Pesceho hypermimesis

Další z našeho výběru významných osobností posouvajících poznání toho, jak je vzdělávání ovlivněno současným vývojem technologií, je profesor Mark Pesce. Je zakladatelem oboru Interactive Media & Games na kalifornské Cinema School. Nyní vede podobný Digital Cultures Program na University of Sydney. I on, podobně jako profesor Hattie z Melbourne (Zjevné učení podle profesora Hattie), využívá analogii se zdravotnictvím. Pojem hypermimesis je latinského původu (mimésis = napodobování) a používá se pro sdílení zkušeností mezi pacienty trpícími podobnými příznaky. Pro někoho je takto získaná informace, typicky dnes zprostředkovaná sociálními sítěmi, věrohodnější než rada lékaře. Za určitých okolností může podobný přenos nabýt masových rozměrů, a dojde pak k hyper-napodobování chování (léčebných postupů) druhých. Bohužel ne vždy je předmětem napodobování něco skutečně přínosného [1].

Pesce zavádí hypermimesis ve své knize The Next Billion Seconds jako obecný akt napodobování v prostředí sociálních sítí [2]. Vychází přitom z výzkumu Nicholase Christakise z Harvardu (viz Masivní otevřené online kurzy), který prokázal, že máme na síti sklon sdružovat se s lidmi podobných vlastností (homofilii jsme diskutovali u Downesových konektivistických asociací), ale funguje to i obráceně. Spojíte-li se s nějakou skupinou, budete postupně přebírat její charakteristické vlastnosti (Christakis to prokázal např. pro obezitu). To je v situaci, kdy většina mladých lidí tráví na internetu mnoho hodin denně (Vliv technologií na děti prudce roste), dost nepříjemné. Většina z nich si bohužel k online kontaktu nevybírá takové účastníky sítě, kteří by jim mohli být přínosem. V souladu s Bandurovou teorií sociálního učení (viz Smysl osobního vzdělávacího prostředí) pak jsou ve vleku nejen svého reálného okolí (rodiny, školy), ale ovlivňují je též podněty přicházející z online prostředí. Je dobré si uvědomit, že tuto online složku života našich žáků lze pozitivně usměrňovat.

Podívejme se na myšlenky Marka Pesceho prostřednictvím jeho nejnovější přednášky nazvané Connected Education, kterou měl v lednu 2015 na Methodist Ladies College v Melbourne [3]. Je celá založená na dojmech, které Mark získal jako hodnotitel soutěže Young ICT Explorers, která se každoročně koná v Novém Jižním Walesu. Je to přehlídka toho, co žáci s technologiemi dokážou vlastníma rukama vyrobit. Mezi soutěžními příspěvky se často objevují aplikace nástrojů nám důvěrně známých (Raspberry Pi, Scratch) i méně známých (Arduino, Adafruit).

Arduino je stavebnice elektronických obvodů s rozsáhlou volně dostupnou metodickou podporou. Pro Adafruit si jednoduše vypůjčím tvít, v němž ho @spomocnik popisuje jako „portál s dílnou v NYC (New York City) podporující DIY (Do It Yourself) v oblasti elektroniky s eshopem propojující činnost se vzděláváním“. Když se Pesce jednoho 11letého vítěze soutěže zeptal, kde přišel k tak sofistikovaným znalostem (řízení LED displeje pomocí Raspberry Pi), dostal prostou odpověď: „Podíval jsem se na pár videí na Adafruit.“

V další části přednášky se Pesce věnuje didaktické podstatě konstrukcionismu. Bere to opravdu od základu, když připomíná, že teprve na začátku minulého století počínaje Freudem začali vědci zkoumat myšlení lidí. Do té doby se všeobecně věřilo, že dítě myslí jako dospělý, jen mu chybí znalosti. Připomíná, že za bližší pochopení toho, jak dítě na základě zkoumání světa kolem sebe konstruuje své poznání, vděčíme Piagetovi. Tímto myšlenkovým pochodem pak dospívá k Papertovi, k jeho želvám a práci rukou (learning by doing). Toto je nám, doufám, důvěrně známo (Učit se znamená zamazat si ruce). Pak ale u Lega Mindstorms narazí na něco, co stojí za povšimnutí.

Lego Mindstorms je prvním produktem, který byl koncem 90. let vyvíjen s přispěním komunity uživatelů (Hippelova technologická inovace ve školství). Natolik se to osvědčilo, že od té doby se podpora spojení v rámci komunity stala významnou komponentou všech aktivit MIT. Mitch Resnick z ní udělal nedílnou součást Scratche, kde každý uživatel staví na výsledcích práce ostatních (MITx MOOC o vzdělávacích technologiích). Ukazuje se, že tudy vede cesta k obohacující kolektivní inteligenci (Thomas Malone o kolektivní inteligenci). Dovolím si jen připomenout, že počínaje Papertem všechna zde zmíněná jména (Hippel, Resnick, Malone) patří vědcům MIT. Není to náhoda a jmenovaní nejsou jediní – třeba viz Meritokracie a topokracie v propojeném světě.

Zde se již Pesce dostal přesně tam, kam potřeboval. Názorně ukazuje, že není nemožné vytvořit takové prostředí, v němž v rámci spojení dochází k vysloveně pozitivnímu hypermimesivnímu napodobování jiných lidí. A dokumentuje to ještě odkazem na volně dostupnou plnohodnotnou verzi Wolfram Language™ & Mathematica pro Raspberry Pi, jejíž využití je podporováno komunitou a může mít vliv na matematické schopnosti příští generace. Ve skutečnosti lze k vyvolání pozitivní hypermimesis použít libovolný volně dostupný nástroj či materiál, ale jen za předpokladu, že existuje někdo (typicky čelný uživatel), kdo nám poskytuje návodný příklad toho, co dělat (Pracovat nahlas). Jinými slovy to znamená, že je třeba věnovat pozornost budování osobního vzdělávacího prostředí.

Pesce nám ukazuje cestu, po níž by se mělo vydat i naše školství, chce-li pozitivně usměrnit vliv na tak jako tak již existující online život našich žáků.

Connected Education

Dovolím si připojit ještě výstižný citát z článku, který k Pesceho přednášce uveřejnil Will Richardson v mém oblíbeném zdroji názorů špičkových odborníků Educating Modern Learners. Bohužel je pro veřejnost ukryt za zdí placených služeb [4]:

„Neříkám, že vůbec nemáme chtít výuku, která by nám pomáhala se učit něco konkrétního. Musíme si ale přiznat, že dnes nepotřebujeme takové školy, které učí většinu tradičně požadovaných znalostí. Podstatnou část toho, co naši žáci budou potřebovat pro život, se budou učit bez nás. Tím hlavním, na co bychom se měli soustředit, je, zda jsou schopni využívat výhod všech dostupných zdrojů, které mají v rozšířeném prostoru globální třídy k dispozici. Je zřejmé, že se to neobejde bez systémové změny přístupu ke vzdělávání jako takovému.“

Literatura a použité zdroje

WALKER, Jim. Hypermimesis and Healthcare 2.0 – Guidelines for Building Contagiously Healthy Social Networks [online]. 2008. [cit. 2015-03-01]. Dostupné z: http://thehealthcareblog.com/blog/2008/11/11/hypermimesis-and-healthcare-2-0-guidelines-for-building-contagiously-healthy-social-networks/.

PESCE, Mark. The Next Billion Seconds [online]. 2012. [cit. 2015-03-01]. Dostupné z: http://nextbillionseconds.com/tag/hypermimesis/.

PESCE, Mark. Learning in the Connected Century [online]. 2014. [cit. 2015-03-01]. Dostupné z: http://markpesce.com/wp-content/uploads/2014/10/Learning-in-the-Connected-Century.pdf.

RICHARDSON, Will. “The Classroom is Not a Place…” [online]. 2015. [cit. 2015-03-01]. Dostupné z: http://modernlearners.com/the-classroom-is-not-a-place/.