Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
RVP ZV jako příležitost k rozvíjení dialogu
3,0 (1 hodnocení)
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Škola je instituce, která má žáky připravovat pro život; například tím, že se u žáků zaměří na rozvoj komunikačních dovedností. Žáci by se měli naučit rozpoznávat různé komunikační situace, různé sociální role, měli by si osvojit způsoby navazování, udržování a ukončování kontaktu. Vhodně vedeným dialogem by měl učitel žáky směřovat k sebevzdělávání. Vedení dialogu je však uměním, kterému se musejí pedagogové naučit (pomocí literatury, kurzů ...).
Cílem příspěvku je představit oblast jazykové komunikace, která prostřednictvím konkrétních činností vede k rozvíjení všestranné komunikační kompetence žáků a k rozvoji konkrétních komunikačních dovedností. Úspěšná komunikace se neobejde bez schopnosti vést dialog.
Dialog ve škole je ústředním tématem předloženého textu. Vycházíme z výzkumu realizovaného v rámci diplomové práce a upozorňujeme na konkrétní stav dialogické komunikace ve škole, a to jak ze strany učitelů, tak žáků. Na základě nejčastějších nedostatků v komunikaci mezi učiteli a žáky jsme dospěli k doporučením, která sledují zkvalitnění dialogu ve škole a odbourání komunikačních překážek, které zabraňují vzájemnému porozumění, a tím i snižují celou kvalitu pedagogického působení.
Dialog je základním prostředkem mezilidské komunikace. Prostřednictvím dialogu se učíme, poznáváme svět, navazujeme kontakty a prezentujeme sebe sama. Snad není příliš velkou nadsázkou teze: "Náš život je nekončící dialog."
Člověk se rodí se schopností naučit se vést dialog, ale záleží na něm, do jaké míry bude schopen komunikační dovednosti rozvíjet. Když člověk dobře ovládne umění vést dialog, naučí se nejen rychle a účinně získávat informace, ale také kultivovat vlastní vystupování a rozvíjet své sociální dovednosti. Škola je velmi vhodné prostředí pro trénování komunikačních dovedností. Jedná se o uzavřenou sociální skupinu, která nabízí širokou škálu možných sociálních vazeb. Ve škole si také žáci mohou osvojit jednání, která vyžadují různé sociální role. Chybné jednání zde nepřináší tak vážné důsledky jako v jiných prostředích. Zkrátka škola je pro procvičování dialogické komunikace ideální a komunikační výchova, která se stává rovnocennou složkou českého jazyka, má pro rozvíjení dialogu možnosti.
Dialogická komunikace je však ve školním prostředí také determinována různými faktory, které se podepisují na kvalitě jejího průběhu. Pedagogická komunikace, která představuje velkou část komunikace ve škole, je určena časovými a prostorovými podmínkami, specifickými cíli a obsahem dialogu, účastníky komunikace, mezi nimiž existují předem daná pravidla chování. Dialog ve škole je tedy komunikace probíhající v konkrétním pedagogickém prostředí. O dialogu ve vyučovací hodině můžeme s určitou mírou zjednodušení říci, že jde o dialog skupinový, reálný, řízený, převážně bezprostřední, veřejný, s předem známým cílem, který je ovlivňován sociální rolí a vlastnostmi konkrétního učitele a konkrétních žáků.
Velký význam má ve škole kladení otázek a jejich zodpovídání (tzv. minimální dialog). Učitelé vědí, že tázání je nedílnou součástí pedagogické práce. Výzkum, který uskutečnila diplomantka Filozofické fakulty UK, ukázal, že učitelé jsou přesvědčeni, že ptát se mají oni, zatímco žáci mají odpovídat. Na prvních seminářích didaktiky českého jazyka na Filozofické fakultě Karlovy univerzity s oblibou studentům cituji následující ukázku z reálné komunikace při hodině geometrie:
Ž: Paní učitelko, dalo by se to rozdělit!
U: No, možná …
Ž: Pan-čelko, můžu to říct?
U: Co?
Ž: Jak by se to dalo udělat.
Ž: Jak? Jak?
Ž: Můžu?
U: Už jsem řekla: doma se přesvědčíte. Teď už toho necháme.
(Podle Mareše a Křivohlavého)
Uvádím tedy studentům ukázku, která je esencí komunikace "antidialogické", která ilustruje popření všech zásad rozvíjení komunikačních dovedností u žáků. Učitel by měl být ve třídě hlavně proto, aby odpovídal na žákovské otázky.
Tím se dostáváme k významné funkci školy: vést žáky k sebevzdělávání. V takto pojaté výuce by učitel nepředával již předem ověřené poznatky, ale byl by pomocníkem žákům na cestě vyhledávání, ověřování a usouvztažňování informací.
Zmiňovaný výzkum, ale i odborná literatura ukazují, že ve vyučovacích hodinách padne mnoho otázek. Jejich iniciátorem je především učitel. Velká část učitelových otázek nestimuluje nijak žáky k přemýšlení, ani nerozvíjí myšlení vyššího řádu. Žáci jsou nuceni reprodukovat naučené odpovědi, kterým často ani nemusejí rozumět. Žáci nejsou schopni formulovat samostatně otázky, které je k danému tématu napadají. S formulací odpovědí mají podobné obtíže. Odpovědi žáků jsou povrchní, nesouvislé a krátké; často tvořené jedním slovem či velmi krátkými větami. Na žákovské otázky a jejich zodpovězení bývá málo času. Přestože školní prostředí můžeme považovat za oficiální či polooficiální, dialogy jsou vedeny nespisovným jazykem, respektive spisovným jazykem s pronikáním nespisovných variant. Žáci obvykle nespisovný jazyk od spisovného nerozlišují. Formulace učitelových otázek je po syntaktické stránce příznaková. K několikerému střídání komunikačních partnerů v roli produktora a recipienta dochází ve vyučovací hodině zřídka. Dialog je ve školním prostředí přeměněn v jakýsi pseudodialog, který spočívá v převažující aktivitě jednoho komunikačního partnera. Výzkum ukázal, že dialogická komunikace ve škole je na velmi nízké úrovni.
Které komunikační dovednosti by si žáci měli osvojit? Především by žáci měli zvládnout zdvořilostní principy komunikace. Žáci by se také měli naučit rozpoznávat různé komunikační situace (soukromí - veřejnost aj.), různé sociální role, své i svých komunikačních partnerů, a vést dialog v souladu s nimi. Měli by být schopni všímat si nejrůznějších faktorů, které mohou ovlivnit komunikaci. Je potřeba, aby si žáci osvojili způsoby navazování, udržování a ukončování kontaktu a celého rozhovoru. Naučit se, jak slušně, ale důrazně vyjadřovat nesouhlas, popřípadě souhlas s partnerem, a jak dosahovat svých komunikačních cílů. Žáci by si také měli uvědomovat, že součástí vedení dialogu nejsou jen vhodně vybraná slova a zvládnutí zdvořilostních prvků, ale celý způsob vystupování, který dialog provází. To znamená dobře ovládat paralingvistické i nonverbální prvky komunikace. Uvědomovat si signály, které vysíláme komunikačním partnerům prostřednictvím zvýšení hlasu či různými gesty. Velkou část těchto dovedností žáci již využívají, ale z velké části nevědomě. Důležité je, aby si svého jednání v dialogu byli vědomi a přizpůsobili ho komunikačnímu záměru.
Jakými způsoby lze zvýšit celkovou úroveň dialogické komunikace ve školním prostředí? Vést s žáky dialog je umění, jemuž je potřeba se naučit postupně, krok po kroku. V dnešní době existuje rozsáhlá literatura, domácí i zahraniční, která se nácvikem pedagogické komunikace zabývá. Můžeme se inspirovat tituly z oblasti lingvistiky, ale i pedagogiky a v poslední době i publikacemi, které vydává Akademie múzických umění v Praze. Skupina odborníků, kterou vede prof. Ivan Vyskočil, se zabývá dialogickým jednáním. Učitelům bychom doporučili, aby se nejen seznámili s publikacemi této skupiny, ale aby i navštívili semináře, na nichž se dialogické jednání pod vedením prof. Vyskočila a jeho asistentů praktikuje. Osobní zkušenost s dialogickým jednáním, zejména intenzivní prožitky, které tuto specifickou činnost provázejí, se jeví jako vhodný inspirační zdroj pro vedení komunikační výchovy. Dialogické jednání je založeno na, pro mnohé poněkud zvláštní, komunikaci, a to na komunikaci s tzv. vnitřním partnerem, tedy se sebou samým, ale za přítomnosti dalších účastníků. Dialogické jednání podporuje spontaneitu a kreativitu, tréma z veřejného vystoupení se postupným nácvikem odbourává, začíná převládat entuziasmus z odhalování vlastních, dosud neobjevených, možností, což považuji za skvělou výbavu pro učitele.
Kromě toho existují také nejrůznější organizace pořádající kurzy, které učitelům ve správné komunikaci s žáky mohou pomoci. Jedná se o různé komunikační tréninky, kurzy asertivních dovedností aj.
Prvním krokem k dosažení celkově dobré komunikační úrovně dialogické komunikace je zvýšení kvality tzv. minimálního dialogu. Výzkum, který byl realizován v rámci diplomové práce, může učitelům podat následující doporučení.
Je potřeba:
Jestliže se sami učitelé naučí správnému vedení dialogu, mohou se více zaměřit na kultivování dialogické komunikace žáků. Obráceně to nemá smysl, protože nejčastější a nejúčinnější osvojování dovedností se děje nápodobou. Pokud učitel něco jiného říká a dělá, potom účinek na žáka není velký. Jestliže se učitelé naučí tvořit dobré otázky, mohou si tím usnadnit práci v mnoha jiných oblastech pedagogické činnosti.
Nesmíme také zapomenout na to, že dialog je obousměrná komunikace. Informace se tak přenáší od učitele k žákovi, ale také naopak. Učitel se může dozvědět něco bližšího o svých žácích, o jejich postojích či hodnotových orientacích. "Chybí-li v hodině žákovské dotazy, není ochuzen pouze žák, ale i učitel. Ztrácí možnost hlubšího poznání zájmů, postojů, zvláštností myšlení žáků. Ba co horšího, ztrácí možnost se přiučit od svých žáků." (Mareš - Křivohlavý, 1995)
Jak jsme řekli úvodem, dialog je život. Škola je instituce, jež má pro život připravovat. Obzvláště v dnešní době, kdy škola ztratila monopol na informace, by se měla zaměřit na rozvoj komunikačních dovedností svých žáků. Zatím tomu tak není, i když mírné tendence ke zlepšení lze pozorovat. Pokud žáci budou odcházet ze základních škol s osvojenými komunikačními dovednostmi, budou jistě úspěšní nejen ve školní komunikaci, ale také v komunikaci mezilidské.
Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání se svým pojetím jazykové komunikace v rukou učitelů, kteří budou skutečně (nikoli formálně) usilovat o rozvoj komunikačních kompetencí žáků, je tak šancí k vedení zdravého dialogu ve škole i za jejími dveřmi.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.