Od segregace k integraci v České republice

Lidé se zdravotním postižením nejsou jiní než ostatní. Vytvoříme-li jim k tomu vhodné podmínky, jsou schopni rozvíjet vlastní osobnost a zařizovat si své věci i bez pomoci druhých. K těm nejdůležitějším podmínkám ovšem patří dobré vzdělání.

V Čechách má úsilí o vzdělávání osob se zdravotním postižením dlouhodobou tradici. Zpočátku se zaměřovalo na vznik ústavů a později i škol pečujících o dospělé i děti s určitým handicapem. V současnosti i v naší zemi můžeme vidět významný posun ve vnímání péče o tyto osoby a o zajišťování jejich vzdělávání. Členství v OSN a EU zavazuje Českou republiku k dodržování konvencí vyplývajících ze strategií a zejména smluv platných na mezinárodní úrovni. Proto i zde dochází k postupnému odklonu od umísťování osob se zdravotním postižením do ústavní péče a usiluje se o jejich co největší začlenění do celé společnosti.

Významným činem v tomto ohledu byla ratifikace mezinárodní  Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením (2009)[1], jejíž součástí je oblast práva na vzdělání. Úmluva ukládá povinnost smluvním stranám „zajistit začleňující vzdělávací systém na všech úrovních a celoživotní vzdělávání“ (čl. 24 Vzdělávání), což dále konkretizuje. Stanoví např. požadavek na bezplatné a kvalitní základní a střední vzdělávání, poskytování podpory při vzdělávání v rámci všeobecné vzdělávací soustavy, zavedení opatření individualizované podpory v prostředí, které umožní maximální vzdělávací pokroky atd. Související ustanovení se pak týkají práv na využívání komunikačních prostředků specifických pro jednotlivé typy postižení (např. právo na studium Braillova písma, znakového jazyka apod.). Není opomenuta ani oblast vzdělávání a působení učitelů, přístup k terciárnímu vzdělávání, odborné přípravě na výkon povolání a k celoživotnímu vzdělávání.