Sociální klima školy I., teoretický úvod k problematice

Proces zrání, uskutečňovaný podle „genetického plánu“ organismu, je podkladem pro učení, jež je zaměřeno k poznání. Každá osoba má individuální obraz světa, protože její obraz je výsledkem 4 základních činitelů: 1/ jejího fyzického a sociálního prostředí, 2/ její fyziologické struktury, 3/ jejích potřeb a cílů a za 4/ její minulé zkušenosti. Sociální prostředí je tedy jedním z činitelů, které ovlivňuje zkušenost individua; je výsledkem učení a umožňuje jedinci rozšiřovat jeho poznání. Na základě sociálního prostředí se tedy také rozšiřuje okruh poznání jedince, vznikají jeho individuální kognitivní mapy a za adekvátní reakce se následně tvoří nové.

Podle typologie můžeme prostředí rozdělit do dvou základních kategorií: prostředí společenské a přírodní.

Člověk interaguje s prostředím v podstatě na třech úrovních. V úzkých osobních kontaktech s rodinou, okruhem přátel, pracovištěm, u dětí se školní třídou, učitelem, skupinami spolužáků, vrstevníků a zájmovými sdruženími – mikroprostředí. Dále reaguje na prostředí lokální, vymezené zhruba místem bydliště a okolí (zahrnuje přírodu, kulturu i sociální vazby všeho druhu v tomto prostoru). Patří sem i škola jako celek a další kulturně výchovné instituce – mezzoprostředí. Poslední rovinou je okruh prostředí, který přesahuje rámec předcházejícího prostoru. Je představován společenskými vlivy a podmínkami, které se odrážejí v životě jedince a spolupůsobí při formování jeho osobnosti – makroprostředí.

V souvislosti se vzděláváním má největší význam makroprostředí, kde jde o reciproční působení člověka a prostředí: jedinec je jím utvářen jako bytost, zároveň je vytváří pro sebe, vrstevníky a následovníky. Jeho součástí je specifický sociálně psychologický jev – klima.

Klima = subtilní předivo sociálních vazeb, prožitků, snů a zklamání, které má vliv na zrání jedince, utváření jeho sociálního postavení, na výkonnost a úspěšnost.

Jedinec, potenciálně vybavený pro růst, je od samého začátku existence obklopen kulturou, která na něj působí prostřednictvím uskutečňovaných mezilidských vztahů. Poté, co vejde do těchto vztahů, učí se technikám jejich zvládání i pochopení jejich smyslu. Tak postupně nalézá i sám sebe, nachází místo v lidské společnosti.

Pokud máme blíže vyjádřit pojmy: prostředí, klima a atmosféra, a to ve vztahu k tématu školy, pak prostředí zahrnuje jak prostředí školy z hlediska umístění v regionu (venkov, sídliště, město), tak z hlediska architektonického (patří sem ergonomická hlediska, např. vhodnost vybavení školy nábytkem, technikou apod., hlediska hygienická, např. osvětlení, vytápění, větrání, ale i stupeň a typ školy).

Termín klima je užší a představuje trvalejší sociální a emoční naladění dětí, pedagogů a zaměstnanců, kteří tvoří a prožívají zde vzájemnou reakci. Jde o jev sociální, skupinový, který je vázán recipročně na své tvůrce, je jimi vytvářen a zároveň na ně působí. Jde o soubor generalizovaných postojů, afektivních odpovědí a vnímání vztahů mezi zainteresovanými.

Z hlediska školy jde o sociálně psychologické prostředí školy – klima je vytvářeno v návaznosti na konkrétní prostředí a atmosféru a vázáno zároveň na pravidelně se opakující děje související s pravidelným rytmem v rámci školního roku (režim dne, prázdniny, začátek a konec školního roku apod.). Roli zde hraje také věkové a vzdělanostní rozvrstvení učitelů a jejich interpersonální vztahy, včetně prostorového řešení budovy školy.

Také můžeme používat pojem psychologické klima – sociálně psychologické pojmenování emocionálního a sociálně hodnotového charakteru, vztahující se k psychologickým jevům ve skupinách a kolektivech. Jedná se o relativně stabilní naladěnost, ve které se spojují nálady lidí, jejich duševní prožívání, vztah jednoho k druhému, k práci či k obklopujícím událostem.

Determinanty klimatu pak jsou:

• Dimenze vztahová – vyjadřuje míru interpersonálních vztahů a kvalitu vzájemných vazeb, míru kooperace především v rovině vztahů, přitažlivosti skupiny pro její členy, poskytování vzájemné pomoci a možnosti projevů a názorů.
• Dimenze osobního růstu – vyjadřuje vnitřní procesy týkající se především podmínek, které vytváří skupiny pro autonomii člena a jeho růst, možnost samostatně rozhodovat a konat, orientaci na úkoly, vytváření podmínek k diskusi a přenos informací uvnitř skupiny, toleranci k určitým negativním projevům členů.
• Dimenze udržování a změny systému – vztahuje se především k mechanismům organizace a řízení skupiny, ke způsobům kontroly, ke schopnosti členů vykonávat nové úkoly a přijímat nové role, schopnosti a ochotě ke změně.

Termín atmosféra je užíván v nejužším slova smyslu jako krátkodobé situačně podmíněné sociální a emoční naladění v průběhu určitého časového úseku při různých příležitostech nebo specifických situacích. Jedná se o emočně vypjatější a variabilnější situace, ve kterých širší klima může (a nemusí) působit. Atmosféra je měnivá a její působení je prožíváno silněji. Interpersonální působení je zde obvykle rovněž masivnější a vypjatější právě pro větší emoční náboj, který atmosféra u jejích tvůrců i absolventů vyvolává. Atmosféra se podobá klimatu, ale odlišuje se od něj menší stabilitou, a proto si ji ne vždy uvědomujeme.

Sociální atmosféra je pak vícedimenzionální jev, vyznačující se strukturou a vzájemnou návazností jednotlivých složek. (Lašek, 2007)

Literatura a použité zdroje

KOŤÁTKOVÁ, Soňa. Dítě a mateřská škola. 1. vyd. Praha: Grada, 2008. 193 s. ISBN 978-80-247-1568-1.

LAŠEK, Jan. Sociálně psychologické klima školních tříd a školy. 2. vyd. Hradec Králové: Gaudeamus, 2007. 161 s. ISBN 978-80-7041-980-9.