Další díl ze seriálu Otevřené formy dalšího vzdělávání učitelů, jež se tentokrát věnuje formám mobilního vzdělávání učitelů kdekoli a kdykoli.
Dean Groom je vedoucím oddělení vzdělávacích technologií na Learning and Teaching Centre, Macquarie University v Sydney. V listopadu v článku Co má společného budoucnost webu se vzděláváním jsme měli možnost se seznámit s jeho předpovědí, že k završení digitální revoluce dojde dosažením vybavení celé společnosti zařízením s funkcí počítače (1:1) do konce roku 2013. Celou společností však (bohužel) nemyslí celý svět, ale pouze ten vyspělý. Tentokrát mě zaujal jeho článek The Downtime Learner theory (Teorie prostojového učení), který ve svém blogu Design for Learning publikoval 14. dubna. Dokonale se hodí jako pokračování tohoto seriálu o otevřených formách dalšího vzdělávání učitelů.
), dospěl k představě, že digitální formy vzdělávání učitelů lze realizovat nejlépe v krátkých dávkách za běhu kdekoli, kde se k nim lze dostat. Říká: „Rezistence systému, nedostatek finančních zdrojů a asi také všeobecné očekávání, že
oni si to udělají sami a zadarmo
, to vše dalo v mých představách prostor k neuvědomělému vzniku pěkné obludnosti.“ (Doslova „monstra pod postelí vzdělávacího systému“ podle dětského filmu
, kde pod postelí hlavního hrdiny existuje paralelní svět virtuálních bytostí, který žije vlastním životem.)
Někdo by si mohl myslet, že následující text nepochází od protinožců, a tak raději opět použiji doslovný překlad: „Výzkumníci potvrzují, že iniciativy na adekvátní změnu přípravy učitelů jdoucí shora dolů (jako např. náš RVP) stále znovu a znovu selhávají, což ve svém důsledku značně ovlivňuje přístup učitelů ke každodenní pedagogické činnosti. K tomu navíc přistupuje ta skutečnost, že další vzdělávání ped. pracovníků v oblasti ICT je co do formy většinou stejné jako u dětí – zavírá je do místností s počítači. Řešením pro vnímavého učitele se zájmem o sebezdokonalování je odhalovat možnosti vzdělávacích technologií ze svého sedadla v autobuse nebo ve vlaku (při řízení auta raději ne). Jsme stále více vtahováni do poznávání v parku, při čekání na přítele, nebo když si objednáme kávu. To je má teorie prostojového učení.“
Prostojové mobilní učení se uskutečňuje někde mezi domovem a prací. Je uspokojivější a efektivnější, než když se o něj pokoušíme přímo v práci nebo doma, kde většinou musíme řešit jiné problémy. Navíc nevyžaduje téměř žádnou přípravu.
Lidé na svých mobilních přístrojích opakovaně provádějí docela malý počet stále stejných operací. Posílají SMS, mailují, twítují (rozhodl jsem se pro tento kompromisní česko-anglický tvar slovesa, bude-li ale obliba tohoto způsobu propojení lidí dále stoupat, brzy budeme tvítovat), komunikují prostřednictvím Facebooku, prohlížejí si odkazy doporučené někým prostřednictvím sítě nebo prověřují lidi, které považují za zajímavé. Příjem informace, hledání, zpracování, odezva či otázka, reakce či potvrzení - a znovu, třeba 100x za den.
Měli bychom si uvědomit, že není snadné se samostatně rozhodovat, kterým směrem se v síťovém prostředí vydat. Osobní růst lze mnohem snadněji realizovat sledováním podnětů přicházejících od jiných lidí (připomeňme si Vygotského sociální podstatu učení). K učení ve skutečnosti vlastně nikdy jinak nedochází (zatím). Jen Twitter denně generuje tisíce osobních podnětů pro zdokonalování učitelů. Je velmi obtížné si vybrat optimální cestu. Znalosti, třeba právě z oboru vzdělávacích technologií, jsou však bohužel určitým způsobem zakódovány (neznámá terminologie, netušené souvislosti), takže je pro začátečníka mimořádně obtížné se orientovat.
Na počátku proto každý nutně potřebuje někoho, kdo by ho vedl. I když je ideální, když se někdo takový najde v rámci místní komunity, při prostojovém online učení to může být kdokoli bez ohledu na to, kde se nachází. V rámci svého osobního vzdělávacího prostředí je nutné si vybudovat určitou skupinu mentorů či inspirátorů, kteří vám mohou pomoci se orientovat. Nechci vám přímo vnucovat myšlenku, že by k nim mohl patřit i náš Spomocník, jsou tu i další – třeba paní Hublová se svým Pepoušem (viz Konektivismus v praxi aneb Vlníme se podle PEPOUŠe).
Soustavný přímý online kontakt s inspirujícím prostředím je v současné době, kdy instituce připravující učitele nejsou zatím schopné pohnout zastaralými postupy, asi jedinou nadějí, že se alespoň některým učitelům podaří vymanit z uzavřené smyčky ohraničené každodenními povinnostmi a obtížně řešitelnými problémy – vzdělávací program, standardy, hodnocení výsledků, plošné testování, kázeň a mnoho dalších. Dostávají do rukou nástroj umožňující nečekat, až jim někdo sdělí, co a jak mají dělat, a mohou sami začít aktivně hledat pomoc s řešením aktuálních potíží. Pokud by se snad instituce, v níž pracují, pokoušela oklešťovat tyto jejich ambice, nezbývá schopným aktivním učitelům, než si hledat jiné působiště.
Dean Groom svůj článek zakončuje takto: „Zdokonalovat se v prostředí neomezeného kontaktu s jinými lidmi a informacemi znamená stát se posedlý poznáváním – být kdykoli připraven jít do akce, dokud se nedozvíte vše, co jste chtěli. … Pro mnoho učitelů je to bohužel obtížně představitelné. Teorie prostojového učení proto žádá, aby učitelé učitelů přestali provádět tradiční výcvik. Chtějí-li získat srdce a mysl svých svěřenců, musí jejich práce mnohem více připomínat víceuživatelskou online hru.“
Dovolím si ještě přidat jedno zajímavé video dokonale vystihující souvislosti, v nichž se současná příprava učitelů nachází. Učitel, lektor, speciální pedagog, muzikant, propagátor moderních technologií a bavič Kevin Honeycutt z Kansasu je autorem i interpretem písně, která velmi přesně vystihuje potřebu celé společnosti, aby se učitelé vzdělávali (I Need my Teachers to Learn). Sám ji občas při různých příležitostech pouštím našim učitelům (viz 1. díl Cyklu přednášek Technologie ve škole 21. století). Zde je její nejnovější verze.
Literatura a použité zdroje
GROOM, Dean. The Downtime Learner theory [online]. 2011. [cit. 2011-06-05]. Dostupné z: http://deangroom.wordpress.com/2011/04/14/the-downtime-learner-theory/.
