Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Vybrané menšiny v Československu v 50. letech
5,0 (2 hodnocení)
Padesátá léta v Československu (a zejména jejich první polovina) jsou vnímána jako jedna z nejtemnějších kapitol našich moderních dějin. Zatímco na jedné straně na popravištích a v komunistických pracovních táborech a vězeních umírali a trpěli nevinní občané, kteří byli perzekvováni na základě příslušnosti ke společenským vrstvám vnímaných komunistickým režimem jako nebezpečné, otevíral se na straně druhé před velkou částí společnosti zcela nový život, pomalu se osvobozující z dozvuků války. Životní úroveň obyvatel se ve srovnání s válečnými lety pomalu zvyšovala, i přes nepříznivé dopady měnové reformy v roce 1953.
Cíl výuky
Žáci:
seznámí se s poválečnou historií Československa z pohledu menšin Němců a Romů, pro které nástup komunistického režimu po roce 1948 znamenal změnu a zlepšování životních podmínek;
seznámí se v případě německé menšiny s tím, jaký dopad mohla mít na jejich životy okleštěná občanská práva – co znamenala pro jednotlivce konfiskace osobního majetku, nutnost žádat o povolení ke sňatku úřady nebo nemožnost vybrat si, kde bude bydlet;
zjistí, proč Romové po válce přišli do českých zemí, ve kterých odvětvích průmyslu byli nově příchozí potřební, co je k příchodu do českých zemí motivovalo;
poznají, jak na dobu 50. let a dosidlování pohraničí vzpomínají pamětníci.
Obsah lekce
Poválečné uspořádání národnostních poměrů v Československu.
Osidlování pohraničí v průběhu 50. let.
Německá menšina v Československu a jak s ní bylo nakládáno po roce 1945.
Příchozí Romové a jejich osidlování pohraničí.
Text článku
Padesátá léta v Československu (a zejména první polovina) jsou vnímána jako jedna z nejtemnějších kapitol našich moderních dějin. Zatímco na jedné straně na popravištích a v komunistických pracovních táborech a vězeních umírali a trpěli nevinní občané, kteří byli perzekvováni na základě příslušnosti ke společenským vrstvám vnímaných komunistickým režimem jako nebezpečné, otevíral se na straně druhé před velkou částí společnosti zcela nový život, pomalu se osvobozující z dozvuků války.
Životní úroveň obyvatel se ve srovnání s válečnými lety pomalu zvyšovala, i přes nepříznivé dopady měnové reformy v roce 1953. V tomtéž roce byl také zrušen přídělový systém na potraviny. Velká část občanů pocházejících z předválečného chudého dělnického prostředí zažívala skutečný sociální vzestup. Mezi skupiny obyvatel, kterým padesátá léta přinesla pomalé zlepšování životních podmínek, patří rovněž tradiční menšiny historicky usazené na území českých zemí a Slovenska – Němci a Romové.
Němcům, kterých zůstávalo i po poválečných odsunech v letech 1945–1946 v Československu okolo dvou set tisíc, začala být od konce 40. a začátku 50. let navracena občanská práva, která krátce po válce – zejména na základě Benešových dekretů – ztratili. Stát s Němci (v důsledku ideové proměny, kterou společnost s nástupem nového režimu prožívala) začínal opět počítat a bylo třeba ustavit fungující soužití.
Na Romy, kteří přicházeli do českých zemí a na Moravu ze Slovenska v rámci poválečné osidlovací kampaně pohraničí, začalo být počátkem 50. let pohlíženo jako na společenskou skupinu, jejíž specifika je třeba prostřednictvím tzv. „převýchovy“ nivelizovat a zároveň pro ni vytvořit v podmínkách budování nového státu skutečně rovnoprávné postavení.
Předkládané příběhy mají pomoci ukázat, že „naše dějiny“ jsou v podstatě etnocentrické a nejsou zatím schopny menšiny do „velkého vyprávění“ zapojit.
Evokační aktivita Kam patřím?
Cíle: Studenti si uvědomí, jaký vliv může mít automatické „nálepkování“ lidí podle vnějších znaků.
Pomůcky: Zdravotně nezávadné barevné nálepky
Popis činnosti:
Připravíme si několik druhů barevných nálepek, většinu nálepek jedné barvy a přibližně stejně (dvě až tři) nálepky dalších barev. Studenti si stoupnou do kruhu a zavřou oči, pedagog jim nalepí na čelo nálepky. Zastoupení jednotlivých barev není rovnoměrné, některými barvami mohou být označeni jednotlivci nebo malé skupinky. Někteří nemají nálepku žádnou.
Po skončení aktivity následuje diskuse o pocitech studentů, kteří patřili k většině a k menšině, a těch, kteří nepatřili nikam. Jak se cítili? Mohli svoji situaci nějak ovlivnit? Co by se dalo na situaci podle nich změnit?
Aktivita je vhodná jako startovací také proto, že studenty rozhýbe.
Narativ 1
Těm, kteří zde zůstali s námi 29. listopadu 1949, víc než čtyři roky po skončení války, bylo novým vládním nařízením umožněno získat zpět československé státní občanství (jednalo se o stovky tisíc osob, které byly ve víru poválečných událostí označeny za Němce, a staly se tak občany druhé kategorie). Tento krok oznamoval nový směr v politice státu vůči Němcům, kteří z nejrůznějších důvodů nebyli odsunuti v prvních poválečných letech.
Během roku 1950 byly kladně vyřízeny téměř všechny žádosti o vrácení československého občanství (přibližně 90 000 žádostí). Asi 40 000 Němců však o navrácení občanství (zejména kvůli negativním zkušenostem s československým státem) nemělo zájem a byli podle dobového slovníku označováni jako „bezdomovci“. Tuto ožehavou situaci, kdy na území státu žil velký počet osob nepodléhajících například branné povinnosti, vyřešil až nový zákon umožňující kolektivní udělení občanství, který následoval v dubnu roku 1953.
Vstřícným gestem ze strany státu byl i proces navracení rodinných domků (do velikosti dvou malých bytů), které byly Němcům po válce na základě Benešových dekretů zkonfiskovány. Dekonfiskace však byla úspěšná jen u části Němců. Bránilo jí například zničení toho, co se mělo vracet (naprostá devastace domů nebyla zejména v pohraničí výjimkou), to, že konkrétní domky byly obsazeny novými uživateli, nebo nedostupnost původního majetku pro ty Němce, kteří byli v rámci akce „rozptyl“ na konci 40. let odsunuti z pohraničí do vnitrozemí Československa.
Snaha vrátit Němcům ušlý zisk z let 1945–1948, kdy jim bylo kvůli jejich „němectví“ plošně sráženo 20 % ze mzdy, byla neúspěšná a po měnové reformě roku 1953 i bezúčelná.
Celkově bylo toto období charakterizováno snahou o narovnání vztahů mezi Němci a majoritou, a také úsilím o to, nalézt modus vivendi vzájemného soužití. Zatímco zejména do první poloviny 50. let docházelo k odstraňování diskriminačních opatření a snaze o narovnání některých dřívějších křivd ve vztahu k Němcům, na obecnější rovině zůstávalo otázkou, jak na Němce vlastně pohlížet. Zejména s ohledem na neúspěšnou menšinovou politiku první republiky a politickou ožehavost tématu nebyli Němci po celá 50. léta uznáni za menšinu a byli označováni nejrůznějším způsobem, například za „zbytky národnosti“. S tím souvisela i politika státu v kulturní a vzdělávací oblasti – nemyslitelné byly kupříkladu německojazyčné školy, nedůvěru okolí vzbuzovaly i kulturní aktivity spolků sdružujících československé Němce. Řadu těchto kulturních aktivit však organizovali Němci, kteří byli zároveň dlouholetými komunisty nebo antifašisty, a ti kritiku a podezřívavost vůči své kulturní a spolkové činnosti vnímali obzvlášť trpce. Proto když došlo roku 1955 k oficiálnímu ukončení válečného stavu se Spolkovou republikou Německo, otevřely se znovu otázky (tentokrát dobrovolného) odchodu Němců z republiky za účelem sloučení rodin nebo kvůli neutěšené sociální situaci.
Od roku 1959 pak mělo být vystěhování bez větších průtahů povolováno jak Němcům loajálním, tak „nebezpečným revanšistům“. Dubnová ústava roku 1960 zúčtovala s celým obdobím od roku 1945 tím, že Němce nezařadila na seznam státem uznaných menšin, což bylo pro mnoho z nich opětovným potvrzením toho, že v Československu nejsou vítáni. Následná masová emigrace Němců do SRN v průběhu 60. let znamenala rozpad většiny německých kulturních společenství a spolků a faktický zánik jejich společenství na území Československa.
Celá metodika (včetně námětů do výuky) je ke stažení v příloze.
