Začínající asistent pedagoga

Pracovat jako asistentka pedagoga jsem začala na jedné velké pražské základní škole. Náplní mé práce bylo být ku pomoci jednomu z dětí, které mělo problém se soustředěním a zároveň se u něj často projevovaly výkyvy nálad spojené s agresí.

Na začátku neproběhla žádná schůzka, ze které by mi bylo jasné, co přesně se ode mě očekává. Kdo je vlastně asistent pedagoga, jsem věděla z přednášek ve škole, ale co konkrétního bych měla dělat, jsem nevěděla. Na začátku jsem se sžívala s novou třídou, s jejími pravidly, s tím, jak škola funguje, a hlavně s tím, jaký vztah nastavit mezi mnou a třídní učitelkou. Znaly jsme se, dokonce bych řekla, že velmi dobře, ale absencí jakýchkoliv představ o mé práci z její strany jsem se v ní postupně ztrácela a řídila se hlavně intuicí.

Nejprve jsem se věnovala především žákovi, ke kterému jsem byla přidělena. Pracovala jsem s ním na úkolech, které byly zadávány během hodin, pomáhala jsem mu dělat zápisky, diktovala diktáty na chodbě, vysvětlovala mu látku, když si nevěděl rady, a pomáhala mu se zvládáním jeho emočních stavů.

Rodičům jsem byla hned na začátku představena jako ta, která bude dělat asistentku jen onomu žákovi. S rodiči dítěte jsem mluvila na první třídní schůzce. Nebyl zde ale dostatečný prostor více si popovídat. Z obou stran byly znát rozpaky. Oni mě viděli poprvé a nevěděli, co ode mě čekat, a já jsem zase kvůli své předem nevyjasněné pozici nevěděla, co jim nabídnout. Žák, ke kterému jsem byla přiřazena, byl známý svým odmítavým postojem k asistentkám. Snažila jsem se na něj tedy moc netlačit a svoji pomoc nabízet i ostatním dětem. Často se pak stávalo, že mě o pomoc žádal sám a celou hodinu jsme pracovali spolu.

Postupem času ale docházelo k tomu, že jsem ani těsně před začátkem hodiny nevěděla, co konkrétního se bude dít, a to moji práci značně komplikovalo. Začala jsem po učitelce vyžadovat přípravu alespoň den dopředu. To se bohužel nedařilo dodržet, a tak se velmi často stávalo, že práce nemohla být uzpůsobena individuálním potřebám žáka. Situace byla náročná i pro samotné rodiče. Během 2. pololetí jsme se sešli ještě několikrát, a to jak v rámci tripartit, tak v rámci osobních schůzek, které jsem ale iniciovala já. Cílem bylo pracovat na konkrétních bodech, které mohly dítěti pomoct v dalším studiu. Na schůzkách jsme se domluvili, že budu rodičům každý týden psát mail ohledně toho, jak se dítěti dařilo (případně co zlepšit) a jak toho můžeme společně docílit.