Odborný článek
Digitalizace ve vzdělávání
Sledovat, či nesledovat žáky online?
5,0 (2 hodnocení)
Zamyšlení nad tím, jak nasměrovat – či spíše nenasměrovat – výchovu směrem k digitálním kompetencím žáků v souvislosti s kontrolou toho, co se svými přístroji (a nejen s nimi) dělají.
Můj názor na minimalizaci rizik spojených s využitím technologií generací Z je známý. Je plně ve shodě např. s doporučením ISTE, jež jasně říká, že se nesmíme koncentrovat na to, co se dělat nemá, ale na to, co se dělat má (viz Co je In a co Out podle ISTE). Správnou cestou je postupné budování osobní zodpovědnosti dětí za to, co dělají online. Nejdůležitějším cílem pak pochopení, že digitální přístroje mohou být skvělým pomocníkem pro osobní růst.
Dobře vím, že dosáhnout ideálního stavu výchovy v oblasti digitálních kompetencí je velice nesnadné. Nejjednodušším řešením problémů proto bohužel často bývá rezignace spojená s restrikcemi, tj. zákazem počítače či mobilu doma, či dokonce znemožnění využívání vlastních zařízení v prostorách celé školy. (Pozor, výjimkou jsou situace, kdy se jedná o nápravu již vzniklé závislosti.)
Potíž je v tom, že si mnoho pedagogů vůbec neumí představit, jak by mohlo vypadat podnětné prostředí, v němž žáci pracují na výukových aktivitách prostřednictvím svých vlastních přístrojů ve škole i mimo ni. Cesta k využití digitálních zařízení v módu 1:1 bude ještě poměrně dost složitá, je jedno, zda se bude jednat o vlastní přístroje (BYOD) či přístroje školní. Tak jako tak bude škola, která se na ni vydá, řešit nesnadné dilema – sledovat či nesledovat žáky, k čemu přístroje používají? Technicky i právně je to snazší u přístrojů zapůjčených školou, u vlastního zařízení je třeba se spoléhat na ochotu uživatele používat nějaký software. Možná by v některých případech mohlo stačit sledování žáků v rámci školního systému řízení výuky.
Máme-li k dispozici dostatek dat, o tom, co žák dělá, můžeme je analyzovat a mnohem dokonaleji víme, jak na tom ten který žák co do základních znalostí je (viz Generace 3: Průběžné hodnocení výukových výsledků). S ukládáním žákovských dat je však spojeno velké dilema. Co všechno ukládat a jak ta data zabezpečit.
V jednodušších případech se ukládají skutečně jen výsledky výukové činnosti (např. viz Khan Academy). Obrovsky lákavá je však představa, co všechno by se dalo zjistit, kdyby se ukládalo úplně vše, co žák dělá – jaké stránky navštívil, co stahuje z internetu či co píše na klávesnici. Jen si to zkuste představit! Mohli bychom se dozvědět nejen to, jak žák udělal cvičení z matematiky, či zda se podíval na zadané video. Dozvěděli bychom se taky, jak dlouho v noci hrál určitou hru, zda stahuje nelegální obsah (filmy, hudbu apod.), co vkládá na sociální sítě, kde se pohyboval.
Výsledky této analýzy mohou být velmi užitečné. Umožňují totiž odhalit zneužití digitálního zařízení ke kyberútoku (šikaně), inklinaci k terorizmu, nebo naopak sebevražedné sklony oběti útoku. Nástroje, které podobné sledování realizují, si nezadají se schopností národních bezpečnostních služeb, jež ovšem sledují přenos dat v rámci celého internetu. Zvládají to dnes jen stroje vybavené hlubokým učením, které je třeba vytrénovat v rozpoznávání kritických jevů (určitých slov či obrázků).
V USA je hodně školských obvodů, které své žáky vybavují určitým digitálním zařízením plošně (nejčastěji chromebooky). Zároveň proto musí převzít zodpovědnost za jejich bezpečné využití k budování potřebných digitálních kompetencí, nejlépe i mimo školu. Uvnitř školní sítě je přece jen jednodušší monitorovat dění, a případně blokovat některé vybrané aktivity či adresy. Jakmile se ale žák připojí do sítě někde jinde, je věc nutno řešit aktivací specializovaného sledovacího softwaru na žákovských počítačích. Je hned několik firem, které podobné služby nabízejí – např. Gaggle, Securly, GoGuardian [1].
Je zřejmé, že takové sledování má – kromě užitečných funkcionalit – též mnoho závažných rizik. S velkými daty popisujícími činnost žáků (a mnohdy i učitelů) pracují soukromé firmy. Je sice běžným zvykem data před předáním ke zpracování anonymizovat, jenže toto opatření lze v případě zájmu překonat (podle pohybu jedince a obsahu sdělení). Je to vlastně nakonec stejné, jako na samotných sociálních sítích. Vlastníci těchto platforem (stroje je řídící) také mají přístup ke všemu, co kdo napíše. Uvědomovat si to může být dokonce přímo výchovné.
Jenže právě to nás nakonec dovede k té nejzávažnější otázce. Chceme, aby si děti zvykly na to, že jsou na každém kroku sledovány? K čemu to povede? Již dlouhá léta mluvím o tom, že filtr blokující určité weby na školní síti může snadno způsobit to, že se žáci začnou právě o tyto adresy zajímat. Zde je to podobné. Budou-li žáci v online školním prostředí sledováni, budou raději využívat jiné platformy. Budou-li sledováni na školou dodaném zařízení, budou se snažit pro svou osobní potřebu využívat jiné přístroje disponující jiným přístupem na internet. A tak velkému bratru nakonec nezbude než ovládnout úplně celý internet a hlídat vše.
To by ale jistě mělo zásadní dopad na svobodu projevu a ochotu své vlastní názory sdělovat. My pamětníci dobře víme, jak se v takovém prostředí žije. Následující zpráva naznačuje, kam až může dnes takové totální sledování dojít. Ukazuje vybavování školních tříd v Číně kamerami. Žáci budou nepřetržitě sledováni za účelem zjištění, zda pracují, nudí se, či dokonce dělají něco, co nemají. Přítomnost kamery ve třídě ve spojení s celostátním sociálním kreditním systémem velmi dobře řeší např. též náš současný problém s nadměrným používáním mobilů o přestávkách.
A school in China is monitoring students with facial-recognition technology
STOLZOFF, Simone. Schools are using AI to track what students write on their computers [online]. 2018. [cit. 2018-10-22]. Dostupné z: https://qz.com/1318758/schools-are-using-ai-to-track-what-students-write-on-their-computers/.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.