Zkušenosti autora ze zavádění technologií na systémové úrovni vyvolané dlouhodobým studiem problematiky a potvrzené zpětnou vazbou při praktické realizaci projektů touto problematikou se zabývajících.
Začátkem dubna 2014 zveřejnilo ministerstvo školství výzvu Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost č. 51 na další vzdělávání učitelů, prostřednictvím které je možné pořídit 20 ks mobilních dotykových zařízení pro zapojené školy. Tento krok spustil na stránkách elektronických i tištěných médií diskuzi ke smysluplnosti zavádění tabletů do škol. Média přitahuje kontroverze, patrně proto byla většina článků polemických, často zavádějících, mnohdy psaných s nepochopením věci. Je proto třeba se této problematice dlouhodobě věnovat a mnohé argumenty vysvětlovat.
Dědictví kostlivce ve skříni
Kdykoli ministerstvo v minulých osmi letech zveřejnilo informaci o nějaké aktivitě, kterou hodlá podpořit zavádění digitálních technologií do škol, netrvalo dlouho a v novinách se objevily titulky Ministerstvo chystá nový Indoš či nějaké podobné nadpisy, které novou aktivitu připodobňovaly vykutálenému projektu Internet do škol, vnímanému veřejností (minimálně ve své první fázi) vyloženě kontroverzně. To je také jeden z důvodů, proč se žádný ministr od konce tohoto projektu v roce 2007 do této oblasti příliš nehrnul. Pro každého politika je takové téma příliš tenký led.
Archivní diskuze převzatá z rvp.cz. Přidávání nových komentářů není k dispozici.
E Kocourek16. 6. 2014
Velice užitečný článek na nesmírně zajímavé téma! Nicméně, proti autorovým tvrzením mám tisíc námitek. Ta největší: "Přínosem mobilních počítačů je především jejich schopnost zprostředkovávat formáty, které tradiční média (kniha, papír) přinášet žákům nemohou. Od audia, videí, fotografií, hypertextových dokumentů přes celou širokou plejádu nových interaktivních médií, které reagují na uživatelovo chování." -- Ne! Přínosem mobilních počítačů je především to, že uživateli (t.j. studentovi) umožňují s poskytnutými informacemi dále pracovat. Umožní zpracovávaný text komentovat, rozsekat a po částech zařadit do studentovy vlastní databáze, hypertextové odkazy vyhodnotit co do užitečnosti a ty přínosné vyzobat a rovněž zařadit do studentovy databáze.
Další moje námitky se rovněž týkají 7. Výhrady. Např.:
- E-ink: Na revoluci v oblasti barevného elektronického inkoustu (tzv. e-ink) zapomeňte! E-ink je slepá ulička, pro vyučování zcela nevhodná. Jediná výhoda e-inkoustu, totiž nulová spotřeba energie při "stabilním" režimu stránky, se ztrácí při rychlém stránkování sem a tam, jaké je běžné při používání hyper-odkazů. Zbývají samé nevýhody.
- Zpaměti: "Málokdo asi nepředpokládá, že by předložil žákům text a doufal, že se jej naučí zpaměti bez dalších aktivizačních opatření." -- Nevím jak málokdo, ale já vůbec nechápu, proč ještě řešíme memorování textu. Považuji za principiální vlastnost mobilních počítačů, že studentům dávají schopnost jakýkoli text uložit. Problémem bude nalezení a vybavení textu v případě potřeby, a právě to by měl učitel studenty naučit. Jak konstruovat svoji osobní databázi, jak se v ní vyznat. Uznávám, že tato problematika je velice složitá (lidé, kteří používají mobilní počítače k tomuto účelu, do toho vložili ony příslovečné "roky dřiny") a vůbec netuším, který učitel ve kterém předmětu by to měl studenty naučit. Ale nějak se to naučit musí!
- Terminologie: Pan autor někde řeší mobilní počítače (což chválím!), ale jinde zase ta profláknutá "mobilní dotyková zařízení". Mobilita je významná vlastnost, počítač je významná kategorie zařízení, ale "dotykové" je momentální řešení odpovídající dnešnímu vývojovému stadiu technologie. Za deset let si na dotyková zařízení budete obtížně vzpomínat, asi jako dneska na Palmy a jejich charakteristický vstup dat.
Bořivoj Brdička16. 6. 2014
Děkujeme za soustavný zájem, pane Kocourku! Má odpověď je celkem prostá. Jsem si jist, že i za deset let bude dotykový způsob ovládání mobilních zařízení celkem běžnou záležitostí. Kromě něj se sice nabízí hlas, ale ten nebude vhodný úplně na všechno. To mi připomnělo jedno z mimořásně oblíbených kontroverzních témat, a sice význam psaní perem na papír (???). A na těch zařízeních, ať už se nám to líbí nebo ne, se bude mnohem více pracovat s interaktivními multimedii. Zde je pokrok zcela zřetelný. Do knihy prostě video nevložíte. Nemůžete ho přerušit a položit kontrolní otázku. A už vůbec nemůžete tvořit vlastní videa! I když připustím, že tvorba tužkou na papír má také něco do sebe, obávám se, že se brzy stane okrajovou záležitostí.
E Kocourek16. 6. 2014
Aby ten černý petr nezůstal mně, prohlašuji, že o psaní perem (nebo čímkoli) na papír jsem se vůbec nezmiňoval, a znám učitele, který se studentům omlouvá kdykoli od nich psaní na papír vyžaduje (zpravidla kvůli nefunkčnosti školní sítě).
Kromě dotekového ovládání se nabízí nejen (do vyučování zcela nevhodný) hlas, ale 3D gestikulace poblíž zařízení a také přímé napojení na nervovou soustavu. Nepřímé napojení na nervovou soustavu (např. snímání pohybu oka) je brnkačka už dnes - porozhlédněte se trochu po vojenské technologii.
Video je z hlediska vyučování nesmyslné vyrušování, a věřím, že až si každý učitel zkusí se studenty natáčet video na povzbuzení kreativity (či čertví čeho), pochopí to. Abyste mi, pane Brdičko, zase nepodsoval (třeba) rýpání do hliněných tabulek, připouštím, že video má smysl např. při chemii, když je chemikáři zapovězeno (bezpečnost nade vše!) provádět ty zajímavé pokusy v reálu. Ale to video není tím poznatkem, který si studenti z hodiny mají odnést!
Ondřej Neumajer16. 6. 2014
Děkuji pane Kocourku za věcnou polemiku, tak se mi to líbí. Zcela souhlasím, že jedním z hlavních přínosů počítačů je další možnost práce žáků s pořízenými daty. On by se každý bod dal ještě více rozvíjet (ostatně, v poznámkách při psaní článku mi zbylo skoro stejně textu, kolik je finální délka článku), ale musíme být ke čtenářům vstřícní a dodržet "zdravou míru povrchnosti" :-)
K predikcím horizontu 10 let se nepřidám, to je v dnešní době značně nemožné odhadnout, vývoj nových inovací a vynálezů může všechno zásadně změnit během pár let, včetně tradičních zobrazovacíh zařízení a tím i jejich ovládání (viz přímé napojení na mozek). Troufnu si ale předpovědět, že ovládání dotykem se masově neuplatní jako hlavní u velkých monitorů, které stojí na stole (dnešní all-in-one) - znamená to dlouhodobé přetěžování některých svalů, to je myš mnohem ergonomičtější. Ale dotyk bude brzy součástí většiny monitorů a jako doplněk je jistě vhodný.
Mgr. Zdeněk Sotolář16. 6. 2014
"Právě toto nepochopení zvyklostí a kultury mladé generace zhoršuje možnosti nápravy" a "úkolem učitelů tedy musí být kultivace projevu nejen ústního, ale i písemného, tedy dnes jednoznačně elektronického". Obávám se, že obojí nelze. Zvyklostí a kulturou mladé generace se postupně stává komunikace nekultivovaná, plytká, jednoznačně z elektronické komunikace si přinášejí zlozvyky jako vkládání smajlíků a zkratek místo slov, ustupuje tvoření vlastních textů a převažuje jejich snadnější kopírování a "mixování", "charakter komunikace včetně výrazových prostředků se změní, svědky toho jsme již dnes" – stále častěji "děti neumí napsat v písemném projektu kloudně větu". Možná právě tady zbývá ještě kousek prostoru pro pero a papír, protože si děti "nějak" uvědomují, že sem ty elektronické zlozvyky prostě nepatří, klávesnice je neodvádí ke zbytečným kejklům s písmem, barvou, zarovnáním... Proto opět nepíšu slohovky na počítačích. Možná tyto děti na základní škole opravdu potřebují trochu dozrát, pero a papír nic nemohou pokazit a zůstávají pro ně stále ještě plnohodnotným nástrojem slovesné tvořivosti. Možná jednoho dne bude stačit vyslovit zaklínadlo "komple oprav", ale tak daleko nejsme. Zatím se však sama mladá digitální generace zuby nehty brání možnostem technologií, červeným a zeleným varováním, možnosti oprav, možnosti propojení na nějaký on-line slovník. Samozřejmě neviním ze všeho technologie, pachatelů je daleko více, nečtenářství beletrie, bulvární média, nekultivované celebrity, moderátoři, ale zároveň právě pro písemnou komunikaci, kultivování komunikace a slovesnou tvořivosti nevidím v technologiích ten "nenahraditelný didaktický prostředek a nástroj tvořivosti".
Bořivoj Brdička16. 6. 2014
Až na úplný závěr se vším souhlasím. Technologie jsou nástrojem tvořivosti. Jde jen o to, jaký obsah jí dáme. Riziko, že ovlivní mladou generaci nevhodným způsobem, je velké. Musíme se snažit, aby to tak nebylo. Je třeba rizika důkladně poznat a naučit se jim čelit. Zdůrazňuji, že odmítání technologií není postupem vedoucím k cíli.
Mgr. Zdeněk Sotolář16. 6. 2014
Já jen opravdu stále žasnu, že ta digitální generace jakoby "programově" odmítala nebo přezírala to rozumné a užitečné, co mohou technologie přinášet. Co vlastně na takové kultuře mladé generace mám chápat? Chápu, že tak snadná možnost tvorby a šíření textů jakoby zároveň něco kazila. Ztrácí se jakási úcta k textu. (Já vím: stejná skepse se objevila už po vynálezu knihtisku.) Jakloby se šířil pocit, že vlastně nezáleží na podobě, srozumitelnosti, úpravě, pravopisu... Podívejme se nejen na soukromé esemesky a maily, ale také na veřejné blogy a diskuse.
Učitelům je často vyčítáno, že se chopiili interaktivních tabulí podporujících frontální výuku, ale na druhé straně v souvistlosti s tablety se nejčastěji argumentuje tvorbou videa, jako by se tím něco podstatného řešilo. Vzpomínám na příklad s rodným domem Čapků. Děti vám samozřejmě natočí video, ale jaký je jeho smysl? Video zatlačí Čapka do pozadí, vznikne video pro video. Kdyby tentýž čas věnovali četbě! (Stejně jako již proslulý příklad chytrých telefonů a GPS.) Technologie by se měly užívat tam, kde jsou nezbytné, ne je tlačit tam, kde jsou zbytné.
Bořivoj Brdička16. 6. 2014
Opět mi pomalu docházejí síly i argumenty. Povzdech "Kdyby tentýž čas věnovali četbě!" je klasickou ukázkou nepochopení skutečnosti, že to prostě většina z nich neudělá. Pokud je donutíte věnovat čas tomu, že budou připravovat reportáž o Čapkovi, uděláte pro jejich budoucnost docela dost. Pokud se vám nakonec podaří u některých dospět až tak daleko, že budou číst, bude to skvělé. Možná tu reportáž nebude bez čtení možné udělat?Konstatuji, že u závisláků přímá cesta ke čtení prostě nevede.
Václav Štěbra2. 7. 2014
Naprosto souhlasím s názorem, že moderní technologie jsou krokem kupředu. Studenti jsou mnohem intenzivněji vtaženi do výuky, protože je práce s podobnými zařízeními jednoduše baví. Máme velmi pozitivní zkušenost, jejímž výsledkem je online časopis, který tvoří sami studenti (obsahově). Posílám odkaz jako námět na inspiraci:
http://issuu.com/pelicanmag/docs/2014_04_16_pelican_final_press_web1/1
Ondřej Neumajer13. 8. 2014
Pro zájemce přikládám odkaz na cloudovou prezentaci s některými výhradami uvedenými v článku a návrhy, jak je argumentovat: https://onedrive.live.com/view.aspx?resid=A586A35E3AC260EA!523&ithint=file%2cpptx&app=PowerPoint&authkey=!AGSC441fhjREOPU
E Kocourek13. 8. 2014
Zajímavé postřehy, ale divil bych se, kdyby na někoho zapůsobily jako argumenty.
Ad 2) "Učitel je jediná osoba, která má za úkol děti naučit technologie používat pro učení, jako smysluplný pracovní nástroj, pro svůj další rozvoj." -- Pro svůj další rozvoj, to je tak vágní, že to stěží lze rozporovat. Jako pracovní nástroj, to ano. Ale naučit používat technologie pro učení? Učitel kterého předmětu má tohle za úkol? A který učitel ví, jak se to dělá? Ale souhlasím, že by bylo krásné, kdyby zrovna tohle ty studenty někdo naučil.
Ad 3) Nepochopení zvyklostí a kultury mladé generace samozřejmě vede k závažným mezigeneračním konfliktům, to věděli už staří Římané. S tím se nedá nic dělat, to neřešte.
Nějaká ta opatření proti snižování relevance školy v očích dospívající generace by se jistě hodila, ale to byste musel radikálně reformovat společnost, a začít odshora. Jakékoli pinožení kolem technologií na školách bude pro studenty pod jejich prahem vnímání, přehlušeno těžkým kalibrem reality, ve které žijí.
Ad 4) Nerovnost vzdělávacích příležitostí nevzniká s technologiemi, existovala už dřív (ani na učebnice neměl každý, ani na cestu do školy). A jak tu nerovnost chcete odstranit - to má škola koupit počítač těm studentům, kteří si ho nekoupí sami? A až ho zničí či prodají, tak druhý? A třetí?
Výrazně větší nerovnost vzdělávacích příležitostí, nežli ta související s technologiemi, vyplývá - jak správně píšete -z socioekonomického statutu rodiny, a také z priorit té které rodiny.
Ad 5) Interaktivní tabule jsou hlavně typickým příkladem nerozumného financování školství. Většina činností podporovaných interaktivními tabulemi by se dala implementovat jinými technologiemi za zlomek té ceny. Jo a na frontální výuce není apriori nic špatného. Pokud někdo cítí potřebu se přesunout k individuální výuce zaměřené na žáka, ať se přesune. Ale až to přijde befelem z ouřadu, nastane ve školství (další) pohroma. Nevadí, školství už je na pohromy zvyklé.
Ad 6) "Je třeba výzkumných šetření, experimentů a pilotních projektů v této oblasti. Do doby zveřejnění výsledků musíme být obezřetní." -- Ále kdepak! Výzkumy a experimenty nezaškodí, ani publikace případných výsledků, ale zkoumat, experimentovat a publikovat může každý učitel (a každý student, a každý rodič, a vůbec každý) - proč a nač čekat?
Používání technologií, ba dokonce ani dlouhotrvající monotónní a nevyvážené používání technologií vynucené (či doporučené) školou nemůže u studentů vyvolat zdravotní problém větší nežli to, co studenti s technologiemi činí z vlastního rozhodnutí, a co by činili, i kdyby škola hned dnes lehla popelem.
Ad 7) "Čtení z tabletu (...) méně si z něj čtenáři pamatují." -- No sláva! Aspoň budou motivováni ukládat si informace - spíš než do svojí hlavy - do svojí osobní databáze.
Používat tablet jako náhradu tradiční knihy či učebnice je krajně nevhodné. Pravda pravdoucí! A používat tradiční knihy či učebnice při práci s hypertextem jako náhradu tabletu je také krajně nevhodné.
Ad 8) Jak zabezpečíte hygienu při práci s tablety? -- Hrome, tohle opravdu na některých školách musí řešit? Inu, dýmka a tablet se nepůjčují.
Výsledky sklízíme všichni: digitální technologie, které zásadně ovlivňují životy a chování nás všech, jsou ve školách stále spíše popelkou, k jejich smysluplnému využívání chybí školám podpora a kvalitní vzdělávání, jejich inovačnímu potenciálu skutečně rozumí jen málokdo. Díky chybějící veřejné diskuzi koluje o digitálních technologiích ve výuce množství neporozumění a mýtů (Mýty a mylnosti o ICT ve vzdělávání), které přebírají i jinak přemýšliví lidé. Samostatnou kapitolou je dlouhodobá ignorace této oblasti majoritou českých teoretiků pedagogiky.
Zmíněná výzva je nejčastěji označována jako výzva tabletová, např.: Tabdoš – tablety do škol či Dodoš – dotykáče do škol. Když si ji ale nezaujatě přečtete, zjistíte, že je zaměřena na oblast podpory dalšího vzdělávání pracovníků škol a školských zařízení a v této oblasti se jmenovitě zaměřuje na aktivity jako je koučink, mentoring, asistenci učitelů při pedagogických a technických problémech s využitím ICT ve výuce, strukturovanému vzdělávání učitelů, ředitelů, ICT metodiků na školách, evaluaci, budování on-line komunit pedagogů atp. Zkrátka z nemalé části se věnuje aktivitám, které jsou dnes považovány za nejlepší ověřenou pedagogickou praxi pro podporu zavádění digitálních technologií do výuky, viz např. Co je a co není integrace technologií do výuky, Škola na dotek jako experiment Prahy 6. Není také pravda, že díky této výzvě se školy masivně vybaví tablety. Samotné pořízení počítačů – a to nejen tabletů, ale i netbooků či notebooků, vždy dle požadavků školy – je jen podpůrným opatřením, nikoli hlavním cílem této akce. Tato zařízení jsou určena pro pedagogy, aby se s nimi mohli sami seznámit, nikoli přímo pro práci žáků.
Na druhou stranu, každé aktivitě je možné něco vytknout a jinak tomu není ani v případě této výzvy. Česku zatím chybí celková koncepce, jak si představuje zapojování digitálních technologií do vzdělávání. Z dílny ministerstva školství by se mělo jednat o dokument, od jehož ideovém základu (vize, priority, cíle) by se podobné výzvy měly odvíjet. Na vzniku této koncepce se momentálně pracuje, problematika je ale daleko komplexnější. Musí se odvíjet od Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2020, jejíž příprava probíhá již přes rok, přijetí je právě aktuální. Za asi největší problém výzvy je paradoxně považováno velké množství poukázaných finančních prostředků (600 mil. Kč) v poměru k relativně malému časovému prostoru (11 měsíců) pro realizaci samotných projektů.
Proč být obezřetný
Níže uvádím několik výhrad, které se k problematice zavádění tabletů do škol objevily v médiích. U každého připojuji svůj názor, některé určitě skutečně stojí za zamyšlení.
1. Výhrada: s počítači tráví děti již tak hodně času, ve škole by měly být od toho uchráněny. Je pravda, že dnešní děti tráví s technologiemi mnoho času, tedy, pokud zrovna nejsou ve škole. Z těch se nám daří vytvářet spíše netechnologická gheta. Nikoli, že by tam žádné technologie nebyly, ale samotní žáci je mají možnost využívat velmi sporadicky. Podle výroční zprávy ČŠI za rok 2012/13 byla přímá práce žáků s ICT zaznamenána na 2. stupni ZŠ v 5,9 % hodin, což odpovídá přibližně jedné a půl vyučovací hodině týdně. Oproti tomu používají děti mimo školu chytré telefony, tablety, notebooky či stolní počítače velmi často, většinou ke hraní, komunikaci s vrstevníky a k dalším aktivitám, které ale s jejich smysluplným využíváním mohou mít jen pramálo společného. Učitel je jediná osoba, která má za úkol děti naučit technologie používat pro učení, jako smysluplný pracovní nástroj, pro svůj další rozvoj. Nikdo jiný to v pracovní náplni nemá a od rodičů to ve většině případů očekávat nelze. Proto je práce s digitálními technologiemi ve škole tolik důležitá. Mají-li rodiče pocit, že jejich děti tráví s počítači příliš mnoho času, měli by tedy především ovlivňovat čas s technologiemi, který tráví děti mimo školu.
2. Výhrada: děti neumějí dobře komunikovat, zato pořád něco dělají s počítači. Je nesmírně důležité sledovat, co přesně děti on-line dělají. Na seminářích si učitelé často stěžují, že děti neumí napsat v písemném projektu kloudně větu, zato ale pořád něco ťukají do mobilu. Problém je, že mnozí učitelé vlastně nevědí, co přesně to žáci dělají. Právě toto nepochopení zvyklostí a kultury mladé generace zhoršuje možnosti nápravy a pokud by se mělo prohlubovat, mohlo by vést k závažnějším mezigeneračním sociálním problémům. Neustále se zrychlující svět kolem nás a naopak konzervativní přijímání změn doprovázející stárnutí k tomu dává dobré základy.
Komunikace je jednou z nejčastějších aktivit, které se mladí lidé prostřednictvím internetu a zejména sociálních sítí věnují. Nikdo nepolemizuje s tím, že potřeba rozvoje osobní komunikace, tedy zejména komunikace tváří v tvář, je pro další rozvoj dítěte zásadní a nezastupitelná. Komunikace elektronická v mnoha profesích významně posiluje a je pravděpodobné, že tento trend bude čím dál, tím více intenzivnější. Až mladá generace dospěje, bude zvyky získané dnes nezávazným klábosením na sociálních sítích přenášet do své práce, charakter komunikace včetně výrazových prostředků se změní, svědky toho jsme již dnes. Úkolem učitelů tedy musí být kultivace projevu nejen ústního, ale i písemného, tedy dnes jednoznačně elektronického. Oboje musí být klíčovou oblastí školní výuky. Skloubit lákavé prostředí světa on-line s výukou a výukovými cíli je důležitým opatřením proti probíhajícímu snižování relevance školy v očích dospívající generace.
3. Výhrada: k technologiím má přístup pouze omezené množství populace, ostatní děti jsou znevýhodněny, vzniká nerovnost vzdělávacích příležitostí. V kontextu zjištění výzkumů (např. PIAAC, PISA), které upozorňují na obzvlášť vysoký vliv socioekonomického statusu rodiny na dosahování vyššího vzdělání v ČR je tato námitka zvlášť důležitá. Právě v této oblasti lze ale paradoxně najít jeden z argumentů pro využívání digitálních technologií ve vzdělávání. Role školy jakožto jakéhosi sociálního a kulturního svorníku diverzifikované společnosti, který umožňuje nerovnosti různého charakteru zmenšovat, bude stále více posilovat a bude nabírat na významu. Je to totiž role, která je pro školu jedinečná a nenahraditelná. Školy musí fungovat jako jakási záchranná sociální síť a umožňovat vzdělávání v práci s digitálními technologiemi zejména žákům, kteří se k technologiím mimo školu dostávají obtížně nebo vůbec. Musí se veškerým svým potenciálem snažit sociální nerovnosti zmenšovat. Tuto roli musí zastávat i další veřejné instituce jako jsou například knihovny, domy dětí a mládeže.
4. Výhrada: učitelé stojí spíš o interaktivní tabule, které umožňují rychlé změny témat, ruční přetahování obrázků, napojení na internet, ale zároveň se neruší výklad učitele, který může celá třída sledovat. Existují dva odlišné světy. První je svět idealistický, který upozorňuje na možnosti, které nám nové digitální technologie dávají. Mobilní dotyková zařízení jsou prvním masivně rozšířeným osobním zařízením, které umožňuje individualizovat výuku pomocí digitálních technologií. Nikoli pouze různým tempem žáků, ale i charakterem, obsahem a rozsahem jejich výukových činností. K tomu je nezbytné nastolení prostředí 1:1, kdy každý žák pracuje na jednom počítači.
Druhý svět vychází z reálné praxe našich škol, kde vládne hromadná neboli frontální výuka, kterou naši učitelé ovládají. Zmíněné interaktivní tabule jsou typickým příkladem digitálního nástroje dobře podporujícího frontální výuku. Moderní pedagogika hovoří o nutnosti přesunu od hromadné k individualizované výuce. Ten nespočítá ani tak v didaktických prostředcích, které nám digitální technologie nabízejí, ale především v hlubokých změnách v kultuře vyučování a učení, kterých se musí učitelé snažit dosáhnout. I tablet v rukou každého žáka může podporovat frontální výuku. Toho jsme ostatně svědky u mnoha pilotních projektů zavádění tabletů do škol.
Zatímco mobilní dotyková zařízení mohou být využívána pro individuální práci každého žáka, interaktivní tabule spíše pomáhá v hromadné výuce. Například v Montessori pedagogice, kde je individualizace vzdělávacího procesu jedním ze základních stavebních kamenů, ve třídě tradiční tabuli nenajdeme.
5. Výhrada: častá práce s dotykovým zařízením může malým dětem poškodit správnou funkci prstů a rukou, není zřejmý vliv dlouhodobějšího používání na dětské zdraví a motorické schopnosti. I bez longitudinálních výzkumů lze odhadnout, že jakákoli dlouhotrvající monotónní práce nevyváženě přetěžující některé svalové partie dříve či později vyústí v nějaký zdravotní problém. Zejména práce malých dětí s dotykovými zařízeními nesmí být na úkor aktivit podporujících hrubou a jemnou motoriku, trénink pohybových schopností a pohybového aparátu. Pestrá skladba různorodých aktivit je základem nejen pro harmonický rozvoj, ale i pro udržení pozornosti dítěte. Zejména v předškolním vzdělávání a na prvním stupni ZŠ musí být počítače využívány z hlediska stráveného času obzvláště obezřetně. Tomu ale zatím výsledky ČŠI nasvědčují, na prvním stupni ZŠ s počítači žáci pracovali průměrně v 8,7 % vyučovacích hodinách, tedy přibližně půl hodiny denně. Zpráva se ale netýká dotykových zařízeních, která začínají být fakticky přítomná ve školách teprve od letošního školního roku.
Potřeba výzkumných šetření, experimentů a pilotních projektů v této oblasti je skutečně vysoká. Jak již bylo uvedeno, česká vzdělávací politika zatím kolem oblasti digitálních technologií v minulosti tiše našlapovala po špičkách a tak žádná taková šetření v ČR neiniciovala. Několik pilotních projektů, které se na zavádění fenomenu 1:1 či přímo zavádění tabletů do výuky již v minulých letech zaměřily, bohužel nebyly projekty státu, které by byly podpořeny i nezávislým výzkumem vedoucím ke zveřejnění všech zjištěných výsledků.
Otázka vhodné míry využití v dané věkové kohortě se pravidelně objevuje s každým novým technickým zařízením, které se na trhu objeví a významněji rozšíří. V případě tabletů bude do jisté míry i záviset na způsobu jeho používání. Je například zásadní rozdíl mezi využíváním tabletu pro sledování hotových filmů, natáčení vlastních videí a jejich zpracováním (výběrem snímků, střiháním videí, titulkováním apod.). Do doby, nežli budou k dispozici ověřené výsledky výzkumů nezbývá, nežli být obezřetný a zejména u malých dětí práci s tablety rozumně korigovat a kompenzovat ji jinými aktivitami.
6. Výhrada: Používání tabletů je fyziologická zátěž mající dopad na dětské pohybové ústrojí, jsou namáhány zejména oči, páteř a zápěstí, chybí pohyb. Reakce na tuto výhradu nemůže být jiná, nežli na předchozí: předcházení dlouhodobému používání, kompenzační aktivity a častější střídání těchto aktivit. V tomto případě je ale vhodné připomenout, že již i mnohé současné aktivity ve škole mohou mít při nevhodné organizaci a uspořádání podobné dopady: dlouhodobé hrbení se nad sešitem při psaní, čtení při nevhodném osvětlení či v nevhodné poloze, práce v počítačové učebně, sezení na příliš vysoké či příliš nízké žili, v průvanu u okna atp.
Ergonomie je věda, jejíž význam nesmíme podceňovat. Popisy ergonomicky vhodného počítačového pracoviště již jsou relativně známé a patří k bodům, které hygienické předpisy vymezují. V oblasti mobilní dotykových zařízení budou taková doporučení teprve vznikat. Neměli bychom ale zapomínat na fakt, že současná mobilní zařízení jsou dětmi velmi často používána skutečně za pochodu.
7. Výhrada: čtení z tabletu trvá déle nežli z knihy, je méně příjemné a méně si z něj čtenáři pamatují.
Čtení z displeje tabletu je pouze obdobou čtení z jiné fluorescenční obrazovky, například monitoru stolního počítače. Výzkumy již dávno prokázaly, že z těchto zařízení se skutečně čte o poznání pomaleji nežli z tištěné knihy. Revoluce v oblasti barevného elektronického inkoustu (tzv. e-ink), který je možné srolovat stejně jako tištěný časopis a který má charakteristiky podobné tradičnímu papíru je podle výzkumníků již na spadnutí, starší technologie e-booků je již rozšířená. Nežli se tato novinka dostane ve vhodné podobě do škol musíme charakteru očím ne zrovna přívětivých displejů přizpůsobovat výukové aktivity i dobu čtením strávenou.
Málokdo asi nepředpokládá, že by předložil žákům text a doufal, že se jej naučí zpaměti bez dalších aktivizačních opatření. Na monitoru ani v učebnici. Kdo se pedagogikou zabývá to přece dávno ví a podle toho s danými prostředky didakticky přiměřeně zachází.
Přínosem mobilních počítačů je především jejich schopnost zprostředkovávat formáty, které tradiční média (kniha, papír) přinášet žákům nemohou. Od audia, videí, fotografií, hypertextových dokumentů přes celou širokou plejádu nových interaktivních médií, které reagují na uživatelovo chování. V tom je jejich síla. Používat tablet jako náhradu tradiční knihy či učebnice je krajně nevhodné (též viz Kindle 3 – nesnesitelná lehkost elektronického čtení).
8. Výhrada: pořizováním tabletů se podporují komerční firmy, které je do škol dodávají a to často předražené. Bez dodavatele se škola neobejde. K úspěšnému využívání digitálních technologií jsou ovšem pořizovací náklady pouze jedním z mnoha nákladů. Zásadní je vytvoření celého komplexu digitální infrastruktury (zejm. vytvoření lokální počítačové sítě, její připojení k internetu, zajištění úložišť pro sdílení digitálních materiálů atp.), údržbu, provoz, dále především vzdělávání učitelů, ředitelů a ICT metodiků, semináře pro rodiče žáků a další podpůrné aktivity, které dělají z digitálních technologií nenahraditelný didaktický prostředek a nástroj rozvíjení tvořivosti žáků. V ČR máme nedostatek zkušených organizací, které v této oblasti školám pomáhají a to nejen v oblasti komerčních firem, ale zejména v neziskovém prostoru, který s jednotlivými učiteli a školami dlouhodobě spolupracuje. V posledních letech se rozpor mezi schopnostmi dodavatelů IT služeb a produktů a zaostáváním značné části škol v oblasti ICT významně zvětšil z čehož vyplývají mnohačetné důsledky. Těm se budu věnovat v samostatném článku později.
Jaká budoucnost nás v oblasti vybavování škol digitálními technologiemi čeká nelze dnes přesně odhadnout. Je pravděpodobné, že ve školách budou čím dál častěji využívány technologie žáků (fenomen BYOD – Bring Your Own Device), a tudíž se škola spíše než na vybavování přístroji pro žáky bude muset soustředit na infrastrukturu, která umožní tato zařízení využívat (wi-fi, internet, dobíjení, odkládání, synchronizace, uživatelské účty atp.). Vzhledem k výši učitelských platů bude i nadále pravděpodobné, že učitelé budou používat pouze ty technologie, které jim škola sama pořídí.
Minimalizovat neefektivitu nákupů technologií do škol je možné pouze zvyšováním kvalifikovanosti ředitelů škol, jejich propojováním a podporou informačního zázemí k této činnosti.
Závěrečné doporučení
Výše uvedené výhrady k tabletům jsem posbíral v několika článcích publikovaných v průběhu dubna 2014, které vznikly jakožto reakce na výzvu MŠMT, a které nastolují otázky a vyvolávají prostor pro diskuzi. Pro čtenáře připravuji soubor častých mýtů kolujících mezi učiteli, který se pokusí naznačit, jak by vhodné a inspirativní využívání těchto pomůcek mohlo vypadat.
Mobilní dotyková zařízení mohou za splnění jistých didaktických podmínek přinášet do výuky pedagogickou inovaci. Mohou být ale samozřejmě používány i pro podporu stávajících, většinou pedagogicky méně hodnotných či již překonaných pedagogických směrů, teorií a činností. Učitelé se musí snažit, aby zavádění tabletů vedlo k výsledkům, které překonají možnosti, kterých můžeme dosáhnout jen s tužkou a papírem. Jen v takovém případě můžeme hovořit o pedagogické inovaci a transformaci vzdělávání, bez které nelze u žáků dovednosti pro 21. století rozvíjet. V opačném případě je využívání digitálních technologií pouze nákladná záležitost hodná oprávněné kritiky.
Poznámka: Práce byla původně publikována jako - NEUMAJER, O. Tabuizované tablety do škol. Řízení školy. Praha: Wolters Kluwer ČR a. s., 2014, roč. 11, č. 6, s.18-21. ISSN 1214-8679
