Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Existuje nějaký oprávněný důvod, proč zařazovat do čítanek nejvyšších ročníků ZŠ a do středoškolských antologií literatury současné autory, jejichž dílo doposud není jednoznačně zhodnoceno a jeho kvalita nebyla prověřena časem?
Při koncipování vzdělávacího obsahu literární složky předmětu český jazyk a literatura a zejména při osnování tohoto vzdělávacího obsahu do ročníků lze uplatnit v zásadě dvojí princip: chronologický nebo tematický. V minulosti bývalo pravidlem, že tematický princip se důsledně uplatňoval v učebních dokumentech a učebnicích 1. stupně ZŠ, na 2. stupni ZŠ začal postupně převládat princip chronologický, který se pak na středních školách stal principem dominantním. Výuka literatury ve smyslu literární teorie a poučeného čtenářství byla současně vždy také elementární výukou dějin literatury. Negativa i přínosy obou koncepcí jsou trvalým předmětem pedagogické diskuse bohemistů, obecných lingvistů i didaktiků a nelze patrně říci, která přináší větší pedagogický efekt.
Zejména při uplatnění chronologického principu ovšem stojí před učitelem otázka po optimální míře pozornosti, která by měla být jednotlivým obdobím vývoje literatury věnována. Je vhodné obracet zájem žáků k dílům, která popisují jim naprosto neznámý životní kontext, řeší problémy, s nimiž se žáci nepotkávají, odpovídají na otázky, které si dnešní děti a dospívající nekladou? A naopak: Má nějaký smysl číst v rámci výuky literatury s žáky moderní českou literaturu, která ještě nebyla zvážena na vahách času a shledána smysluplnou i mimo prostor, dobu a okolnosti svého vzniku? Lze si nárokovat jejich zájem a čas pro díla, o jejichž kvalitě se současná literární kritika a teorie doposud pře? Existuje nějaký argument pro to číst v rámci školní výuky např. Michala Viewegha?
Přijměme pro účely dalšího výkladu jako modelový příklad současné české prózy právě Michala Viewegha a ptejme se, zda se mají Báječná léta pod psa, Účastníci zájezdu nebo Vybíjená objevit ve středoškolských antologiích literatury nebo v čítankách pro nejvyšší ročníky základní školy. Myslím, že pro kladnou odpověď na takto položenou otázku existuje několik dobrých důvodů.
Michal Viewegh představuje klasický mainstream1. Literární kritika ho za to peskuje, neboť se domnívá, že je to její povinnost. Může tomu tak koneckonců i být, je přitom ovšem dobré si uvědomit, že ve třicátých letech minulého století představoval mainstream dnes čítankový Karel Čapek. A tehdejší literární kritika ho za to peskovala. Zdá se tedy, že pokud určitého autora čte významně velká část populace tvořící navíc její reprezentativní vzorek (tedy nikoli čtenářsky homogenní dívčí romány či červená knihovna), svědčí to o tom, že jeho texty vykazují blíže neurčenou kvalitu (bez hodnotícího příznaku, jde spíš o charakteristiku, rys, příznak). Jejich určujícím znakem patrně je, že reagují buď na aktuální potřeby společnosti v určité fázi jejího vývoje (hagiografická literatura, budovatelský román, protestsongy) nebo oslovují čtenáře na rovině definované společnou zkušeností našeho lidství, odpovídají na otázky, které přináší individuální vývoj člověka dospívajícího do zlomových okamžiků svojí životní dráhy (milostný román, bilanční román atd.).
Obliba děl Michala Viewegha tedy svědčí o tom, že patrně zprostředkovávají (i mladým) čtenářům životní zkušenost, jíž rozumějí a s níž se identifikují v dostatečně velké míře. Reálie, ekonomické, politické a sociální vztahy, většinové hodnoty a postoje, kulturní a společenské normy, do nichž je příběh zasazen - to vše tvoří každodenní zkušenost čtenářů. Tento předpoklad přitom neplatí už pro díla z poloviny minulého století, a očekávat, že děti a dospívající doopravdy pochopí dilemata, která řešil student Jiří Jordán z Mrštíkovy Santa Lucie, je pak naprosto nerealistické. Muselo by jim být velmi podrobně popisováno předivo společenských, ekonomických, morálních a jiných vazeb, ale ani to by nestačilo, neboť by jim chyběla nesdělitelná žitá zkušenost takového kontextu.
Hrdinům Vieweghových děl naopak velmi dobře rozumějí. Ti hovoří jazykem, který je jim pochopitelný nejen jako systém znaků, ale používané pojmy pro ně mají také téměř shodný obsah, jaký do nich vkládá autor. Celý děj si tak zasazují do nevyslovených, ale ve společné zkušenosti sdílených kulis, zkrátka nejsou v této literatuře cizinci. To přirozeně velmi posiluje motivaci k četbě, k možné identifikaci s postavou nebo k vymezení se vůči ní, a vytváří tak předpoklady pro spontánní čtenářství.
V důvěrně známých kulisách příběhu je pak pro dospívající snazší postupně pronikat i k podstatě problémů, které zatím nemusejí řešit v jejich skutečné hloubce a před které jsou Vieweghovi hrdinové stavěni. Současná literatura jim tak zprostředkovává jakési předporozumění situacím, v nichž (nebo jim podobných) se v průběhu svého dospívání a dospělosti s velkou pravděpodobností ocitnou, poskytuje jim jeden z možných klíčů k pochopení světa dospělých, do něhož už pomalu vstupují a který je připraví o mnohé idealizace a milosrdně zkreslené myšlenkové koncepty.
Co je na současném mainstreamu a konkrétně na Michalu Vieweghovi důležité, je jeho autorská jistota v nakládání se schématem příběhu, jeho fortel, chtělo by se říct spisovatelská poctivost a pečlivost při práci s formou. Minimálně v raných dílech staví příběh podle aristotelské kompozice: expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa (přirozeně v řadě modifikací), fabulační linie je jasná a čitelná, příběh se chronologicky a víceméně lineárně odvíjí. To je pro dospívajícího čtenáře důležité mimo jiné proto, že teprve na základě pevného zažití této základní, bezpříznakové kompozice je schopen rozpoznávat kompoziční zvláštnosti: retrospektivní kompozici, kompozici pracující s několika fabulačními liniemi apod. Pokud bude literární výchova aspirovat v oblasti současné literatury např. na seznámení žáků s postmoderním románem nebo románem absurdním, nedosáhne zamýšleného cíle bez bezpečné znalosti právě těchto základních schémat - bude chybět pozadí, na němž by se avantgardní přístup odrážel.
Každý vypravěč přitom vypráví do určité míry příběh svého života. V případě Vieweghových románů je tento předpoklad ještě zřejmější než u jiných autorů. Vyprávět svůj příběh přitom lze jen tak, že dávám událostem svého života nějaký sdělitelný smysl - pokud to nedokážu, pak jsem pro potenciální čtenáře nesrozumitelný, a tudíž nezajímavý. Příběhy, které Vieweghovy postavy prožívají, přitom odrážejí obecnou zkušenost velkého množství lidí: zrod, gradace a postupné odeznívání milostného citu, hledání a budování nové kvality vztahu rozvedeného otce ke své dceři, krize dlouhodobě vyprázdněného partnerství, bilance života v přelomovém období vstupu do jeho druhé poloviny. I tyto všední, mnohdy dokonce banální a čtenářům přitom až intimně známé scénáře tedy mají sdělitelný smysl. Tímto poselstvím vytvářejí důležitou protiváhu módně nihilistickým a dekadentním postojům mladých lidí, kteří v této generační póze někdy (zvláště v prostředí sociálních subkultur) nebezpečně ustrnou.
Tento rozměr je pak ještě posílen skutečností, že právě díky přehledné kompozici a pečlivě vystavěnému příběhu lze děj Vieweghových knih dobře vyprávět. Pokud ovšem žáci tyto příběhy reprodukují (při rozhovoru s učiteli, mezi sebou apod.), vždy je současně interpretují - mimo jiné právě na základě důvěrné znalosti celkového životního kontextu, na nějž dílo odkazuje. Budou-li např. román Zapisovatelé otcovský lásky vyprávět tři různí žáci, bude to pokaždé jiný příběh. I oni sami v nich totiž vyprávějí příběh svého života. Žádný jiný příběh ostatně ani vyprávět nelze. I oni jsou těmito příběhy vybízeni k tomu hledat srozumitelný a jasný smysl ve svých životech. A lze od literatury požadovat víc?
1 Termín lze těžko nahradit českým ekvivalentem, označení "střední proud", který je v podstatě doslovným překladem, je užíván spíše v oblasti hudby.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.