První ze dvou článků věnovaných britskému umělci a zároveň odborníkovi na technologie Jamesi Bridlemu. Tento článek popisuje analogii mezi snahou velmocí ovládnout svět prostřednictvím atomové bomby v rámci studené války po 2. sv. v. a současnou hybridní válkou, jejíž významnou součástí je využití velkých dat k ovlivnění veřejnosti a oslabení nepřítele.
Dnes se seznámíme s prací zajímavého mladého muže, umělce, spisovatele a novináře z Londýna, žijícího trvale v Řecku, který je odborníkem na technologie a počítačové sítě. James Bridle (*1980) vystudoval počítačové a kognitivní vědy na University College, London a diplomovou práci psal o tvůrčím využití umělé inteligence. Již tehdy se dal na cestu propojení technologií s uměním. Dnes je velmi známým umělcem zabývajícím se hlavně odhalováním důsledků nevhodného využití technologií.
Ukažme si alespoň jeden typický příklad jeho výstupů – projekt Citizen Ex (s podtitulem Průvodce algoritmickým občanstvím), který má hned několik součástí. Primárně se jedná o rozšíření instalovatelné do prohlížeče, které (podobně jako korporace provozující internetové platformy
Archivní diskuze převzatá z rvp.cz. Přidávání nových komentářů není k dispozici.
E Kocourek19. 12. 2017
Vynikající text pro nácvik kritického myšlení žáků. Žáčkové mohou třeba soutěžit kdo první najde v textu lež. Dále který žáček těch lží najde víc. Delší zamyšlení by vyžadovala rozvaha, v jakém poměru jsou v textu nepravdivé výroky proti výrokům jenom nepodloženým. Pro ty nejschopnější a nejvytrvalejší žáky by byl určený úkol odhalit, zda vůbec je v textu nějaký věrohodný výrok.
Bořivoj Brdička19. 12. 2017
Ještě stěstí, že tím lhářem nejsem já, ale James Bridle.
Měli bychom se pana Kocourka zeptat, co je jeho pravda?
E Kocourek20. 12. 2017
Aha, tak lhářem není pan Brdička. Ale nějaké lži v tom článku jsou, že? Škoda, že pan Brdička nepoužívá nějaký prostředek, kterým by naznačil pravdivostní hodnotu výroků v článku.
Začnu banalitami: Rusko není totalitní stát. Příležitost (a touha) Moskvy ovládnout celý svět není větší nežli světovládná příležitost a touha Washingtonu, Brusele, Berlína a George Sorose.
A teď to zajímavé: prý "pro nás občany odkojené demokracií není jiné cesty než prostě o problémech světa mluvit a snažit se pro jejich řešení získat dostatečnou veřejnou podporu." Ale jistě že je jiná cesta, a kdekoho napadne, že spíše než řešit problémy světa by měl vymýšlet a získávat podporu pro řešení problémů místních. A ty údajné problémy světa nechat koňům ze dvou důvodů: jednak o nich nemá dostatečné informace, druhak mu do toho nic není.
Ti občané odkojení demokracií, to je kdo? Nějaká extra aktivní odrůda potížistů?
Bořivoj Brdička20. 12. 2017
Máme tedy jasno. Rusko je podle pana Kocourka demokratickým státem, v němž každý může protestovat, jak chce, média sdělovat, co chtějí, a vládce se nepokouší vražděním zastrašovat. Nikdo se tam nesnaží ovlivňovat názory lidí pomocí dezinformací!
Budeme si tedy hledět jen toho svého a snažit se ovládnout celý svět. Připouštím, že tato politika vítězí i jinde, nejen v Rusku a Číně. Absoultně ale není pravda, že nám do toho nic není. Předpokládám, že každému musí být jasné, k čemu takové snažení nutně musí vést.
) shromažďuje data o tom, co děláte a kde jste, ale navíc též zjištěné informace uživateli přehledně sděluje, což je jistě velmi přínosné pro rozvoj digitální gramotnosti. James v rámci tohoto projektu provozuje web, ale to mu nestačí. Navrhl design instalace (včetně vlajky globálního občana) a obesílá s ní výstavy moderního umění, kde si každý návštěvník může jeho aplikaci vyzkoušet (momentálně
Jamesova tvorba je stále více vedena snahou nás varovat. Vyberu podstatné sdělení ze dvou mimořádně závažných příspěvků. První z jeho blogu Booktwo.org z listopadu 2015 nese název Big Data, No Thanks [1].
logo CND
Popisuje v něm analogii mezi současným vývojem v oblasti využití velkých dat a situací, v níž se svět na přelomu 50. a 60. let 20. st. ocitl na pokraji jaderné války (např. Karibská krize). Tehdy si jen málokdo uměl dopad takové konfrontace představit. Veřejnost byla připravována v rámci branných cvičení, mocní sami pro sebe budovali tajné kryty schopné výbuchu odolat. Lidstvo se zachránilo dílem díky značnému štěstí a dílem proto, že se v demokratických zemích našly síly, které pravdu lidem sdělily (Campaign for Nuclear Disarmament). Dnes vyspělé atomové velmoci provádějí pouze virtuální jaderné výbuchy v podobě počítačových simulací.
zdroj
James si přirovnání možností zneužití velkých dat ke zbraním hromadného ničení sám nevymyslel. Odkazuje hned několik zdrojů, které tuto pro nás dnes již nepříliš překvapivou analogii dříve použily. Prvním na řadě je bývalý ředitel americké NSA a CIA Michael Hayden, který v souvislosti se Snowdenovou aférou přijatelnost této analogie potvrdil, když řekl: „Zabíjíme lidi metadaty.“ Další odkazy vedou na článek Cory Doctorowa v Guardianu, který přirovnává osobní data k radioaktivnímu materiálu, či na přednášku (našeho známého) Macieje Cegłowského Haunted By Data, která je na analogii mezi daty a nukleární energií přímo postavena. Asi není náhoda, že se mezi novináři v souvislosti se stále zřejmějším zneužíváním velkých dat korporacemi i státy ujala fráze „černobyl soukromí“ (privacy chernobyl) či „výbuch soukromí“ (privacy meltdown).
James je zjevně přesvědčen, že je třeba jednat. Zároveň si ale uvědomuje, že situace je dnes jiná než před 60 lety. Transparentnost (informování veřejnosti) nestačí. Internet se stal toxickým – snadné šíření libovolných informací umožňuje manipulaci lidí (Dezinformace vítězí!?), což vede ke stále většímu rozdělení společnosti a k degradaci demokracie i tam, kde dosud byla. Totalitní státy (Čína, Rusko) vycítily příležitost ovládnout celý svět a skutečně směřují k využití velkých dat jako zbraně k hromadné likvidaci nepřítele.
Je velice obtížné se rozhodnout, co za této situace dělat. Asi se nelze divit tomu, když jsou whistlebloweři jako Snowden či Assange (Wikileaks) vnímáni úřady zodpovědnými za obranu dosud převážně demokratického zřízení jako zrádci. Přesto pro nás občany odkojené demokracií není jiné cesty než prostě o problémech světa mluvit a snažit se pro jejich řešení získat dostatečnou veřejnou podporu.
Třeba nás nakonec zachrání věda a přijde s nějakým novým vynálezem. Neměli bychom zapomínat, že internet vlastně ve skutečnosti vznikl původně jako vojenský projekt na zajištění komunikace v podmínkách válečného konfliktu.
