a zde se vracíme k otázce, zda víme, co chceme – k jasnému a explicitnímu pojmenování cílů edukace, výstupů z učení, k vyšší záměrnosti a zaměřenosti na cíl, což jsou nezbytné komponenty kvalitního vzdělávání, ať už je náš přístup k němu jakýkoliv.

Participace

Vibe coding současně nemusí být odtržený od digitálních kompetencí nebo výuky informatiky žáků a žákyň, takže může být v některých situacích didakticky cenné hledat způsoby, jak mohou skrze tuto technologie participovat na tvorbě vzdělávacích materiálů, jejich reflexi a evaluaci. Přemýšlet nad tím, jak své spolužáky něčemu naučit to, čemu nerozumí, je velice praktickou dovedností, která současně může – při vhodném pedagogickém vedení – vést k tomu, že se zásadně rozšíří spektrum přístupů nebo vůbec imaginace o tom, jakým způsobem tvorba programů může ve vzdělávání fungovat.

Právě odlišná perspektiva žactva může představovat nejen cenný edukační moment pro vzdělávané, ale také cestu, jak kreativně přemýšlet a vidět alternativy, které vyučujícího běžně nemusí napadnout. Vibe coding je zajímavý právě v tom, že umožňuje o některých aspektech práce s programováním vzdělávacích aplikací uvažovat radikálně jinak, než jsme zvyklí.

Závěr

Vibe coding je fenomén, který zásadním způsobem mění vývoj softwaru i v mimoškolním prostředí. V článku jsme se snažili specificky prozkoumat jeho možnost v oblasti, kterou DigCompEdu označuje jako Výuka, s tím, že jsme si vědomi toho, že 1) technologie zasahuje do mnoha dalších oblastí a 2) nejde o univerzální odpověď na všechny edukační výzvy. Jde o další z možných nástrojů, které umožňují vyučujícím dělat nějaké věci efektivně a lépe, možná nově a přesněji uvažovat o vlastní výuce, ale určitě nejde o přístup, který by bylo třeba užívat v „každé hodině“ nebo „vždy, kdy chceme dobře učit“.