Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Začínající učitel a asistent pedagoga
3,3 (3 hodnocení)
Jako třídní učitelka pracuji prvním rokem a během doby, kdy jsem na škole, se u mě ve třídě na praxi vystřídaly dvě asistentky pedagoga. V následujícím textu popisuji, jak probíhala spolupráce v prvním pololetí:
Asistent pedagoga se ve třídách objevuje stále častěji. Dle statistik MŠMT byl počet asistentů k 30. 9. 2017: 17 725 a jejich počet každý rok roste. Ne vždy se ale jedná o osoby s dostatečným vzděláním a osobní dispozicí k této práci. Asistenta pedagoga může dělat maminka některého z dětí, vychovatelka, pedagogický pracovník, student pedagogického či sociálního oboru atd. Vzhledem k tomu, že osobnost asistenta může být velmi různorodá, je vhodné již od začátku vědět, s jakým očekáváním ze strany učitele do třídy nastupuje a co konkrétně je v jejich kompetencích. Moje první zkušenost s asistentstvím nebyla moc dobrá. Důvodem byl nedostatek informací o tom, co vlastně je nebo není náplní mojí práce. Z této zkušenosti jsem se poučila a následně se snažila ji využít při své práci třídní učitelky. Už na začátku roku (září) mi byla přiřazena na praxi studentka na pozici asistentky pedagoga. Jednalo se o studentku posledního ročníku vysoké školy. Hned na začátku jsme se sešly a řekly si vzájemně svá očekávání. Tedy: co očekává ona? A co očekávám já?
Odučení jedné hodiny jsem nabídla proto, aby si i asistent mohl vyzkoušet jaké to je pracovat s celou třídou. Tento bod byl vítán a první asistentka ho přijala bez výhrad a zvládla ho velmi dobře. I díky této zkušenosti si dokázala lépe představit, kdy je její pomoc potřeba a proč.
Asistentka pedagoga docházela do třídy 3krát týdně (středa, čtvrtek a pátek) v čase od 8.30 do 12.30. Ve třídě ale zůstávala i po stanovené době kvůli pomoci s přípravami na další den.
Náplň práce asistenta pedagoga během hodin:
ŽÁK SE SVP
pomoc se čtením textů
pomoc s psaním a správným úchopem tužky
práce s pomocnými materiály (vytvářím já nebo asistent pedagoga)
OSTATNÍ ŽÁCI VE TŘÍDĚ
pomoc žákům individuálně v případě potřeby
pomoc ve skupinách
REFLEXE
reflexe její a mojí práce – Co by šlo udělat jinak? Co se bude dít další den? Plán – posílán večer nebo ráno
Tím, že jsme si již od začátku stanovily, co od sebe očekáváme, bylo pro nás obě jednodušší navázat vzájemnou spolupráci. Děti se na asistentku rychle zvykly a oslovovaly ji také - paní učitelko. Věděly, že její slovo má stejnou váhu jako moje. Již na prvním setkání jim bylo řečeno, kdo to je, proč je s námi ve třídě a jaká pravidla budeme vzhledem k ní dodržovat.
První týdny probíhaly ve znamení sžívání se navzájem. Obě jsme měly podobný pohled na styl výuky a tak se náš vztah stal po dvou měsících spíše vztahem přátelským. Bylo pro mě tedy logické, i s ohledem na věk asistentky, že jí nabídnu tykání. Zpětně to hodnotím v tomto případě kladně. Náš vztah to zlepšilo a vytvořila se mezi námi bezpečná,,síť“, ve které jsme mohly sdílet i to, co nám nevyhovuje. Společné sezení nad učivem a plánování se časem omezilo jen na ranní schůzku, kdy jsme si řekly, co a jak chceme probrat. Rodiče jsme o asistence příliš neinformovali a někteří byli dokonce překvapeni, že ve třídě s námi je ještě někdo další. Komunikace mezi asistentem a rodiči tedy nebyla žádná. Na třídních schůzkách se pouze řeklo, že ve třídě je nyní asistentka pedagoga na praxi, která ale není přiřazena k nikomu konkrétnímu a to, co bude náplní její práce, určuje hlavně třídní učitel. Co tedy považuji za chybu je to, že jsme si od začátku nestanovily, jak konkrétně budu informovat rodiče o tom, že je asistent pedagoga ve třídě.
Ze spolupráce s asistentkou pedagoga se ale postupem času vytratila struktura celé práce. Asistentka se už ani neptala, zda s něčím nepotřebuji pomoct a ke konci už jen seděla u některého z dětí a stala se jen součástí hodin. Byla to i moje chyba, že jsem včas nepodchytila rozvolněnost vztahu a situaci neřešila. Na asistentku ve třídě jsem ale moc připravená nebyla. Věděla jsem sice, že chci, aby její zkušenost byla lepší než ta moje, nevěděla jsem ale, jak přesně toho docílit. Na začátku bylo dobré, že jsme si řekly, co od sebe očekáváme. Pomohlo nám to hned vyjasnit, kdo má jaké kompetence a co je jeho pracovní náplň. Jak ale pracovat s asistentem, když se vztah,,zajede“? Jak ho posouvat dál, aby ho práce pořád bavila a nabízela mu nové možnosti růstu, to už jsem nevěděla. Možná by bylo dobré, kdyby už na naší první schůzce byl přítomen i mentor, který by kontroloval, jak daná spolupráce funguje a co je v ní potřeba řešit?
V tomto případě nám bohužel vzájemná spolupráce unikla. Asistentka po prvním pololetí odešla z důvodu dokončení praxe. To, že nám spolupráce vycházela, bylo dáno hlavně tím, že jsme si osobnostně vyhovovaly. V případě, že by šlo o někoho, s kým bychom si už na začátku úplně nesedly, byla by spolupráce mnohem těžší. To se stalo v případě druhé asistentky.
Druhá asistentka pedagoga byla také studentka a realizovala s námi svou praxi ve druhém pololetí. Začátek spolupráce probíhal stejně jako s asistentkou první. Dětem byla představena jako paní učitelka, která s námi bude tak jako asistentka předchozí a bude jim ku pomoci v případě potřeby. Po vyučování jsme si sdělily svá očekávání, která byla z její strany dost nejasná. Myslím, že to bylo dáno i tím, že někdy samotní asistenti pedagoga nevědí, co konkrétně obnáší jejich práce, tak jako jsem to tenkrát pořádně nevěděla ani já. Snažila jsem se jí tedy sdělit, co od ní očekávám a naopak zjistit, co ona očekává ode mě. V tomto případě jsem opět vycházela ze zkušenosti s předchozí asistentkou. Na začátku spolupráce celkem fungovala. Časem ale začala asistentka jen sedět v lavici vedle dítěte a dívala se, co se v hodině děje. Proto jsem jí před samotným vyučováním vždy řekla, co se bude dít druhý den a někdy jsem ji i požádala, co konkrétně si pro dané dítě představuji. Náplň její práce tak spočívala v tom, že buď pracovala s určeným dítětem, nebo se skupinou žáků. Bohužel se někdy naše představy o tom, jak bude spolupráce během hodin probíhat, nesetkávaly. Opět to bylo dané tím, že jsme ani jedna neměly moc předchozích zkušeností a tak jsme nevěděly, jak by mohla spolupráce fungovat lépe. Reflexi jsme si stanovily na každý týden. Rozebíraly jsme, co se povedlo, co oceňuji a obráceně. Z mého pohledu to pro asistentku i pro mě bylo přínosné.
V komunikaci s rodiči byla tentokrát asistentka představena na třídní schůzce jako asistentka pedagoga ke všem dětem. S rodiči ale příliš nekomunikovala, bylo to dáno i tím, že já jsem opět nevěděla, jakým způsobem ji mám komunikaci nastavit.
U této asistentky nebyly mezi námi sympatie hned od začátku. V tom, jak je někdo někomu sympatický, hraje roli mnoho faktorů. Myslela jsem na to, že v této práci nejde o mě a o moje pocity, ale o to, aby byla asistentka co nejvíce prospěšná dítěti. Je ale dobré si na začátku nastavit alespoň nějaký společný základ, na kterém lze společně stavět. V průběhu se naše spolupráce zlepšovala, při reflexích asistentka hodnotila velmi kladně společné schůzky každý týden.
Ze zkušeností třídního učitele můžu vztah s asistentkou pedagoga vyhodnotit jako náročný, pokud není dostatečně jasně a z obou stran nastaveno, jak bude spolupráce probíhat.
Na spolupráci učitele a asistenta vnímám jako riziko to, pokud učitel není týmový hráč a vnímá asistenta jako narušitele.
Co také považuji za nevyjasněné je to, jakým způsobem je asistent pedagoga představen učiteli. Obě strany by na setkání měly mít více času a ne se seznamovat mezi dveřmi, jak se to bohužel často děje. Vyjasnit si ze začátku očekávání a obavy je hned druhou věcí, které se ne každému dostane. Díky své vlastní špatné zkušenosti jsem se snažila hned od začátku jasně říct, co od spolupráce s asistentkou pedagoga očekávám a snažila jsem se dát prostor i jí, aby vyjádřila svoje přání a očekávání.
Co ale pro mě jako pro učitele bylo nejtěžší, bylo sdělit nějakým konstruktivním způsobem, když něco nejde. Jak to říct, abych kolegyni neurazila nebo nenaštvala? A mám na to vůbec právo, když sama asistentka vidí, že jsem ještě mladá a jsem tady první rok? Jak to udělat, abych měla respekt a nebyla za tu, která ví všechno nejlépe? A hlavně, jak se naučit být ta, která spolupracuje a předá na nějaký čas svoji roli i někomu jinému?
Co pořád vnímám jako dostatečně nevyjasněné je to, jakým způsobem nastavit komunikaci směrem k rodičům a jak já jako třídní učitel můžu téhle situaci pomoci. Na první schůzce je asistent představen a poté je už komunikace čistě na jeho uvážení. Bylo by dobré i toto hned na začátku probrat a jasně říct, kdo je za jakou komunikaci odpovědný. I komunikace směrem k rodičům by měla probíhat tak, aby o ní učitel věděl.
