Vývoj práv osob se zdravotním postižením

Lidé se zdravotním postižením nejsou jiní než ostatní. Vytvoříme-li jim k tomu vhodné podmínky, jsou schopni rozvíjet vlastní osobnost a zařizovat si své věci i bez  pomoci druhých. K těm nejdůležitějším podmínkám ovšem patří dobré vzdělání.

Mezinárodní iniciativy zaměřené na oblast péče o osoby se zdravotním postižením se výrazně projevovaly  již od počátku 70. let, zejména v souvislosti s dodržováním lidských práv a podněty OSN. V průběhu času  se však pojetí handicapu a přístup k handicapovaným výrazně posouvaly – od původního úsilí o uplatňování  lidských práv ve vztahu k těmto osobám až k pochopení toho, že nikoliv samo postižení, ale zejména překážky v okolí znemožňují většině osob se zdravotním postižením plné uplatnění v pracovním i společenském  životě. Podívejme se stručně, jak tento vývoj probíhal. 

V roce 1971 se v Římě konala první mezinárodní konference týkající se osob se zdravotním postižením, jejíž závěry výrazně podpořily vývoj legislativy zaměřené na ochranu práv těchto osob včetně jejich  vzdělávání. Ovšem ve vznikajícím Evropském společenství byl učiněn první významný krok k podpoře osob  se zdravotním postižením již o deset let dříve, a to přijetím Evropské sociální charty (ESCh)[1], která osobám se zdravotním postižením přiznává právo na přípravu k výkonu zaměstnání a na profesní a sociální readaptaci, a to bez ohledu na původ a povahu jejich postižení. Stanovuje rovněž jejich právo na pomoc při volbě zaměstnání.

V